Pessoa, Fernando: Testament sebevraha barona de Teive. Ďáblova hodina

Pessoa, Fernando
Testament sebevraha barona de Teive. Ďáblova hodina

recenze beletrie zahraniční

Českému čtenáři se do rukou dostává další útlá ukázka z Pessoovy rozsáhlé prozaické tvorby. Má tu čest prostřednictvím dvou krátkých fikcí znovu nahlédnout do autorových inedit.

Další fragmenty z Pessoovy bezedné truhly
Fernando Pessoa: Testament sebevraha barona de Teive. Ďáblova hodina. Z portugalských originálů A Educaçăo do Estóico (O único manuscrito do Barăo de Teive) a A Hora do Diabo přeložila Pavla Lidmilová, odpovědný redaktor Jindřich Vacek; Argo, Praha 2001, 72 strany

Českému čtenáři se do rukou dostává další útlá ukázka z Pessoovy rozsáhlé prozaické tvorby. Má tu čest prostřednictvím dvou krátkých fikcí znovu nahlédnout do autorových inedit, odkazu, který po sobě zanechal. Již několik desetiletí je tato "bezedná truhlice" pramenem pro neuhasitelnou žízeň mnoha literárních vědců a především editorů, kteří s nevšední pílí dešifrují nečitelné rukopisy a publikují z nich pro dnešní čtenáře ucelená díla.

Světu se tak postupně představuje záhadný originální spisovatel, který za svého života nebyl kromě úzkého okruhu přátel (skutečných či fiktivních) znám ani portugalské čtenářské obci. K tomuto osudu autor nicméně velkou měrou přispěl už svou "podstatou", která se přímo odrážela v jeho díle: ač je velmi rozsáhlé, až na jedinou básnickou sbírku nebylo za jeho života publikováno knižně. Vlastní záhadnost a dalo by se říci neidentifikovatelnost si ortonymní Pessoa pěstoval zmnožováním své osobnosti a identity do takzvaných heteronym, tj. fiktivních postav, vysněných přátel, kterým přisuzoval autorství básnických a prozaických textů. V žádném případě však nejde o pouhé pseudonymy, jsou to postavy s vlastní existencí, mají svůj životopis a dokonce svůj osobitý styl a způsob myšlení: "Mám v sobě celý svět přátel s jejich vlastnostmi, skutečnými životy, určitými a nedokonalými." Odtud zároveň autorova fragmentárnost, která se přímo odráží v jeho velkolepých, ale nikdy neuskutečněných plánech. A jak již bylo řečeno, kromě těchto fiktivních přátel se několik desetiletí podílí na Pessoově díle "skuteční" editoři pokoušející se jeho plány realizovat.

Jedním z typických příkladů je právě poslední publikace dvou krátkých próz. Do jaké míry se výsledné dílko blíží původnímu záměru autora, zůstane zřejmě navždy záhadou. Oba texty mají společnou formální povahu, fragmentární strukturu, která je však zasazena do pevného rámce. U Testamentu sebevraha jde o rukopis zasutý v hlubinách šuplíku a jakoby náhodou nalezený Fernandem Pessoou. Jeho autorem je pak poloheteronym Álvaro Coelho de Athayde, čtrnáctý baron de Teive, samotářský starý mládenec bez lásky a jakékoli víry. Ďáblova hodina je pak poetická hříčka s motivem alegorické nebeské pouti hlavní postavy, zde těhotné ženy jménem Marie, již provází sám Ďábel odhalující svět a vesmír v zajímavých souvislostech. Co oba texty odlišuje obsahově, je kladení důrazu vždy na jeden ze dvou základních protikladů: rozum a cit.
Baron de Teive se ve své zpovědi snaží popsat důvody, které ho vedou až k sebevraždě. K tomuto činu se odhodlává po dosažení "vrcholného stupně nicoty, úplnosti ničeho" a po zjištění, "že nemůže napsat knihy, jaké by chtěl". Ve fragmentech této zpovědi se snaží chladně definovat svou osobní tragédii, existenciální vědomí nedokonalosti, a tudíž marnosti veškerého úsilí rozumu a z toho plynoucí nevůle k činu. Přitom se vypravěč úzkostlivě snaží potlačit intuici a emoce, náznaky citu, třeba i milostného, jež by jej zbavily nihilismu a abulických sklonů. Při definování obecných zásad (nebo jejich popření) se pak ještě prohlubuje neustále přítomný silný patos, jehož vystupňováním je závěrečné konstatování vrcholu rozumových schopností a pravého okamžiku smrti. Následuje poslední teatrální scéna pompézního obrazu hrdiny - gladiátora, jenž si s pocitem vítězství vbodne do hrudi meč. Tato teatrálnost v hodině smrti a zároveň samotná autorova volba tématu sebevraždy může být i narážkou na osud jeho nejbližšího přítele, nadaného básníka a prozaika Mária de Sá-Carneira, který si vzal život ve svých šestadvaceti letech.
Co podtrhává fragmentálnost textu, je občasné opakování stejné myšlenky jinými nebo dokonce stejnými slovy. Tento druh stylizace však částečně narušuje celkový dojem. Je otázkou, zda to byl záměr autorův či editorův, který možná mohl vycházet z následující poznámky vypravěče: "Dobře vím, že kdybych zůstal u toho mála, co dokáže obsáhnout moje vůle, mohl bych vytvořit menší esejistické dílo..., mohl bych z mnoha vět, rozptýlených v mých poznámkách, sestavit nejednu knihu myšlenek, jež by nebyla povrchní ani by neopakovala už řečené."

Na rozdíl od první prózy není Ďáblova hodina žádnou další zpovědí s autobiografickými rysy. Zároveň zde nechybí humor ani ironie. Zatímco je baron de Teive posedlý intelektem a morálkou, postava Ďábla je ztělesněním snů, věcí nejistých, tajemství a obrazotvornosti. Tento Ďábel - kavalír, "povahou básník", doprovázející dámu z maškarního bálu, dokazuje mylnost představy lidstva o své podstatě. Tvrdí, že se stal terčem pomluv, a to z toho důvodu, že lidstvo není schopno se vymanit ze zajetí jednoduchého dualismu: dobro (Bůh) - zlo (Ďábel). K tomuto zkreslenému obrazu podle něj přispěli i slavní básníci, jako například Milton či Goethe. Podle Pessoova Ďábla je celý vesmír "hieroglyf věčně se nabízející k rozluštění". Na jedné straně se tento Ďábel snaží plnit úkol Mistra Magie a za měsíčního svitu prostřednictvím symbolické postavy Marie zasvěcuje jejího dosud nenarozeného syna. Z tohoto adepta pak vyroste básník - génius. Na straně druhé si v okamžiku nejvyššího zasvěcení sám klade vtělenou otázku, "je-li něco, co existuje", něco, co v něm "sahá dál než Bůh". S tímto pocitem nedosažitelnosti lidského, ďábelského či božského poznání vesmíru a vlastní duše, se setkáme téměř v každém verši či fragmentu Pessoova díla.
Druhá část knihy nás přivádí do gnostické roviny autorova myšlení a působí daleko uceleněji než první právě svým námětem. Čtenář zajisté kromě humorné nadsázky ocení i autorův básnický jazyk, jímž promlouvá Ďábel, který se sám za básníka považuje.
Nutno konstatovat, že zmíněné myšlenky nejsou jediné, které můžeme nebo musíme v Pessoově díle hledat. Zdá se, že poptávka po tomto záhadném autorovi neutuchá. Neutuchá ani zájem literárních vědců zkoumajících autorův odkaz. Věřím jen, že následná editorská práce této poptávce příliš nepodlehne a nebude se snažit za každou cenu publikovat jakoukoli spisovatelovu poznámku na okraj.
Daniel Nemrava


Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 195 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 5144x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce