Couto, Mia

Couto, Mia

rozhovor beletrie zahraniční

Mia Couto, mosambický spisovatel, hovoří v Praze s překladatelkou své knihy Náměsíčná země Ladou Weissovou.

Kde se čas poměřuje vzrůstem kukuřice
Mia Couto hovoří v Praze s překladatelkou své knihy Náměsíčná země Ladou Weissovou

Mosambický spisovatel a biolog Mia Couto strávil v Praze necelé čtyři dny. A byly to dny s nabitým programem. Myslím, že jeho samotného udivilo, že se nedočkal žádného překvapení kvůli svému zvláštnímu jménu. Křestní jméno Mia k němu začalo patřit již v dětství, když si tak rád a často hrál s koťaty, až na něho rodiče začali volat mňouknutím kočky (tedy "miau"). V dokladech má ovšem napsáno António Emílio. Žensky znějící Mia a země původu Mosambik prý kdysi při návštěvě Bulharska způsobily, že dotyčný, který ho měl čekat na letišti, odmítal uvěřit, že běloch v brýlích a s plnovousem má být tou černoškou z Mosambiku, pro kterou ho poslali. Ještě pikantnější situace se přihodila během návštěvy delegace mosambických politiků na Kubě, v níž byl tehdy mladý novinář Mia Couto také přítomen. Fidel Castro podaroval hosty z válkou vyhladovělého Mosambiku několika balíky darů. Jenže když byl rozbalen ten, který patřil Miovi, objevily se náušnice, náhrdelník a několik kusů ženského oblečení. Mia Couto dodnes rád uvádí, že je nejspíš jediným mužem, kterého Fidel Castro podaroval sukní.
Ale dnes už se Miovi Couto podobné příhody opravdu nestávají, protože patří k nejznámějším africkým spisovatelům a jeho jméno, tvář, ale hlavně povídky a romány znají čtenáři na několika kontinentech. Od minulého týdne k nim mohou patřit i čeští čtenáři, nakladatelství BBart totiž vydalo v českém překladu román Náměsíčná země (Terra Sonambula) zařazený na přední místo v seznamu 12 nejlepších knih africké literatury 20. století.
Mia Couto je profesí biolog a v současnosti se podílí na práci v projektu největšího afrického národního parku spojujícího část území Mosambiku, Zimbabwe a Jihoafrické republiky.

Když jsem četla a překládala Náměsíčnou zemi, pochopitelně jsem si přestavovala postavy a děje z knihy. A až později jsem si uvědomila, že některé z nich vidím jako bělochy. Myslíte vy na barvu pleti svých postav, když píšete knihy?
Dostávám podobné otázky často, snad proto, že sám mám bílou pleť, a jsem přitom Afričan.
Mé postavy jsou především černoši, mají černou pleť, protože v prostředí, ve kterém žiji, jsou lidé s jinou barvou pleti v naprosté menšině. Určitě víc jak 90 % obyvatel je černých a běloši představují jen nepodstatný zlomek. Kindzu, Muidinga a Tuahir jsou pochopitelně také černí.

Je některá z postav vaší knihy promítnutím vás samotného, vaší osoby? Ztotožňujete se víc s některým z protagonistů Náměsíčné země?
Nemám ve zvyku psát o sobě, vyprávět příběhy, které se přihodily přímo mně. Navíc je to už poměrně dlouho, co jsem Náměsíčnou zemi psal, a zdaleka ne všechny postavy mám v živé paměti. Snad, když o tom uvažuji, snad Kindzu je tím, kdo je mně osobně nejblíž. Jako člověk, který hledá svou vlastní identitu. Vydá se na cestu, aby našel místo, zemi, kde by mohl žít, a jeho cesta je současně cestou jím samotným, hledáním sama sebe, což je pouť, kterou v určitý okamžik podnikne každý z nás. Cestuje po mapě svojí duše a hledá se. Cestuje světem, v němž převažuje mluvené slovo, vyprávění, což je pro Afriku velmi charakteristický rys, převaha vyprávění, předávání příběhů v ústní podobě. Ale Kindzu píše, píše si deník, zápisky o světě mluveného slova. A pak v jednom okamžiku dochází ke sňatku mezi vyprávěním psaným a ústním, když jeho zápisky najdou ti dva, Tuahir a chlapec Muidinga, kteří žijí ve světě mluveného slova. Tady se setkává psané s mluveným, když Muidinga začne zápisky číst. Čtením jim dává řád a současně to, co bylo napsáno, pomáhá těm dvěma v jejich cestě.

I v dalších vašich románech hraje psané slovo, často jako dopis, velmi významnou úlohu, skoro jako by bylo jednou z postav, nositelů děje. Je to tak?
Ano je. Ale často si to uvědomím až zpětně. Když píšu, nemám žádný plán, nemám v hlavě knihu dřív, než se do ní pustím, nepracuji podle žádného předem promyšleného schématu. Některé významy nacházím v textu, až když ho čtu jako hotový, nebo je ani nenajdu já, ale napadne to ostatní, kteří si ten příběh přečtou. Nepromýšlím dopředu, co budu psát, přichází to samo, nečekaně, spontánně, skoro... skoro jako láska na první pohled.

V Náměsíčné zemi, ale i v dalších Vašich knihách je znát nesmírný význam pro spojení člověka se zemí, s půdou, a s mořem, které je někdy stejně přirozeným prostředím pro život člověka jako země. Do země i do moře lze ukládat mrtvé, ze země i z vody přichází obživa. Země a voda často jakoby přecházejí plynule jedna v druhou, navzájem se zastupují. Odkud pramení tak těsné propojení?
Ano, ten vztah tam určitě je, i když zase nejde o nic předem promyšleného. Určitě mě v tom směru ovlivnilo místo, kde jsem se narodil a prožil dětství, město Beira, které leží v říční deltě, některé části města jsou na úrovni nižší než hladina oceánu. Je to oblast pravidelně se opakujících záplav. Z dětství si pamatuji na tu směsici strachu a vzrušení z dobrodružství, když stoupla mořská hladina a my museli s pár věcmi utíkat před záplavami. Kde byla země, rozlila se voda, ale pak zase odtekla a my se mohli vrátit. Vyrostl jsem v prostředí, kde pevnina a moře skutečně přecházely v sebe navzájem.

Ve vaší knize se zdá být voda, oceán vhodnějším místem k životu i k smrti člověka než pevnina. Proč?
Je to kniha o hledání identity, ne jenom identity osobní, ale identity celé země. A Mosambik vznikl prostřednictvím těch, kteří přišli z moře, ti, které přinesl oceán, měli v sobě určitou představu, kterou pak na zemi realizovali. A na velmi úzkém pásu pobřeží docházelo k prolínání a střetávání kultur, až vznikla společnost, národ, dnešní Mosambik. Ať už to byli arabští nebo indičtí obchodníci z Asie, či později Portugalci z Evropy. Přineslo je moře. Takže identita mé země přišla z moře.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že některé jazyky, jimiž se mluví na území Mosambiku, nemají slovo, které by bylo ekvivalentem k výrazu "budoucnost". Pro naše, evropské pojetí světa je to velice zvláštní. Můžete k tomu říct něco víc?
Pojem budoucnosti jako časové abstrakce, je v Africe hodně odlišný od myšlení Evropanů. Některé jazyky skutečně vůbec nemají slovo "budoucnost" jako abstraktní pojem. Je možné říct "zítra" nebo konkrétně pojmenovat některý z příštích dnů, ale kdybyste chtěli mluvit obecně o době, která bude, musíte děj vztáhnout k nějakému jinému konkrétnímu ději, jenž nastane, třeba: "v době, kdy vyroste kukuřice" nebo "až tyhle květiny změní barvu" a podobně. Souvisí to s tím, že budoucnost se v Africe chápe jako zakázané území. Není dobré chtít předvídat život. Budoucnost je posvátné území, které patří bohům, jiným silám, ne člověku. A má se za to, že je nebezpečné to měnit. Například žena, která odchází do porodnice, nebere s sebou výbavičku pro dítě, nesnaží se zjistit, zda se narodí chlapec nebo děvče, nesmí se chovat, jako by věděla, co se stane, jak narození dítěte dopadne. Protože je to nebezpečné, tím by se mohly rozzlobit síly, kterým patří vláda nad budoucností.
Samozřejmě, že tohle má své důsledky i pro veřejný život, uspořádání společnosti. Něco řídit, ovládat znamená předvídat děje, které nastanou v té abstraktní budoucnosti, a když tuhle abstrakci nemůžeme provést, vypadají pak všechny snahy založené na strategiích, vizích, nakonec úplně jinak.
Africká kultura je víc orientovaná na minulost. Vazby a komunikace s minulostí, s tím co bylo, a s těmi, kteří už nežijí, je něco zcela přirozeného, a dokonce nesmírně důležitého pro poznání vlastní identity. Cíl, směřování k něčemu budoucímu je zde mnohem méně důležité, větší význam má přítomnost nebo nalezení harmonie s minulostí. Jestliže něco bylo, neznamená, že to skončilo.

To je skutečně hodně jinak, než jak je zvykem vnímat běh času tady. Třeba smrt je pro nás určitě mnohem víc spojována s koncem, zásadním zlomem. A taky je smutná, spojená se steskem po něčem, co už není.
Afrika to vnímá jinak. Mrtví nezemřou. Žijí, jenom jinak. Ale je možné a třeba i nutné se s nimi setkávat, mluvit s nimi, radit se s nimi. Oni pomáhají živým, kteří proto nejsou sami, když mají a znají své předky. Takže s odlišným pojetím budoucnosti souvisí i jiný pohled na to, co je minulé. Mrtví pomáhají živým najít rovnováhu, orientovat se v tom, co prožívají, překonat těžká období nemoci nebo nějaké jiné újmy.
Při páteční debatě na veletrhu se hovořilo o specifikách Afriky v porovnání s evropským myšlením. Já tedy vidím rozdíl mezi tím, jak o sobě uvažuje běžný Evropan, a pojetím, které platí v Africe, ale můžu mluvit za subsaharskou Afriku. V "západní" společnosti směřuje život člověka k prosazení vlastní individuality, člověk se snaží uplatnit sám sebe, ujistit se o vlastní identitě individuálními úspěchy, což vede k určité soutěživosti, vzájemné konkurenci. Zatímco v Africe nejsi tím, co jsi zvládl či ovládl, ale s kým jsi navázal kontakt, harmonický kontakt. Důležitá je komunikace, soulad v komunikaci, v setkávání se ostatními a v propojení s nimi. Vzájemná interakce je mnohem důležitější než individuální úspěch.

Ve vaší knize je dost důležitá a výrazná postava Inda Surendry. Jak to vypadá v dnešním Mosambiku? Zachovali si Indové své postavení obchodníků a podnikatelů?
Ano. Indové jsou v Mosambiku stále dost zastoupeni. Hlavně ve městech, na pobřeží. Je to ale velmi uzavřená komunita, v níž platí přísná pravidla. Jsou to lidé velmi specifického původu, v nichž se setkává trojí kultura, jsou výsledkem takového trojúhelníku vlivů. Často přišli do Mosambiku z ostrova Goa, který byl portugalský. A domnívají se, že oni představují Portugalsko, i když v Portugalsku třeba v životě nebyli. Většina z nich přijala křesťanství za své náboženství a cítí se být Portugalci, ovšem přicházejícími z Asie, do Mosambiku v Africe.

A jakého jsou vyznání?
Většinou to jsou katolíci. Hlavně ti, kteří jsou původem z Goa, se vzdali hinduismu už tam, a do Mosambiku přišli jako katolíci. A řekl bych, že velmi náruživí, až ortodoxní katolíci. Tahle indická komunita je nesmírně zajímavá jak z hlediska čistě lidského, tak z hlediska sociologického, protože v nich zůstal jejich indický původ a třeba mají příbuzné v Indii, na druhou stranu cíleně přijali portugalskou kulturu, chtějí být považováni za Portugalce, a přitom žijí v Africe, třeba druhou nebo třetí generaci. Ten střet třech kultur, který v sobě nesou, je nesmírně zajímavý. A je zajímavé i z hlediska spisovatele.

Ptala se Lada Weissová, duben 2003

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3443x

Inzerce
Inzerce