Nejprodávanější knihy na Ukrajině v roce 2002:
1. Valerij Ševčuk – Stříbrné mléko, Lvov, nakl. Kalvarija
2. Jurij Vynnyčuk – Místo pro draka, Lvov, nakl. Piramida
3. Jevhenija Kononenko – Zrada, Lvov, nakl. Kalvarija

Jak je zřejmé z výše uvedeného, Lvov jasně vede v produkci nejlépe prodávaných ukrajinských knih. Navazuje tím na tradici města, které bylo kdysi čistě polské, i když zároveň multietnické a nyní čistě ukrajinské. Dokonce i autoři, kteří žijí v Kyjevě či na jiných místech Ukrajiny, se rádi pbracejí na lvovská nakladatelství, která, jak ukazuje výše uvedená statistika, se ráda ujímají šíření ukrajinsky psané literatury.

Valerij Ševčuk patří mezi živoucí klasiky stejně jako Jurij Vynnyčuk, z jehož tvorby se u nás objevila letos jedna kniha. Je jí sbírka legend z města Lvova a okolí Příběhy z Haliče (Portál, Praha 2002, na Ukrajině vyšla s názvem Lehendy L´vova, Lvov 1999). Jde o výběr legend týkajících se Lvova a jeho obyvatel od předkřesťanských dob po 20. století. Jazyk je svěží stejně jako u ostatních knih Jurije Vynnyčuka. Tento autor bývá často nazýván grafomanem, jelikož se literaturou živí. Jeho knihy vycházejí v desetitisícových nákladech; za posledních několik let patří k nejoblíbenějším a nejčtenějším autorům. Jedná se již o druhou knihu přeloženou z ukrajinštiny do češtiny za posledních třináct let.

První byla kniha Oksany Zabužko Polní výzkum ukrajinského sexu (OWP, Praha 2001). Autor letos navštívil u příležitosti vydání Příběhů z Haliče Prahu a v rozhovoru o literární situaci na Ukrajině poukázal na důležitý a zřejmě podstatný problém současné ukrajinské knižní tvorby. Jedná se o vysoké zdaňování ukrajinsky psaných a na Ukrajině vydávaných knih, které se tak stávají pro ukrajinského čtenáře mnohdy nedostupnými na rozdíl od rusky psaných a z Ruska dovážených knih nevalné kvality. Bude zřejmě trvat ještě nějakou dobu, než si ukrajinsky psaná literatura vydupe své právoplatné místo na zemi, přestože se zdárně rozvíjí a s mnohamilionovým potenciálním čtenářstvem by mohla mít cestu otevřenou. Na Ukrajině vycházejí velmi zajímavá díla, která by nás mohla v mnohém obohatit.

Mezi stále oblíbené klasiky se letos dostal nový román spisovatelky Jevhenije Kononenko Zrada, který pojednává o záhadné smrti mladé ženy, intrikách v propleteném syžetu točícím se kolem zrady manželské, národní a synovské.

Povzbuzení unaveného čtenáře aneb ukrajinská kniha bestsellerem v Rusku
Hlavní redaktor nakladatelství Fakt Leonid Finkelštejn byl dotazován na úspěch jednoho z nejzajímavějších projektů roku – série „Text – kontext“, jehož dvě publikace vévodily podzimnímu festivalu „Kniha roku 2002“.

Jednou z nich byla kniha „Žena jako text. Emma Andijevska, Solomija Pavlyčko, Oksana Zabužko: ukázky tvorby a kontexty“. Autor myšlenky je přesvědčen, že „obecný obraz ukrajinské literatury není úplně špatný – přehlcenému čtenáři chybí. To, že se literatura nadále ve školách vyučuje tak, jak se vyučuje, je buď zločin, anebo sebevražda… Lidi nebaví číst předmluvy či doslovy a myslí si, že to není důležité. Chtějí přečíst buď samotný text, nebo všechno kolem textu – od klepů po jakž takž zajímavé momenty…“ Svoji hlavní autorku nenechal stranou: „fenomén Oksany Zabužko nespočívá jen v tom, že je to spisovatelka na nejvyšší úrovni, ale že se jediná (desetkrát podtrhuji slovo „jediná“) pokusila upozornit rusky mluvícího čtenáře na knihu psanou ukrajinsky…“

Tady je třeba připomenout, že prozatím nejvýznamnější dílo Oksany Zabužko, „Polní výzkum ukrajinského sexu“, letos vyšlo v ruském překladu a připoutalo na sebe značnou pozornost jak kritiků, tak řadových čtenářů.

