Lobo Antunes, António: Jidášova díra 3

Lobo Antunes, António
Jidášova díra 3

recenze beletrie zahraniční

Román jednoho z nejvýznamnějších žijících portugalských autorů Antónia Lobo Antunese Jidášova díra pochází z roku 1979, je autorovým druhým dílem a zachycuje první ze zmíněných portugalských politických epizod - tedy válku na území Angoly.

Ostré střely válečného hrdiny
António Lobo Antunes: Jidášova díra, přeložila Lada Weissová, vydala Mladá Fronta, Praha 2002, 215 stran, cena 189 Kč

Již několik týdnů máme možnost zakoupit si v české verzi knihu jednoho z nejvýznamnějších žijících portugalských autorů Antónia Lobo Antunese Jidášova díra. Jeho tvorba je silně poznamenaná politickou situací v Portugalsku na konci 60. let spojených s koloniální válkou v Angole a s porevolučními 70. lety, které se nesly ve znamení svržení diktátorského salazarovského režimu a rozčarování z nové vlády. Román Jidášova díra pochází z roku 1979, je autorovým druhým dílem a zachycuje první ze zmíněných portugalských politických epizod - tedy válku na území Angoly.

Lobo Antunes, který vystudoval medicínu, měl možnost zažít si tento válečný konflikt na vlastní kůži v roli vojenského lékaře a psychiatra. Své zážitky a pocity líčí v knize formou monologu, kterým si několik let "poté" vylévá srdce neznámé ženě v baru. V kouřovém a alkoholovém oparu se zde odvíjí příběh hluboce osamělého člověka trpícího nehostinností a odtažitostí světa již před válkou - jako by válečné šílenství bylo jen logickým vyústěním této neutěšené situace. Možná logickým, leč pro člověka nepochopitelným a nestravitelným. Nejen že je potřeba se vyrovnávat s jatky na válečném poli, se spoustou amputovaných končetin, vyhřezlých střev a rozervaných těl, ale především s hlubokou nesmyslností brutálního násilí. Jde však jen o politický tah na ochranu několika zámožných rodin podporujících vládu a koloniální politikou, která nemá nejmenší vyhlídky na úspěch bez ohledu na výsledek války. To je bezesporu hlavním tématem Antunesovy knihy a důvodem hlubší společenské kritiky, která se netýká jen politických špiček. Vyjadřuje zcela nepokrytě pohrdání nad vlastním národem, který takové bezpráví dopustil a nyní před ním zavírá oči. Autorův postoj k Portugalcům poměrně výmluvně zachycují následující řádky: "Vždycky jsem prosazoval, aby se na nějakém vhodném náměstí v naší zemi vztyčil pomník na počest chrchlů: chrchel jako bysta, chrchel jako maršál, chrchel jako básník, chrchel jako státník, jezdecká socha chrchle, něco, čím by bylo možné v budoucnu přispět k vyčerpávající definici dokonalého Portugalce: chlubí se počtem souloží a plive na zem." (s.25) Jak můžeme vycítit, od většiny ostatních válečných knih (Remarqueových, Hemingwayových, Hellerových…), které akcentují především tragičnost válečné mašinérie, se Antunesův román odlišuje hlubokým cynismem a ironií, které jsou jeho vlastní formou zoufalství a beznaděje.

Jidášova díra ovšem nelíčí jen válečné zážitky. Je především zprávou o tom, že z války se již člověk nikdy nevrátí celý: "I nám živým už chybí pár nohou, pár rukou a pár metrů střev." (s.136) Hlavně se však ztrácí smysl a víra v život i v lidi kolem sebe. Když člověk prožije dva roky za ostnatým drátem s vědomím, že auto je mnohem cennější než lidský život (dítě lze udělat v pěti minutách, ale takové auto kolik stojí námahy a peněz…), a je nucen používat vražedné metody typu napalm, ačkoli se vláda dušuje, že by tak kruté prostředky nikdy neuplatnila, spousta jistot prostě člověka opustí, aby se již nikdy nevrátila zpět. Antunes tuto skutečnost ve své knize bravurně zachycuje v osobě oné cizí ženy, která je ztělesněním chladného a lhostejného světa, v němž se vypravěč již navždy ztratil. Vztah muže a ženy je zde překreslen do nemilosrdné karikatury, v níž se dere na povrch bezútěšná osamělost a neschopnost sdílet blízkost i radost. "Kdo ví, třeba se dnes v noci pomilujeme jako vzteklí nosorožci, které rozbolely zuby, a až do rána budeme zahanbeně uhlazovat prostěradla pomačkaná zoufalými útoky." (s. 28) A brzy pochopíme, že tato žena je stejná jako ostatní ženy v jeho životě, které jej opouštěly a které opouštěl on sám - oním válečným monologem se prolíná spousta vzpomínek na ně a také na manželku a dítě, u jehož narození nemohl kvůli válce být, stejně tak ani u jeho prvních krůčků… Po návratu z Angoly přichází odcizení a nepochopení, poté rozvod a dál již jen změť stále chladnějších vztahů a nocí.

Antunesův monolog je velmi sugestivní výpovědí a dlužno dodat, že stejně jako je autor nekompromisní v tom co popisuje, je stejně nemilosrdný i ve formě vyjádření. Celá kniha je gejzírem pestrých, silných, zlomyslných až žlučovitých metafor podtržených barvitým argotovým jazykem. Vše ještě přirozeně gradujeme díky usazení vypravěče i jeho posluchačky právě do nočního baru, v němž zcela nenuceně se stoupající hladinou alkoholu v krvi stoupá i intenzita jadrného vyjadřování a nemilosrdné líčení válečných zážitků. Na tomto místě je třeba vzdát hold odvážné a precizní překladatelce, protože autorovu pověstnou jazykovou expresivitu si můžeme plnými doušky vychutnat i v české podobě.

Jidášova díra poskytuje čtenářům bezpochyby silný zážitek, obzvláště těm lehce masochistickým (poněvadž kniha je nekompromisním útokem na vše, co je běžnému smrtelníkovi svaté), ale také milovníkům portugalských reálií, protože nabízí výbornou příležitost k nahlédnutí do typicky lusitánské duše - směsi jižanského temperamentu a "saudade" čistě domácí provenience, která je snad stejně proslulá jako Portské víno.
Eva Batličková, publicistka 6/12/2002

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 62 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 2186x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce