Novořecké překlady antických děl ve 20. století

přehled beletrie zahraniční

O překládání antických autorů do moderní řečtiny.

O novořeckých překladech antických děl ve XX. století

O překládání antických autorů do moderní řečtiny můžeme v novodobém Řecku mluvit až počátkem dvacátého století; předchozí práce se starořeckými texty až do konce 19. století spočívají v zásadě ve vydávání starých řeckých textů, které započal Adamantios Korais, a po celé 19. století se veškeré snahy omezují na nové vydávání klasických řeckých děl, filologický rozbor textů a kritiku předchozích vydání, nikoli tedy na jejich překládání. V té době převládala víra, že vydání klasického díla v klasické řečtině s hustými a hutnými poznámkami může novodobému Řekovi skutečně stačit k plnému porozumění textu, k porozumění "svému jazyku". Po roce 1880 až po současnost se ale v těchto snahách systematicky nepokračovalo a filologové se spolu s úspěšnými literáty posléze uchýlili zejména k překládání klasických autorů, společně řešili různá překladatelská úskalí.

Počátkem dvacátého století se totiž začíná bojovat o podobu novořeckého jazyka, a to mezi zastánci dimotiki (dimos / démos - lid), "lidového jazyka" tzn. mluveného jazyka, a zastánci katharevusy (viz pozn.), silně archaizujícího jazyka zbaveného především tureckých výpůjček, jazyka administrativy a církve. V rámci dimotikistického hnutí se objevují důležité pokusy v překládání a literárněvědné prezentaci starých řeckých autorů. Dimotikismus zahájil epochu překladů a překladatelů, a tak se řečtí laičtí čtenáři poprvé setkávají blíže se starořeckým písemnictvím. Během několika desítek let tyto překlady staly jedním z nejlepších momentů řeckého tvůrčího literárního vzepětí. Za všechny jmenovitě Ioannis Gryparis (1872-1942), který se zasloužil o to, že se soudobá čtenářská obec dostala do kontaktu s životaschopnými díly řecké starověké minulosti, a inspiroval tak umělce k jednotnému uměleckému hnutí, které zahrnovalo divadlo, esejistiku, žurnalistiku, později v šedesátých letech i film se skvostnými interpretacemi především starověké tragédie (režisér Michalis Kakojanis).

Překlady z počátku XX. století v zemi roznítily - ať už cíleně či nikoli - letité sociální spory, odhalily skryté napětí ve státní správě a vůbec celkovou kontradikci řeckého smýšlení. To bylo přesně to, co později označil (r. 1936) prof. Ioanis Kakridis za "překladatelský problém"; své studie o překladu a překládání postavil na filologických základech a vnesl do akademického prostředí. Moderním postojem k překladu vyprovokoval latentní hnutí v novořecké společnosti k akci; určil metodu překládání nejen některých hojně překládaných starověkých autorů, ale prosadil novou metodologii překládání, která byla opačným postupem filologů XIX. století. Jestliže se v XIX. století filologové snažili přiblížit čtenáři klasického autora v originálu s novořeckým komentářem, v první třetině XX. století je to přesně naopak: překladatelé se snaží ve jménu aktualizace textu vniknout do "ducha" autora starověkého textu a podle svého vlastního uvážení jej zasadit do středu ideologického zápasu své doby.

Připomeňme jen druhou světovou válku, Metaxasovu diktaturu - tedy takové politické klima, které zásadním způsobem donutilo změnit hlavní překladatelský proud. Klasické vzdělání bylo zneužito jako nástroj pro ideologickou konfrontaci. Tím také vyšla najevo aktuálnost klasického vzdělání, a také otázka uvedení mrtvého jazyka do praxe současného Řecka. Nejde o absurdní otázku, ani vedlejší proud těchto snah. Objevil se nebezpečný směr, jímž byly historizující pokusy o autentičnost antických autorů, které se snažily přizpůsobit antické myšlenky současným politickým otázkám, vzniklým za jiných kulturních a společenských podmínek.
Klasické vzdělání bylo vždy kritériem pro hodnocení novořeckých tvůrčích snah, které hodnotili zase novořečtí intelektuálové, ovšem ze dvou až nebezpečně rozdílných pohledů: konzervativní spolky hledaly v nových dílech loajálnost k odkazu starořeckého písemnictví, modernisté žádali asimilaci starořeckého odkazu v samostatném tvůrčím procesu novodobých řeckých umělců. V prvním případě se vztah Řeků ke klasické tradici stal hlavně podnětem ke vzniku hierarchie v novořeckém školství, ve druhém případě byl dokončen proces, v němž se vytvořily nové hodnoty ve šťastném propojení starého a nového cítění. A už vůbec nelze hovořit o uspokojivém poznávání starořecké kultury v překladové literatuře v širší novořecké společnosti, které mělo následovat. Kromě toho byl zájem dřívějších, oficiálních, politických uskupení převážně formální, rétorický. Citelné mezery patrné zejména v překladech jen jasně dotvrzují, že ještě nedošlo k bližšímu kontaktu s antikou.

Veliké torzo starověkých autorů (filozofů, rétorů, historiků, aj.) zatím čeká na nový uspokojivý překlad, který by suploval zásadní nedostatky starších i novějších překladů. Zvláštní pozornost se dnes obrací k předsokratikům, zejména k Hérakleitovi a Parmenidovi. Nicméně i dnes jde pouze o pokračování fenoménu objevovat velikány a umělce, kteří jsou zrovna v centru pozornosti v západní Evropě. Jako by se, až na výjimky, z tvůrců vytratilo nadšení, které bylo tak charakteristické pro filologické období, stejně tak, jako by se vytratila inspirace, která byla typická pro období překladatelů. Bezesporu se i dnes píší zajímavé studie, avšak v širším kontextu hlavní pojítko ke starořeckému písemnictví chybí. Teprve nedávno bylo přeloženo Aristotelovo "Organon", zásadní dílo pro západní myšlení. Až doposud však neexistuje úplný překlad Epiktéta, Sexta Empirika a dalších alexandrijských básníků jakými byl např. Kallimachos. Neexistuje soudobý překlad Plutarchových "Mravů", ale ani překlady vrcholných děl klasického období (např. Démosthenových polemik a dalších řečníků), ještě se nenašel volný a moderní překladatelský pokus, který by nahradil nevýrazné překlady z třicátých let minulého století psané katharevusou.

Klasické vzdělání není pouhopouhý doklad znalostí starověku, ale především potvrzení zodpovědného přístupu k evropské minulosti. Novodobí Řekové se mohou v jistém slova smyslu považovat za její pokračovatele; jsou nositeli jazyka, v němž je kontinuálně uchováván odkaz antické tradice včetně dialektických proměn. Avšak pro uvědomování si kontinuity se starověkým světem není prostor pro utkvělou myšlenku, pro Řeky tak typickou a neutuchající, tj. že jsou "dědicové starověkého národa", která má na svědomí obrovskou ztrátu skutečného antického poznání v novodobém Řecku.

Pozn.: O podobu katharevusy se zasloužil výše zmíněný Adamantios Korais za naprosto odlišné politické a kulturní situace. Za jeho života (první pol. 19. stol.) se Řecko nacházelo uprostřed osvobozovacích bojů od turecké nadvlády a obecně se mělo za to, že je zapotřebí vrátit se ke svému řectví a k jazyku předků. Díky Koraisovu úsilí tak vzniká katharevusa - jazyk "očištěný" od cizích, hlavně tureckých vlivů.


© Pavlína Šípová, květen 2003

Diskuse

Vložil: Efstathios Psaltis, 30.08.2013 17:33
Novořecké překlady antických děl ve 20. století
K te poznamce: Jak ja tomu rozumim, hlavne v tom "ocisteni" bylo odstraneni lidovych prvku v structure demotiki(gramatika a syntax).
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 3331x

Inzerce
Inzerce