Příští rok si Portugalsko připomene třicáté výročí tzv. "Karafiátové revoluce", symbolicky pojmenované podle květin, které si vzbouření vojáci 25. dubna 1974 vsunuli do hlavní svých pušek. Tímto datem skončil nejen Salazarův fašistický režim, ale i jeho úmorná koloniální válka za udržení afrických enkláv trvající od roku 1961. Definitivně se tak rozplynul přetrvávající mysticko-sentimentální sen o portugalském impériu, živený fašistickým režimem za cenu obrovských ztrát ještě čtyři sta let po objevné cestě Vasca de Gamy. S důsledky své pohnuté historie se Portugalsko vyrovnává dodnes. Jak bolestné mohou být, ukazuje i kniha Jidášova díra (Os Cus de Judas) Antónia Lobo Antunese, kterou nyní v českém překladu vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Sexuální terapie
Českému čtenáři se tedy po José Saramagovi (viz Respekt č. 47/2002) poprvé představuje další významný portugalský spisovatel. António Lobo Antunes (nar. 1942) pochází z rodiny napůl brazilského, napůl německého původu. Odtud pramení pocit vykořeněnosti, často patrný v jeho knihách. Antunes vystudoval psychiatrii a psychoanalýzu a jako vojenský lékař byl v roce 1971 poslán do Angoly, kde strávil celých 27 měsíců na frontě. Literárně debutoval v roce 1979 románem Sloní paměť (Memória do Elefante) a ještě v témže roce stihl napsat zmíněnou Jidášovu díru, v níž zpracoval svá válečná traumata.

S výpravnou barokní monumentalitou Saramagova stylu se v jeho próze nesetkáme. Antunesovi stačí přítmí zakouřené kavárny, sklenka tvrdého alkoholu a bytost něžného pohlaví, abychom se stali svědky podivné terapie, během níž nám v metaforickém monologu vypravěč obnažuje své nitro. Tryskají z něj hořké vzpomínky i neúprosné soudy, zážitky z války prožité v Angole se střídají s obrazy z dětství a současným životem hrdiny.

Celé vyprávění se odehrává během jediné červnové noci. Hrdina vede nad sklenkou jakýsi vnitřní monolog o své existenci, z něhož se tu a tam probudí a komunikuje se společnicí. Vytrvale ji svádí, ona mu pouze pasivně naslouchá a za celou dobu nepromluví ani slovo. Postupně vychází najevo, že válka tohoto muže poznamenala psychicky natolik, že po návratu domů není schopen vést normální život. Rozvedl se s matkou svého dítěte, opustil rodinu, postupně ztratil přátele a utíká se k alkoholu, drogám a náhodnému sexu. Způsob, jakým svádí svou společnici nám připadá zautomatizovaný, bez vášně a hlubšího obsahu. Oba jsou rezignovaně smířeni s tím, že skončí v posteli, jako by šlo pouze o to, "věnovat se té pohanské gymnastice, po níž zůstane zpocený pocit smutku v těle uprostřed rozházených peřin". Stárnoucí hrdina již není schopen hlubšího citu, jeho poslední zbytky dusí sžíravým cynismem a skepsí. Jungův problém morálního otřesu víry v nás samé v důsledku válečné zkušenosti se přenáší do polohy zcela vyprázdněné existenciální přítomnosti, bolestné například v okamžiku před zrcadlem, kdy má hrdina pocit kafkovské proměny v mrtvou rybu.

Horší než Vietnam
Důležitou rovinou knihy je hluboký autorův vhled do portugalského válečného konfliktu v Africe. Probíhal paralelně s americkou válkou ve Vietnamu, která v tu dobu zaměstnávala pozornost světové veřejnosti především. To by mohlo částečně vysvětlovat váhavý nátlak vyvíjený na Salazara ze strany Spojených států, nesmyslné prodlužování masakru vlastního a hlavně domorodého obyvatelstva Angoly, Mosambiku a dalších kolonií. Je nutno přihlédnout i k tomu, že v té době bylo již Portugalsko členem NATO a hájilo se tedy tím, že bojuje proti africkým komunistickým extremistům zásobeným československými a sovětskými zbrojovkami. Za takové situace si Portugalsko jako poslední evropská koloniální "velmoc" mohlo až do roku 1974 dovolit neuznávat právo svých kolonií v Africe na sebeurčení.

V knize Jidášova díra pochopitelně převažují spíše emoce dané bezprostřední zkušeností než komplexní analýza příčin brutálního násilí. Autor barvitě líčí rozklad demoralizované a hladové armády v absurdní a předem ztracené válce, ve které nejsou pro vojáky a sužované domorodce nebezpečím jen nášlapné miny, ale také všudypřítomná tajná policie zvaná PIDE. Její brutální praktiky, zvláště v Africe, by mohly směle konkurovat sovětské KGB. Antunese popisuje, jak si například Portugalci podezřelí z kolaborace s povstalci museli sami vykopat hrob, v němž byli následně zastřeleni. Ani nepřekvapí, že za takových podmínek z armády dezertovalo až 100 000 lidí.

Ve vzpomínkách se románovému pijákovi vybavuje, jak si nekonečné čekání v poušti či v nepřehledné buši vojáci krátili už jen masturbací nebo při troše štěstí znásilňováním vesničanek. Popisuje, jak sám v takových podmínkách mentálně degeneroval, zatrpkl. V zoufalém "čekání na smrt" se navázal vztah s černou vesničankou, k níž i přes tvrdý krunýř pocítil něhu. Antunese zuřivě kritizuje nejen režim jako takový, ale i národ, který není schopen se vzbouřit. "Všude, kam zavítají naše dobrodružné povahy, po sobě zanecháváme stopy manuelovských staveb a prázdných konzerv," prohlašuje hrdina sarkasticky a přidává "vyčerpávající definici dokonalého Portugalce: chlubí se počtem souloží a plive na zem."

Ani on sám se však necítí být výjimkou a svádí v sobě vnitřní boj se zbabělostí, neschopností se v kritických momentech vzepřít moci, například pro záchranu černošské milenky, kterou mu nakonec sebere tajná policie. Autorovo rozčarování stupňuje v čase líčení příběhu i nepřehledný politický vývoj po pádu režimu. Jeho hrdina definitivně ztrácí poslední ideály.

S přicházejícím dnem končí hrdinova zpověď "nešťastným návratem" do vlasti a noční pijatika nepříliš vydařenou souloží s anonymní ženou, která poté jako mnohé před ní navždy zmizí z jeho života. Prázdnota a úplná rezignace, působí v závěru knihy až mrazivě.

Český čtenář si v Antunesově knize najde i paralely k vlastní nedávné historii. Ta sice v porovnání s portugalským svědectvím nevypadá tak dramaticky, přesto mají obě zkušenosti hodně společného.