Cortázar, Julio: Konec hry

Cortázar, Julio
Konec hry

recenze beletrie zahraniční

Soubor osmnácti povídek Konec hry (Final del juego, 1956) patří do autorovy rané tvorby a navazuje na povídkovou knihu Bestiář (Bestiario, 1951), první dílo, kterým se proslavil. Nejde zde již pouze o výbor textů z různých knih. Původní a kompletní Cortázarova kniha povídek u nás vychází vůbec poprvé.

 

Fuerzas extranas
Julio Cortázar: Konec hry. Ze španělského originálu Final del juego přeložila Mariana Housková; Julius Zirkus, edice Artigas, Brno 2002, 224 strany

Tvorba argentinského moderního klasika Julia Cortázara (1914-1984) u nás není neznámá. První překlad se objevuje již v roce 1966. Jde výbor z autorových povídek nazvaný Pronásledovatel (podle stejnojmenné povídky El perseguidor) v překladu hispanisty Kamila Uhlíře. O dva roky později v časopise Světová literatura tentýž překladatel představuje povídku Babí léto (Las babas del diablo), proslavenou režisérem Antonionim, jehož inspirovala k slavnému filmu Zvětšenina. Odvážným počinem a zároveň senzací bylo české vydání nejslavnějšího autorova románu Nebe, peklo, ráj (Rayuela, 1963) v roce 1972, i když tato verze utrpěla menší šrámy v důsledku pozorné normalizační cenzury a dokonce bylo zatajeno jméno překladatele Vladimíra Medka. Proto v roce 2001 Mladá fronta román vydala znovu. V roce 1990 se objevuje dosud největší výbor Cortázarových povídek, nazvaný Změna osvětlení (nakl. Odeon). O rok později vychází kniha autorových monologů, úvah a komentářů pod názvem Jistý Lukáš (Un tal Lucas, 1979, Mladá fronta). A pro úplnost rovněž v roce 1991 se ve Světové literatuře objevují ukázky z knihy Příběhy o kronopech a zvěstech (Historias de cronopios y de famas, 1962).
Soubor osmnácti povídek Konec hry (Final del juego, 1956) patří do autorovy rané tvorby a navazuje na povídkovou knihu Bestiář (Bestiario, 1951), první dílo, kterým se proslavil. Nejde zde již pouze o výbor textů z různých knih. Původní a kompletní Cortázarova kniha povídek u nás vychází vůbec poprvé.

Kniha navenek vypadá jako směs nesourodých příběhů či jejich náznaků, motivů, nedořečených epizod, náčrtů, dojmů, které s absolutní svévolí a téměř vždy nečekaně přecházejí z reálného a představitelného časoprostoru do oblasti naším rozumem neuchopitelné. Můžeme ji nazvat různě: snem, fantazií, podvědomím nebo jednoduchým instinktem. Co vyvolává tento pohyb, odkud se bere? U většiny povídek od začátku cítíme jisté napětí, jakési nepatrné chvění mezi řádky, které postupně přerůstá do gigantických, nekontrolovatelných rozměrů. Jde možná o jakýsi druh energie, většinou negativní, která na postavy útočí možná odněkud zvnějšku. Ty jí v mnoha případech podléhají. Leopoldo Lugones, jeden ze zakladatelů hispanoamerické fantastické povídky, takovou energii nebo sílu nazývá "fuerzas extranas". Zároveň tato energie může být metaforou našeho podvědomí, archetypálních nekontrolovatelných démonů ovládajících naši mysl, a tudíž vyvěrá přímo z našeho nitra.

Hra jako hledání
Cortázarovy fikce jsou charakteristické splýváním snu a skutečnosti, lineárního a cyklického času, rozdvojením osobnosti. Dostáváme se až k borgesovskému zpochybnění reality a zároveň lidské identity. Typickým příkladem je povídka Nocí naznak, kdy hrdina přestává rozlišovat, zda je to on, kdo leží po havárii na motorce na nemocničním lůžku a blouzní o moteckém indiánovi na útěku před Aztéky, jimiž má být obětován bohu Slunci, anebo se zdá Motekovi podivný, až absurdní, ale zároveň "nádherný sen,… v němž chodil podivuhodnými ulicemi úžasného města, kde hořela červená a zelená světla bez plamene či kouře, kde mu pod nohama bzučel ohromný kovový hmyz." Prolínání dvou (více?) světů probíhá nepatrně v takřka neuchopitelných okamžicích. Hrdina například ucítí skutečné pachy a vůně ze snu, které se záhy rozplynou: "Jako sen to bylo zvláštní, protože to bylo plné pachů a jemu se pachy nikdy nezdály". Cílem této "epistemiologické" hry, hry v rovině textové s časoprostorem hrdiny, je hledání dokonalejší reality nebo hlubší pochopení té stávající. Avšak přistoupit na její pravidla, pochopit je, bude pro hrdinu při vší snaze takřka nemožné: "Nejvíc ho trápila ta vůně, jako by se i v naprostém přijetí snu něco bránilo tomu, co nebylo obvyklé, co až dosud nepatřilo do hry." Nepochopení končí tragicky; hrdina je pohlcen (zavražděn) vlastním snem, který se stává skutečností. Podobný osud stihne postavu též v první povídce Spojitost parků. Zde dokonale splyne realita příběhu knihy, již čte hlavní postava, s realitou postavy samé. Ta, aniž si to uvědomí, je stejně jako v předchozí povídce pohlcována dalším, zde čteným příběhem/vrahem.

Jindy hru povídkovým postavám nikdo nevnucuje. Ve snaze se utéct z každodenní reality samy vyhledávají alternativní svět fantazie a hry. V povídce Konec hry, která dala název celé knize, jsme vtahováni do dětského světa tří děvčat, která si hrají na sochy a postoje (znázornění nějaké vlastnosti). V tomto případě má hra jasná pravidla. Motiv dětské hry Cortázar důkladně využívá později, v románu Nebe, peklo, ráj. Tato oblíbená hra, též známá jako panák, představuje symbol hledání posvátného místa, jež autor nazývá Yonder, symbol ztraceného království, absolutní jednoty. Útěk do dětství je zároveň návratem do světa obřadů a her a zdá se být blízko naplnění oné dokonalosti. V poslední povídce ale zjišťujeme, že vymyšlený svět soch a postojů přestává být výjimečný, stává se dokonce nezajímavým.

Skepse, která vyzařuje prakticky z každé povídky, nebude až do konce knihy překonána. Osud postav je někdy završen smrtí, vraždou či sebevraždou, jindy postavy pouze rezignují, jako v případě boxera v povídce Bejček: "… lepší je, když se ti nic nezdá, mladej, a spíš a je to příjemný a jen spíš celou noc, furt dál."

Cortázarovu prozaickou tvorbu, zvláště pak povídky, dnes nevnímáme již jako kultovní, radikální experiment. Také tuto prózu již nelze považovat revoluci v rovině strukturální nebo v pojetí románu jako takového, jak tomu bylo v padesátých a šedesátých letech minulého století. Autor patří ke skvostům světové literatury a zůstává oblíben u mladé generace čtenářů, můžeme tedy očekávat další překlady i mladých překladatelů, a to jak prózy, tak jednou snad i Cortázarovy poezie, jež pro nás dosud zůstává velkou neznámou.

Na závěr pár slov k edici Artigas. Pro milovníky latinskoamerické literatury je tento ojedinělý projekt bezpochyby vítaný. Pokud jde však o celkovou vnější prezentaci této řady, tj. grafickou úpravu a upoutávku na zadní straně obálky, nakladatel zřejmě pro lepší prodejnost zvolil agresivní styl, který dle mého názoru zachází daleko za hranici vkusu. Můžeme sem započítat i řešení ilustrací obálek v křiklavých barvách. V případě naší knihy, vyvedené v barvě sytě modré, nemá ilustrace dokonce nic společného s jejím obsahem. Na zadní obálce se pak například dočteme, že autor "dává… zazářit všem fasetám svého kouzelného kaleidoskopu", že hned "první povídka je jako rána palicí". Po informaci, že se "na dalších sedmnácti polích kaleidoskopu ve strhujícím tempu střídá před naším uhranutým zrakem… šokující groteska, banalita všedního dne s pěkně krvavým koncem", se zřejmě podle múzou obdařeného nakladatele začnou čtenáři o knihy rvát a možná dojde i na "plnokrevný horor" a "šílenství výtvarné posedlosti". Nevím, zda je zrovna takový druh hry patřičný a nutný. Rozhodně vím, že si to Cortázar, autorka překladu ani jeho čtenáři nezaslouží.

© Daniel Nemrava

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 172 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Niki Wellez, 26.06.2011 18:00
Cortázar, Julio: Konec hry
Je to urcite 1 z nejlepsich knih, co sem od Cortazara cetl, jen skoda, ze sem zavahal ji koupil :-/
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 6326x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce