Jaká bude žena 21. století? Z jakého zázemí přijde? Jak ji poznamenala druhá polovina století předchozího? Jak se zorientuje? Takové otázky si kladla a stále klade v současné době většina řeckých autorek. Prostřednictvím hrdinek svých děl se snaží alespoň částečně o nalezení odpovědi a nastolení cest, které se ženám otevírají. Mluvíme zde o Evropě, o jihovýchodní Evropě, která má díky své historii poměrně odlišnou tradici v chápání rolí žen a mužů, ale která se díky sjednocování Evropy, globalizaci a možností cestovat rapidně mění.

Nejdříve se vraťme trochu do řecké historie, bez jejíhož pochopení nelze chápat ani současný stav řecké společnosti a postavení ženy v ní. Všichni máme jisté potuchy o antickém Řecku, klasické řecké a později helénistické kultuře. Tam se ženy vyskytovaly v několika stupních - bohyně, polobohyně a víly (s lidskými vlastnostmi), hrdinky literárních děl, povětšinou tragédií (poslušné či vzpurné matky, manželky, milenky či dcery panovníků), obyčejné "svobodné" ženy, o kterých nestálo za to se vůbec zmiňovat, otrokyně a hetéry (vzdělané "společnice"). Ale již pozdní antika a následně Byzanc nám dělají jisté potíže, nemluvě o době, kterou Řecko strávilo pod tureckou nadvládou. Abychom zaplnili tuto mezeru, je třeba si uvědomit, že Byzanc bylo křesťanské impérium, které vzniklo na skrz naskrz pohanské půdě. Za jeho trvání (395-1453) se na císařském trůně objevuje 5 žen-císařoven, což v západní polovině Evropy nemá obdoby. Ženy z vyšších vrstev měly přístup ke vzdělání, ale na chodu společnosti, politiky atd. se oficiálně nepodílely. Nicméně nám některé z nich zanechaly velmi přínosná literární díla. Od pádu Konstantinopole (1453) až do vzniku svobodného řeckého státu (1830) sice docházelo k značnému úbytku obyvatel (emigrace), ale zároveň se díky náboženské odlišnosti řečtí obyvatelé nemísili s ostatními etniky turecké říše. Vznikl tak velmi silný fenomén tradice ve všech směrech. Rodina (s otcem v čele) jako základ a hybná síla. Postavení ženy se ustálilo na roli věrné a poslušné manželky, která je připravena obětovat vše ve prospěch manžela a dětí (synů). Výchova, které se ženám dostává, je omezena na domácnost a výchovu dětí. O nějakém vzdělání se nedá hovořit. Teprve v 19. století se objevují samostatně jednající ženy, které se zapsaly do dějin jako hrdinky bitev a bojů za svobodu Řecka. Tento jev se dále opakuje ve 20. století v období světových válek a řecké občanské války (1946-1949). V jiné rovině poté v době junty (1967-1974).

Jako literární hrdinka byla žena donedávna předkládána jako obětavá matka či manželka, ochotná a schopná se zříci všeho, včetně svého života, pokud to jakýmkoli způsobem pomůže jejímu okolí. Žena nepřemýšlející nad tím, co dělá, ale oddaně věřící. Autorky posledních desetiletí se hromadně začínají ptát PROČ? Proč ženy dělají to, co dělají a jaký to má smysl? Jejich hrdinky už nejsou "ženy v domácnosti", ale profesorky, lékařky, učitelky, spisovatelky, zpěvačky aj. Stojí na vlastních nohou a mohou se samy svobodně rozhodovat. Proč jim to nejde a proč se toho vlastně bojí? Velmi často se autorky věnují dětským létům, dospívání, kde se snaží nalézt klíč k osvětlení činů hrdinek. Současnou řeckou prózu psanou ženami lze rozdělit tematicky s tím, že problémy, které hrdinky řeší, jsou v podstatě stejné. Historickou prózou můžeme nazvat román Čarodějky ze Smyrny autorky, která se stejně jako mnoho jiných vrací do oblastí, které Řecku kdysi patřily, ale o které ve 20. století přišlo. Mara Meimaridi vypráví příběh odehrávající se ve Smyrně koncem 19. století. Chudá Katina se naučí od jedné Turkyně čarovat a postupně zbohatne. O sto let později je v jednom domě na ostrově Ejina nalezen zaprášený kufřík plný zaklínadel. Lia Megalu-Seferiadu si pro změnu vybrala meziválečné období. V románu Sladký letní večer se rozvíjí láska Řeka a židovské dívky v počátcích šíření nacismu. Zítra odcházím je román, jehož autorka, novinářka Mirella Kalostypi, hledá hranice mezi láskou a přátelstvím. Lásku jako záchranu před sebezničením doporučuje Margarita Karapanu v díle Ano, jehož maniodepresivní hrdinka, známá spisovatelka, pomýšlí na sebevraždu jako na jediné východisko a řešení situace, v jaké se nachází. Teprve láska jí dodá sílu vážit si sebe sama a neutíkat se ke knihám a sebedestruktivním praktikám. Útěk do snů, tak lze charakterizovat dílo Převoznice do snění Alkyoni Papadaki. Naopak návratem do dětských let nebo dětství jako studnice očisty dospělých, to jsou díla Evy Omiroli Sudička, Elsy Chiu Babička ze Smyrny či Znamení zrcátkem. Velký úspěch slaví již několik let rozsáhlá díla typu rodinných kronik. Lili Zografu si dovolila popisovat holou pravdu v díle Láska měla den zpoždění, Soti Triantafyllu se vrátila do minulého století a sledovala osud řecké rodiny v severní Africe v knize Továrna na tužky a Zyranna Zateli se spokojila s oblastí severního Řecka, odkud pochází, a vytvořila nezapomenutelné dílo Se zvláštním jménem Ramanthis Erevus, které se stalo jedním z bestsellerů tohoto roku. Ani problémy s HIV či homosexualitou nezůstaly na okraji zájmu současných řeckých spisovatelek. Například Ersi Sotiropulu, známá v zahraničí díky mnoha překladům svých románů a povídek, napsala knihu plnou krutého černého humoru Cik cak mezi pomerančovníky, kde se mistrně vysmívá pseudohumanitě a lživosti tzv. moderního života. Do této kategorie můžeme zařadit též román Chudá Margo odehrávající se ve Spojených státech autorky Soti Triantafyllu. Tato kniha patří v Řecku k nejprodávanějším titulům letošního roku. Za téměř autobiografické romány můžeme považovat knihu Lili Zografu Povolání: prostitutka z období junty nebo Plačící měsíce a Místo medu žihadlo, jejichž autorkou je lékařka Kali Karatza-Tziveleki. Z jiného soudku je kniha Zaměstnaný chlapec, která je tragikomickou sondou do současného zmatení rolí ve společnosti. Chcete být úspěšní? Zajímaví? Změňte se! Lena Divani předkládá muže, který je v domácnosti, pere, žehlí, vaří, čeká na manželku, až přijde z práce, dbá o svůj zevnějšek, pokud u něj zazvoníte, otevře vám s jogurtovou maskou na obličeji… Ale nejen takového pohledu na věc je schopna tato autorka. Její poslední kniha Jednotné číslo, popisuje životy dvou v dětství nerozlučných kamarádů, dívky Iry a chlapce Arise, kteří před životními strastmi utečou do světa. Aris do New Yorku a Ira do Londýna. Oba slaví pracovní úspěchy, cítí se ekonomicky nezávislými kosmopolity. Tisíce kilometrů jeden od druhého a od míst, která je poznamenala. Duševní sirotci, zajatci dobrého bydla, v klecích velkoměst se čím dál tím více uzavírají do sebe, do svého jednotného čísla. Ale naděje, kterou nedovedou ani pocítit, zaklepe na jejich hermeticky uzavřená srdce a objeví se šance. Je jen na nich, jestli jí otevřou, jestli nechají někoho vstoupit a nabídnou zbytek svého života… K nejmladší generaci autorek patří Vasiliki Kappa, která uveřejnila svůj první román, Dieta pro hyeny, v roce 2001. Věnuje se v ní obezitě, jídlu jako fenoménu, jež je schopen přebít všechny ostatní city a pocity a dietám, které slibují jedlíky osvobodit.

Jednou z nejvýznamnějších autorek, která odstartovala hloubkovou analýzu ženské psychiky v moderním řeckém románu, byla Lili Zografu, jejíž knihy dodnes patří k nejoblíbenějším. Pracovala jako novinářka, která v době junty nemohla díky svým levicovým názorům svobodně působit. Její román Povolání: prostitutka (1978) poukazuje na bezvýchodnost situace ženy ve středním věku, která není ochotná spolupracovat s totalitním režimem. Perzekuce, fyzická a psychická znásilňování dovádějí hrdinku k pokusu o sebevraždu. Kafkovsky laděný příběh novinářky, jejímž jediným posláním je hlásat pravdu, dodává odvahu mnoha dalším spisovatelkám otevřeně popisovat stavy duše hrdinek. Hrdinky se utápějí v samotě, která se pro další a další autorky stává nedílnou součástí příběhů. Většina hrdinek současného řeckého románu volí samotu jako východisko ze ztracena, které pociťují. Velkoměsta s jejich anonymitou, vylidňování venkova, ale zároveň stálé přežívání pověr a lpění na zaběhnutých modelech determinují ženy ve všech sférách života. Samota = řešení všeho. Nicméně po čase zjišťují, že konečným řešením je něco jiného. Co, na to snaží přijít. HLEDÁNÍ - vlastní identity, uplatnění a uspokojení v životě, který ztrácí svoji tradiční strukturu. To jsou hlavní nosné body proplétající se životy hrdinek.

Řecké autorky se nevěnují jen řeckým tématům, ale mnohé z nich nacházejí podobné problémy v jiných společnostech na jiných kulturních základech (americká, francouzská, rakouská aj.). Nevyhýbají se donedávna tabuizovaným tématům (znásilnění, homosexualita, incest aj.). Ptají se, co je láska. Ta hraje velmi důležitou roli snad v každém příběhu. Některé hrdinky po ní touží, jiné se jí obávají a další ji odmítají úplně. Důvodem jsou nejen jejich vlastní zkušenosti, ale hlavně příklad, který jim poskytli jejich rodiče. Tvorba současných řeckých autorek je velmi často autobiografická. Spisovatelky se vracejí o několik generací zpět, pátrají po příčinách jevů, které si neumějí vysvětlit a které se zdají být navždy utajeny. Ale není zase tak těžké promítnout si život babičky a matky, abychom pak mohli vrhnout aspoň paprsek světla na příčiny vlastního chování. Prolomit tabu, která jsou dodnes v lidech zakořeněna a jen velmi těžce v sobě nacházejí sílu je překonat.

I v tomto směru jde příkladem Lili Zografu se svojí knihou Láska měla den zpoždění (1994). Příběhy několika generací žen jedné rodiny na řeckém venkově. Absolutní poslušnost a dodržování příkazů a zákazů. Surovost, krutost a sadismus vztahů mezi matkou, dcerou a babičkou, nenávist a zároveň jakási magnetická přitažlivost a neschopnost se odtrhnout, odpoutat a postavit na vlastní nohy. Tak by se dal příběh charakterizovat. Musíš, nesmíš, dobré jméno a pověst rodiny. To je dědictví, kterého si jsou řecké autorky velmi dobře vědomy a které jejich hrdinky provází po celý život.

Jedním z posledních románů tohoto ražení je Místo medu žihadlo (2002) současné řecké autorky středního věku. Kali Karatza-Tziveleki se narodila v Alexandrupoli v severním Řecku, vyrostla v Kavale, kde zakončila gymnázium a odešla do Athén, kde vystudovala farmacii. Zůstala v hlavním městě, kde se stále věnuje nejen svému oboru, ale současně i psaní. Pro řeckou televizi napsala několik scénářů, ale známá se stala díky svým románům Cesta pamětí (1990), Plačící měsíce (2000) a Všechno se ztratilo v dešti (2001).
Její knihy jsou příběhy žen, jejichž životy byly poznamenány původem, rodinou, místem, kde hrdinky vyrůstaly. Jedné je třicet let a má dojem, že život kolem ní ubíhá, aniž by se jí jakýmkoli způsobem dotkl, stále musela volit a nikdy si nebyla jistá, jestli volba byla správná. Další žena leží na chirurgickém stole ve Vídni a v hlavě se jí promítá celý dosavadní život; Thrákie, kde vyrůstala, tety, kamarádi, její dcera… Jiná je úspěšnou spisovatlkou, žije v Paříži, přebírá ceny za knihy, kam přenáší i části svého života, ale stejně se musí vrátit do země, kterou milovala, ale z té lásky (či nenávisti?) ji musela opustit…do Řecka.
Její poslední román Místo medu žihadlo je příběhem lékařky, která celý svůj život bojuje s vlastní minulostí. Nedovede se vypořádat s fenoménem své babičky, silné a kruté ženy, která se neváhala vzdát nemanželského dítěte, jehož otcem byl strýc jejího muže, kterého zbožňovala. Manžela po čase otrávila a dceru, která vše jako malé dítě pozorovala, ale nesměla nijak ventilovat, psychicky zničila. Ta zase zanechala svoji dceru u babičky a odešla pracovat do Německa. Vasiliki trvá mnoho a mnoho let, než je schopná se od toho všeho oprostit, odpustit své matce a po všech možných i nemožných peripetiích nalézt člověka, se kterým prožije skutečnou lásku. Ale ani zde její trápení nekončí; manžel umírá. I s tím je nutné se vyrovnat, protože smrt jsme si jaksi ze života vytěsnili, a když se zjeví, nechápeme ji.

Příběh o smrti najdeme v knize Zyranny Zateli Se zvláštním jménem Ramanthis Erevus s podtitulem Smrt přišla poslední. 26 příběhů v tomto románu se odehrává na konci 50. let kdesi v severním Řecku. Ale je nutné se vrátit až na počátek 20. století, abychom mohli sledovat životní poutě pěti sourozenců, čtyř sester a jednoho bratra, kteří všichni zemřou během dvanácti let ve svých nejlepších letech. Vždy se jedná o předčasná a krutá úmrtí, tajemná stejně jako přirozená. Zanechají za sebou pouze jednoho potomka, třináctiletého syna jedné ze sester, který je nadán "tajemnými schopnostmi a souženími". Ale i toho si odnese smrt; zabije ho blesk. Než se tak ovšem stane, tato postava destruktivně poznamená klima celé knihy. Kromě tohoto hlavního motivu nalezneme spousty dalších příběhů, zamotaných a propletených s hlavní zápletkou. Jde o průnik do lidské psychiky, do mnohovrstevnatosti pravdy, skutečnosti a snu, do strastí a slastí naší existence. Dotýká se našich lásek a našich zemřelých. Děti, zvířata, přírodní jevy a některé přeživší pohanské jevy (například chození ohněm, které se stále praktikuje v některých místech severního Řecka) dodávají románu hodnotu archetypálního pohledu na svět.

Odlišným způsobem se vyrovnává sama se sebou hrdinka knihy spisovatelky žijící na ostrově Samos, Elsy Chiu. Její kniha Znamení zrcátkem (1999) předkládá čtenáři jeden školní rok na téměř zapomenutém ostrově kdesi v Egejském moři, kam přijíždí mladá učitelka, aby se zde věnovala výuce jediného žáka. Mladá dívka, která si stejně jako hrdinka románu Místo medu žihadlo vybrala samotu (alespoň na čas) v kraji, kde lišky dávají dobrou noc, se narozdíl od lékařky Vasiliki vrací do míst, kde byl její děd kdysi ve vyhnanství. Chce poznat místa, kde žil a o kterých jí vyprávěl. Vasiliki naopak utíká až do Afriky, aby tam mohla pomáhat jako lékařka. Mezi prostými venkovany nachází učitelka naději, přestože jsou smířeni s tím, že jednou jejich ostrov zpustne, protože všichni odejdou do měst na pevnině. Naději nachází i Vasiliki, ale již jako postarší žena. Musela mnoho vytrpět, aby i ona nalezla životní rovnováhu, cíl, kterého je třeba se držet, i když se zdá, že je vše ztraceno.

Obecně lze konstatovat, že přese všechna strádání, utrpení, neštěstí, které se některým hrdinkám lepí až neuvěřitelně často na paty, jejich snažení nebylo marné. Každá, třeba na první pohled nevýznamná událost, nemoc, pád, každá vteřina našeho života má význam, kterého je třeba se dopátrat, vážit si ho, a jak se většina hrdinek shoduje, podívejme se pravdě do očí, abychom se mohly stát lepšími, dlužíme to našim potomkům.