Lobo Antunes, Antonio: Jidášova díra 2

Lobo Antunes, Antonio
Jidášova díra 2

recenze beletrie zahraniční

António Lobo Antunes, autor tohoto rozsahem nevelkého románu, je znám svými nekompromisními názory na literaturu i na věci kolem sebe.

Abeceda zmaru a beznaděje
António Lobo Antunes: Jidášova díra. Z portugalského originálu Os Cus de Judas přeložila Lada Weissová, vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2002, 216 stran, náklad a cena neuvedeny

Zdá se, že česká nakladatelství konečně začínají splácet dluh, který měla vůči čtenářům ohledně portugalských autorů. Po nedávno vydaném románu Baltasar a Blimunda laureáta Nobelovy ceny za literaturu Josého Saramaga se nám do rukou dostává Jidášova díra, dílo umělce neméně významného pro portugalskou kulturu.

António Lobo Antunes, autor tohoto rozsahem nevelkého románu, je znám svými nekompromisními názory na literaturu i na věci kolem sebe. Říká, že psaní je organizované delirium, že umělecké dílo nezná nadávek a že spisovatel musí své publikum sevřít do kleští hned na prvních stránkách; všechno z toho na stránkách Jidášovy díry potvrzuje mírou vrchovatou. Antunesovo dílo je v Čechách mimo ukázky z jeho románu Alexandrinské fado, uveřejněné před deseti lety ve Světové literatuře, prakticky neznámé.

Jidášova díra zaujme na první pohled nezvyklou formou. v níž jsou poměrně krátké kapitoly pojmenovány po písmenech abecedy. Celá kniha je koncipována jako rozhovor bývalého vojáka z Angoly se ženou, která ale v románu nepronese jediné slovo; nasloucháme tedy spíše monologu nežli dialogu. Vše se odehrává během jednoho večera, noci a rána. Vypravěč, jehož jméno na stránkách románu nenalezneme, své rovněž bezejmenné posluchačce líčí své zkušenosti a zážitky z období, kdy sloužil jako lékař v jednotce první linie v angolské džungli (je tedy zřejmé, že Jidášova díra je alespoň z části autobiografickým dílem). Nepřítele vlastně nikdy neviděl, jediným důkazem jeho existence jsou všudypřítomné miny, které mrzačí jeho kolegy a přátele po desítkách, a občasné zapraskání samopalu. V polních podmínkách tváří v tvář takovým zraněním je samozřejmě doktor bezmocný, nicméně horší než fyzické utrpení je trýzeň duševní: tělo protagonisty sice přežije, jeho duše ale v džungli zemře. Vzhledem k tomu, že stát se o své veterány nijak nestaral, se v Portugalsku žádné spirituální zmrtvýchvstání nekoná. Válka se podepíše i na jeho soukromém životě: novomanžel a čerstvý otec se po návratu z Afriky rozvede. Důsledkem všeho toho je nekonečná samota, zaháněná alkoholem a sexem bez lásky s ženami, které večer vidí poprvé a ráno naposled. Seznámení se s posluchačkou tohoto monologu se odvíjí podle navlas stejného scénáře, vnucuje se nám tedy myšlenka, zdali se jedná o upřímnou výpověď vojáka, jemuž záleží na tom, aby jeho společnice (a během noci i spolunocležnice) pochopila kořeny jeho beznaděje, či zdali se jedná o mechanické omílání stále stejných slov, jež doktor opakuje každé ženě prakticky na potkání, které slouží jako mantra, prostředek autoterapie, sdělení, kterým si náš hrdina aspoň na chvilku uleví od traumat, jež jej každý den trápí.

Jak je už tohoto popisu patrné, v Jidášově díře proti sobě stojí dva kontinenty: Evropa, ztělesněná Lisabonem, který nabízí rodinný život a vypravěč jej uchovává v paměti především jako místo zatuchlého, nehybného a neživého období dětství, a Afrika, jmenovitě Angola, v níž na strážním místě kdesi hluboko v džungli, které si vojáci sami pro sebe nazvali Jidášova díra (či mnohem přesněji Jidášova řiť), prochází protagonista hlubokou a nemilosrdnou iniciací, kterou ale nevnímá jako počátek něčeho nového a vzrušujícího. Nevinné a neposkvrněné dětství tu stojí proti zaprášenému, cynickému a unavenému času dospělosti. Problém je, že se vypravěč nemůže opřít ani o svoje zážitky z dětství, protože mu v něm rezonují věty jeho zašlých, konzervativních tet, které ve svých statických a nudných bytech poté, co se dozvědí, že mladík půjde do války, s netušenou krutou ironií podotknou: "Ještě štěstí, že z něho vojna udělá chlapa".

Zkušenost války zanechává v našem lékaři hořké poznání o národu, do něhož se narodil ("dobrodružné povahy, které po sobě nechávají stopy v podobě manuelovských staveb a prázdných konzerv"), i o samotných příslušnících ("dokonalý Portugalec se chlubí počtem souloží a plive na zem"). Právě sex se pro něj a pro jeho spolubojovníky stává tím jediným prostředkem, jak uniknout začarovanému kruhu války, ať už s černoškami, s kterými se cítí alespoň na okamžik normálně a upřímně, nebo s manželkou během jediného měsíce, na který dostal dovolenou. Po návratu z Angoly a rozpadu rodinného života je potom tělesné spojení lékem či drogou, kterou stejně jako alkoholem tlumí s náhodnými partnerkami pocit vykořeněnosti. Pro ně je Afrika jen představou, zprávou, kterou zapomenou ihned poté, co odloží noviny, pro něj je to ale nesmírně traumatizující zkušenost, ze které není úniku. Antunesovi se v tomto románu povedlo vylíčit životní beznaděj veteránů, pro něž na tomto světě neexistuje žádná léčba.

Právě v tomto světle lze název románu chápat antimilitaristicky, jako obvinění války a režimů, které je vedou. Jidáš je odvěkým symbolem nejtěžší, neomluvitelné zrady, v níž se obětuje lidský život pro peníze či pro vlastní prospěch. Otázka zní, kdo zradil tyto rukojmí a oběti osudu, a Antunes je ve své odpovědi nekompromisní. Viníkem je podle něj obecně stát, jenž dokáže takové peklo na zemi rozpoutat, a nezáleží na tom, zdali je takový konflikt ospravedlnitelný. Ať vyhraje jedna či druhá strana, vojáci na obou stranách bitevního pole vždycky ztratí.

Antunesův styl je definován dlouhými souvětími s neobvyklými, velmi barevnými a košatými metaforami, které jsou velmi obrazné, místy máme pocit, že před našima očima vzniká jakési apokalyptické plátno. V tomto kontextu je třeba pochválit nakladatelství za výběr obálky, na níž se skví výřez z obrazu Peklo od Hieronyma Bosche; v jedné scéně románu si malomocní přicházejí pro léky, které je sice nedokážou vyléčit, dávají jim však alespoň tolik potřebnou naději, je černošský zdravotník usazen v proutěném křesle stejně jako příšera, jež polyká lidi na Boschově obraze.

Dále musíme ocenit odvážné rozhodnutí Mladé fronty svěřit takové dílo Ladě Weissové, mladé překladatelce, která si pozici teprve buduje. Svého úkolu se zhostila poměrně suverénně, její souvětí plynou i přes mnohočetnost přívlastků a vedlejších vět velmi hladce. Škoda proto nepřesností, které se v textu Jidášovy díry objevují. Na straně 50 tak čteme o "Ódě na moře", což evidentně míří k dílu nejznámějšího portugalského básníka Fernanda Pessoy, jež se nicméně do češtiny převádí jako "Námořní óda"; toto je ale jeden z mála kazů na díle, které čtenáře svou zuřivou beznadějí, vzbuzující soucit a zamyšlení nad smyslem války a utrpení, sevře do kleští přesně tak, jak si autor v již citovaném bonmotu přál.

Richard Olehla, vyšlo v Literárních novinách (upraveno pro iliteratura.cz)

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 113 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 1847x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce