David Lodge (nar. 1935) je jedním z těch britských spisovatelů, kteří skutečně nepotřebují dlouze představovat: český čtenář se s ním měl možnost seznámit už v osmdesátých letech, kdy vyšel v českém překladu Lodgeův asi nejproslulejší román Hostující profesoři (Changing Places), později následovaný jeho volným pokračováním Svět je malý (The Small World). Řada Lodgeových románů přeložených do češtiny je ale mnohem delší a rozrostla se zejména v devadesátých letech: česky vyšel například Den zkázy v Britském muzeu (The British Museum is Falling Down), Zprávy z ráje (Paradise News), Terapie (Therapy) a další.

Ale Lodge není jen romanopisec, nýbrž i kritik: autor mnoha recenzí, ale i delších studií, jež odrážejí jeho působení na katedře anglické literatury university v Birminghamu (pohled na jeho kritickou činnost najdete v článku "David Lodge, literární kritik, spisovatel a žurnalista"). Jen ve zkratce: Lodgeovi se podařilo úžasně skloubit čtivost s vysokou odborností, do britského, poměrně konzervativního prostředí uvedl kontinentální myšlení (Bachtina, odkaz pražského strukturalismu, ale částečně i Barthese a francouzské post-strukturalisty) a ve svých teoretických knihách nabídl i mnohé fascinující portréty klasiků. Asi nejvýznamnější z nich je hned první, stylově nejucelenější Jazyk fikce (The Language of Fiction) - v něm se zaměřil, jak napovídá samotný název, hlavně na podrobné studium stylu a jazyka, přičemž postupoval podle linie vytyčené angloamerickou Novou kritikou, jež v té době měla silnější zakotvení ve Spojených státech než v Anglii. Lodge se pokusil systematizovat myšlenkové úsilí svých předchůdců, jakými byli T. S. Eliot či William Empson, ovšem s tím rozdílem, že na oproti nim se zaměřil na jazyk prózy, nikoli poezie, a navrhl celkem detailní a prakticky velmi srozumitelný i použitelný postup podrobného čtení ("close reading"). To ale zdaleka nebyla jediná jeho teoretická kniha, zanedlouho nato totiž vyšel čtenářsky přístupnější svazek Romanopisec na rozcestí (The Novelist at the Crossroads), který kromě abstraktní části obsahuje i znamenité detailní rozbory děl autorů, kteří Lodge nadlouho ovlivnili: Jane Austenová, Charles Dickens, Thomas Hardy.

Zmínil-li jsem jeho roli v uvedení strukturalismu do anglického kontextu, pak je třeba zmínit především knihu Jak pracovat se strukturalismem (Working with Structuralism), ve které opět nabídl konkrétní analýzy, tentokrát ovšem charakterizované rysy strukturalistického myšlení. Z dalších kritických a teoretických knih jen namátkou: Kritika ve dvacátém století (Twentieth Century Criticism), Způsoby moderního psaní (Modes of Modern Writing), Po Bachtinovi: Eseje o beletrii a kritice (After Bakhtin: Essays on Fiction and Criticism) a Umění fikce (The Art of Fiction). Jeho poslední kritickou knihou je Praxe psaní (The Practice of Writing) z roku 1996, nyní už několik let dostupná v paperbacku.

Hned na první pohled lze říct, že kniha má velice blízko k ostatním Lodgeovým pracím. Příbuznost ostatně napovídá samotná struktura - jako předchozí knihy, i ona je svým způsobem hybrid. To naznačuje už její podtitul: Eseje, přednášky, recenze a deník. U mnohého jiného autora by takový podtitul jistě bohatě stačil k tomu, aby se čtenář znechuceně odvrátil. V případě Davida Lodge je to ale naopak záruka kvality a zábavy: čtenář ví, že se nebude nudit a že mu autor zároveň připraví intelektuální osvěžení. Člověk nemusí souhlasit se vším, co Lodge říká v přednáškách či píše v esejích, ostatně bylo by hodně divné, kdyby tomu tak bylo, ale vždy musí uznat, že Lodgeovy argumenty jsou vždy brilantně vypracované a hlavně inteligentní.

Nuže, k obsahu samotné knihy. První ze dvou částí nese název "Romanopisci, román a "román"". Najdeme zde esej, ve které Lodge navazuje na svou dřívější knihu Romanopisec na rozcestí a klade si otázku, nakolik se změnila situace v žánru románu během desetiletí, která uplynula od vydání původního textu. Rovněž je tu velmi dobrá studie o Grahamu Greenovi, k němuž měl Lodge blízký vztah přes své katolictví, i o jeho jmenovci Henry Greenovi. Pantheon velkých spisovatelů zastoupených v první části knihy doplňuje D. H. Lawrence (esej o sexualitě a tvořivosti), James Joyce, Vladimir Nabokov (konkrétně téma jaký druh beletrie Nabokov vlastně psal) a Anthony Burgess. Celou sekci doplňují dva obecné eseje: v prvním se Lodge zamýšlí nad fenoménem kurzů tvůrčího psaní a klade si otázku, zda by se tvůrčí psaní mělo vyučovat či nikoli, v tom druhém se zabývá románem jakožto formou komunikace.

Druhá část s názvem Smíšená média je zaměřena ne-románově. Hned v prvním eseji se autor pokouší nastínit rozdílné způsoby zachycení příběhu v románu, scénáři a dramatu. Následují dva praktické články o adaptování románů Hezká práce a Martin Chuzzlewit. Trochu cizorodě se v kontextu téhle sekce vyjímá esej o dekonstrukci a architektuře, následovaná dalším kusem věnovaným dramatu, konkrétně Haroldu Pinterovi, a úryvky ze "spisovatelova deníku" na závěr.

Z toho, co bylo řečené výše, je snad jasné, že toto není kniha, ke které by si člověk sedl a četl ji od první do poslední stránky. Ale to neznamená, že to je kniha nepodstatná. Ba právě naopak. Je to taková kniha, ke které si sednete vždy jednou za čas, vyberete nějaký esej a on vás příjemně osvěží. Monografické studie zmíněných autorů přesvědčí hloubkou a šířkou Lodgeových znalostí, eseje v druhé části pak osloví především tím, nakolik autor čerpá z vlastních praktických zkušeností.
Jelikož tato kniha je jakýmsi průřezem Lodgeovou tvorbou, hodnotit ji znamená v jistém smyslu hodnotit Davida Lodge jako kritika. A jistě není neobjektivní říci, že patří k těm nejlepším literárním kritikům, které anglická literatura v posledních padesáti letech měla. A tato kniha to úžasnou kombinací tvůrčího psaní a (stejně tvůrčí) kritiky dokazuje.