Vedle této publikace vyšla letos kniha Tamary Hundorové, „Femina Melancholica: Pohlaví a kultura v gendrové utopii Olhy Kobyljanské“. Obě publikace lze zařadit do literatury zabývající se feminismem, který se pomalu, ale jistě začíná v ukrajinské literatuře velmi silně prosazovat a patří mezi nejproduktivnější směry.

Dmytro Stus, který napsal recenzi na tuto knihu, do literárního periodika „Knyžnyk review“, se sám přiznává, že jakákoli zmínka o feminismu ho ještě před několika málo lety přiváděla k zuřivosti a nebyl schopen se s tímto fenoménem vypořádat. Nechává se slyšet, že všichni do jednoho žijeme v nějakém kulturně-psychologickém ghettu, jehož hranicemi je naše nejistota ve vlastních silách. Na Ukrajině se toto ghetto „pěstuje“ samotnými intelektuály, kteří to občas přeženou a vytvářejí klima nenávisti ke všemu ruskému, panickou hrůzu z Ruska a jeho šovinistického obyvatelstva, téměř šílení po uchování čistého národního jazyka atd. Historie se na Ukrajině podepsala skutečně silně, ale jak Stus poznamenává, nelze žvýkat stále jednu a tu samou žvýkačku, uhnětenou z nemastného neslaného mixu omezeného patriotismu, omezeného intelektuálství, vyčkávacího hrdinství a permanentního strachu neříci nějakou hloupost (co by si lidé pomysleli!).

Když mluvíme o ženách-spisovatelkách, které toužily vytrhnout se z kola nucené a totální sterilizace od pohlaví, hysterismu, hravosti, „nesprávnosti“ a samotného života, byl tu vždy po ruce správný či „patentovaný“ klasik, který u nich objevil „nezdravou“ modernost, obvinil je z maloměšťáctví, anebo prostě prohlásil, že by měla dostat přes zadek (používaly se i mnohem hrubší výrazy). A protože ten pocit nejistoty byl všeobecný a nátlak společnosti víc než silný, jedinec nemohl uspět, takže bylo nejlepší se přidat k většině a být: patriotem, národovcem, socrealistou, mužem…

Postupně tímto procesem prošli P. Kuliš, Petrov-Domontovyč, O. Kobyljanska, raný P. Tyčyna, dramatika a dopisy L. Ukrajinky, Kosteckyj, nově povstalá feministická kritika… „Nesprávnost“, jak je patrné, se objevila u nejvýznamnějších osobností, které se ovšem „vyléčily“ z „chyb mládí“ nebo zemřely, jejich díla byla uváděna do „správného“ kontextu a… stávala se nezajímavými.
Hrdinka knihy T. Hundorové, která se svého času stala symbolem modernistů, byla taktéž nucena kapitulovat. Bylo zapotřebí mnoha úsilí (S. Pavlyčko, O. Zabužko, V. Ahejeva, N. Zborovska), aby dnes Hundorova mohla vést vyváženou a vědecky korektní debatu o různých aspektech ženského přínosu, za který není nazývána „bláznivá“.

Solomija Pavlyčko jako první začala poukazovat na lesbický charakter korespondence Lesji Ukrajinky a Olhy Kobyljanské. Pouze autorita, jakou S. Pavlyčko byla, si mohla dovolit nazvat jejich vztah lesbickým a vysvětlit ho jako hledání ideální komunikace, kterou dvě ženy nemohly nalézt ve společnosti, ve které žily. Byla to snaha o překonání „dvojitého ponížení“ (pohlavního a národního), o dialog o moderním světě a vůli „po vyšším“ životě, po vlastní realizaci, směřování k budoucímu…/které/ u ženy vykrystalizuje skrze boj za „vyšší“ kulturu a proti patriarchálnosti.

Hundorové se tak otevřela cesta uvést Kobyljanskou do evropského kontextu, kam bezpochyby patří. Navíc se konečně jedná o ženskou interpretaci díla Kobyljanské, s jejíž vizí „nové ženy“ bude nutné napříště počítat.

Ztracený mýtus Bukoviny
Letos se objevila velice zajímavá sbírka poezie německy píšících, de facto zapomenutých autorů Bukoviny. Stejně jako Trója měla svého Schliemanna, i Černivci mají svého objevitele. Je jím Petro Rychlo, který byl prozatím znám pouze v univerzitních kruzích, kde se tu a tam objevily jeho překlady autorů původem z Bukoviny. Ztracená harfa snad přispěje ke všeobecnějšímu povědomí o tomto koutku světa, kde vzniklo bezpočet významných literárních děl. Ve sbírce najdeme 24 německy píšících básníků, z nichž se někteří zapsali do světové lieratury, jedni byli prudkými modernisty, jiní zapřisáhlými tradicionalisty… Z jejich děl vystupuje Bukovina jako magická krajina, eklekticky jednotná. Sbírka je vlastně rekonstrukcí bukovinského mýtu o „východoevropském Babylonu“, „Jeruzalémě na Prutu“, „druhém Kanaánu“ či „malé Vídni“, mýtu o městě, „kde nedělní den začínal Schubertem a končil soubojem“, „kde dcery řezníků zpívaly koloraturním sopránem“, „kde se chodníky zametaly kyticemi růží“ a „kde bylo knihkupectví víc, než pekáren“… I když takový kraj ve skutečnosti nemohl existovat, není pochyb o tom, že tu Bukovina byla a jako součást Evropy by se na ni nemělo zapomínat. Byla to část světa, kde v ukrajinsko-rumunsko-židovském etnickém středu žili německy píšící básníci. Byli však z této „zelené matičky Bukoviny“ řízením osudu vyhnáni, a to lidmi, kteří mluvili stejným jazykem jako oni. Slovo Buchenwald tu navždy ztratilo svůj prvotní význam oblíbeného bukového háje. Na konci knihy najdeme biografické poznámky, které jsou mnohdy stejně zajímavé jako poezie sama.

Taras Prochasko (nar. 1968) patří mezi nejmladší generaci ukrajinských spisovatelů, ale již delší dobu se mu úspěšně daří udržovat se na předních pozicích sledovanosti ukrajinského čtenářstva. Psát začal v roce 1993, v roce 1998 vyšla v nakladatelství Smoloskyp kniha čtyř povídek Jiné dny Anny. Jméno Anna si již Prochasko ponechává a využívá je ve všech svých dílech. V roce 2001 vyšel soubor rozhlasových pořadů Halič-FM. V současné době se autor chystá vydat knihu miniesejů. Kniha Neprostí není pro všechny. Je v ní dostatek všeho: smrti, incestu, Karpat, metafor a psů, hyperbol, biografu a džínsů, aluzí, historie a geografie, snů a ptáků…

V první řadě se jedná o „karpatocentrismus“. Dále o Ukrajinu, tedy o nás. Ale jde i o samotného autora, který jakoby za celou knihou dýchal a nutil nás se ponořit do pulzu karpatského regionu s jeho bůžky, městem Jalivec, horami, rostlinami…

Hrdinové se pohybují v čase i prostoru, jejich emoce a myšlenky jsou klidné a velké jako ty hory. Možná není správné osoby vystupující v románu nazývat hrdiny, ale prostě lidmi, kteří se prostě dívají z hory dolů či nahoru, aby mohli přejít z jedné hory na druhou, z jednoho údplí do dalšího.

Někteří kritici již nazvali tento román kultovním a samotného autora taktéž. Sám autor, který žije v Ivano-Frankivsku, se cítí nejlépe v ukrajinských Karpatech, a to přesně v jednom z šesti huculských městeček – Deljatyni.

Jeho poslední kniha bývá často nazývána „incestní“, což autor vysvětluje tím, že v ní „jde především o rod, rodinu; to, co biologové nazývají genos a Italové mafie.“ A vlastně v každém vztahu muže a ženy je jakási „incestní“ složka, jak autor vysvětluje, protože rodina je uzavřená společnost, nerozbitelná, její hranice se nerozšiřují a někdy jde o stav dovedený ad absurdum. V lásce by mělo jít o trvalost, trvalé soužití muže a ženy, proto autora zajímá třeba soužití dcery a otce. Ale nejde o tělesné svázání, ale o psychickou „lásku“, kterou nelze od jistého bodu rozšířit.

Karpatský region se sice velmi často stával námětem pro různá díla, která měla ovšem více méně etnografický či cestovatelský charakter. Prochasko se pokusil a věřme, že úspěšně, podat tuto část světa s její celkovou přírodní, metafyzickou či jazykovou bohatostí. Stejně jako v předešlých dílech, i zde se vyskytuje jméno Anna. Autorovi připadá melodické a velmi krásné, po Marii nejrozšířenější na světě a přitom bez těch konotací, které má jméno Marie. Autor přiznává, že pokud se jména Anna drží, vytváří jím kolem své tvorby jakousi ohradu, magický plot. Jde vlastně o druh mánie.