V poslední době se portugalské literatuře až mimořádně daří pronikat do povědomí světové veřejnosti a potažmo i na spoustu knižních trhů. Významný je především rok 1998, kdy Camoese střídá na piedestalu s nebývalou pompou José Saramago, nositel Nobelovy ceny za literaturu, Františkem Listopadem zvaný "Figo portugalské literatury". Saramago, kterého nikdy neměli Portugalci příliš v lásce, protože dráždil svými protikatolickými a komunistickými názory konzervativní společnost, najednou plní stránky novin a odborných časopisů a pulty všech knihkupectví, a literární kritika je výhradně kladná. Dalo by se říci, že celkově vyznívá příliš servilně. Při četbě portugalských "Literárek" (Jornal de Letras) to mimochodem trochu připomíná naše národní obrození, kdy všechno české bylo dobré.

Pokud jde o hlavní díla José Saramaga, velký ohlas si získaly například knihy Memorial do Convento (Paměti kláštera) nebo O Evangelho segundo Jesus Cristo (Evangelium podle Ježíše Krista). Díky tomuto románu se Saramago dokonce dostal do sporu s Vatikánem, za což by si možná zasloužil důstojnější přídomek, například "portugalský Rushdie".

Na sklonku roku 2000 máme další významnou událost, jelikož Saramagovi vychází další, v pořadí již dvanáctý román (33. titul ve spisovatelově bibliografii) pod názvem A Caverna (Jeskyně). Román tvoří poslední díl "nechtěné trilogie" počínající Ensaio sobre a Cegueira (Esej o slepotě, 1995), na který navazuje Todos os Nomes (Všechna jména, 1997). Jde o jakousi alegorickou konstrukci vytvářející rámec tří příběhů, které reflektují autorovu vizi současného světa, "části celku, jehož konečným produktem jsou osobní a subjektivní fragmenty obrazu společnosti na konci milénia" ( Jornal de Letras, 15. 11. 2000). Na české vydání některé z jeho stěžejních knih si však budeme muset ještě počkat.

Kromě Saramaga zaujala ve stejné době a od stejného nakladatelství na portugalském knižním trhu další novinka, které si nelze nevšimnout, román Mar Me Quer, jehož autorem je "afro-magický" Mia Couto. Ačkoli je spisovatel původem z Mozambiku, stal se v Portugalsku v posledních letech velmi oblíbeným a jeho popularita stále roste.
 

V polovině ledna letošního roku bylo v Portu slavnostně zahájen grandiózní projekt Porto 2001 - Evropské město kultury. Porto se tak spolu s Rotterdamem stává centrem evropského kulturního dění. Jedním z cílů tohoto projektu je nabídnout prostor jak minulým, tak hlavně současným trendům v portugalském či evropském umění. Doporučujeme navštívit například Museu de Arte Contemporânea de Serralves (Muzeum současného umění Serralves). Literatura však nezůstává stranou, a tak v rámci projektu bylo v ústřední knihovně (Biblioteca Almeida Garrett) zahájeno několik cyklů přednášek. Jeden z nejvýznamnějších má název Literatura: Vozes e Olhares no Femenino (Literatura: hlas ženy a její vidění světa), který je věnován nejznámějším portugalským spisovatelkám, jako jsou například Sophia de Mello Breyner Andresen nebo Agustina Bessa-Luís. První z nich nedávno obdržela ve Francii Cenu Maxe Jacoba za antologii básní pod názvem Malgré les Ruines et La Mort (Navzdory troskám a smrti), vydanou nakladatelstvím La Différence v druhé půli roku 2000. Pozoruhodné na tom všem je, že tato cena byla poprvé udělena někomu, kdo není francouzské národnosti.

Co se týče ohlasu u nás, na první pohled by se zdálo, že je portugalská literatura v Českých zemích velkou neznámou. Nicméně, vzhledem k počtu přeložených knih si dovolíme tvrdit, že opak je pravdou. Této literatuře bude vždy souzeno zůstat okrajovou, jako je ostatně i ta naše. Zájem o ni však, zdá se, neustále roste, a to hlavně v posledních letech. Za zmínku například stojí výbor současné poezie Portugalští básníci v Praze (Nakladatelství Vlasty Brtníkové 1997), z prózy zmiňme krátkou fikci Šarlatová žena od Nuna Júdice (Argo 1999), román Navždycky od Vergília Ferreiry (Mladá fronta 2000) nebo soubor povídek od José Rodriguese Miguéise pod názvem Šestnáct hodin s tajným posláním. Vyšlo také hned několik titulů od snad nejsvětovějšího portugalského spisovatele, Fernanda Pessoy.