Ljubomir Nikolov se narodil roku 1954 ve vesnici Kirjaevo v severozápadním Bulharsku. Vystudoval žurnalistiku na Sofijské univerzitě, v Bulharsku pracoval jako redaktor, překladatel a literární kritik. V roce 1990 odešel do USA, nyní žije v Poolesville ve státě Maryland. Působí jako reportér bulharského vysílání BBC v Londýně.
Časopisecky debutoval roku 1974. V Bulharsku publikoval básnické sbírky Volání příboje (1981), Poutník (1987) a Havran (1995), k vydání jsou připraveny Elegie, v USA mu vyšel výbor Pagan (Pittsburgh 1992). Jeho básně jsou zastoupeny v antologiích Child of Europe (Londýn 1990) a Joung poets of new Bulgaria (Londýn 1990). Překládá poezii z angličtiny.

Na Festivalu spisovatelů Praha jste jediný zahraniční představitel z tzv. postkomunistických zemí. Od kdy trvá vaše spolupráce s panem Marchem?
Michael March, přijel do Sofie roku 1987 a pozval mě na velké básnické fórum do Londýna, šlo o setkání autorů z téměř všech východoevropských zemí, kteří svou tvorbou vyjadřovali nesouhlas s komunistickým režimem. Na jeho základě pak vyšla antologie Child of Europe (Londýn 1990). Jsem Michaelu Marchovi velice vděčen, protože on mě jako první představil západní veřejnosti. Ještě v době totalitarismu sledoval literární vývoj ve východní Evropě a udělal hodně pro popularizaci jejích básníků. Účastnil jsem se i pražského festivalu v roce 1994, a tak mohu srovnávat a hodnotit, jak se tato akce rozrostla. V dnešní podobě je kulturní událostí světového významu.

Býváte představován a charakterizován někdy jako bulharský, jindy jako balkánský básník, žijete ve Spojených státech… Jak to cítíte vy?
Píšu bulharsky, cítím se Bulharem - jsem prostě bulharský básník s americkým pasem, dále jsem člověk z Balkánu a v ještě širším záběru Slovan. Jsem šťastný, že jsem se narodil právě v Bulharsku, že právě bulharština je mým mateřským jazykem, protože má velké výrazové hloubky, možnosti i tajemství.

Vaše verše jsou zemité, silně spjaté s rodným krajem, půdou. Nestýská se vám?
Nejvíc mi jako člověku, který se zabývá slovem, chybí každodenní živý, mluvený jazyk, živá řeč lidí z tržišť, hospod, od moře. To nejde ničím nahradit. Na druhé straně, pokud žijete v jiném jazykovém prostředí, máte možnost konfrontace, určitého jazykového a kulturního přesahu - a to je velká kompenzace. Přednáším na amerických univerzitách i středních školách o bulharské poezii, o slovanské kultuře vůbec, o lidových písních, lidové hudbě, mladí lidé o nás téměř nic nevědí, ale setkávám se z jejich strany s velkým upřímným zájmem. Překládám rovněž americkou poezii, vedle klasických autorů bych ze současných básníků rád zmínil Jamese Wrighta či Grega Kouzmu, takže snad nebude znít neskromně, když řeknu, že bych se rád přiřadil k těm mnoha větším či menším mostům mezi východem a západem. V tom vidím své poslání.

Věříte v literatuře na něco takové, jako je řekněme "slovanské kouzlo, slovanský půvab"?
Myslím si, že slovanské literatury jako kulturní fenomén představují obrovské bohatství, s nimž se západní čtenář seznámil jen ve velmi malé míře. Tady stále platí velký nepoměr - slovanský svět je se západní kulturou obeznámen daleko lépe. Tady bych viděl i určitý dluh ze strany západních zemí - a to jak v oblasti uměleckého překladu, tak i co do popularizace slovanské kultury vůbec.

Stýkáte se s bulharskými spisovateli?
Do Bulharska jezdím každý rok, jsem v kontaktu s básníky i překladateli, odtud jsem vyšel.

Hlásíte se k nějakému literárnímu směru, hnutí? V Bulharsku se nyní mluví o autenticismu, o literatuře sledující v podstatě americký model způsobu psaní.
To jsou věci, kterými se zabývají spíš literární kritici. Já nemám estetickou ani jinou potřebu hlásit se k nějakému směru, škole či skupině. Spíš si myslím, že máme v Bulharsku bez ohledu na jednotlivé literární proudy silnou básnickou tradici, bohatou ústní lidovou slovesnost. Já se tedy pokouším pokračovat v této linii, samozřejmě za jiných podmínek, za pomoci jiných výrazových prostředků - o to tedy usiluji, druhá věc je, do jaké míry se mi to daří.

Chystáte se taky psát anglicky?
Američtí básníci položili laťku příliš vysoko. Musím si přiznat, že nedokážu postihnou všechny jazykové nuance, zákoutí a záludnosti, protože cizí jazyk je jako rukavice, zatímco mateřský jako tvoje vlastní kůže. A já myslím bulharsky. Někdy mám chuť napsat báseň v angličtině, protože mé verše teď vznikají v anglickém jazykovém prostředí, v němž žiji, pochopitelně jsem to zkoušel, někdy s menším, jindy s větším úspěchem, takže možná v budoucnu… neboť báseň - ta se píše sama. Prostě přijde, a pokud se to člověku podaří, uchopí ji…

Co vás letos v Praze potěšilo?
Rád jsem se setkal s překladatelkou svých básní Danou Hronkovou - její překlady zaznějí i na čtvrtečním mezinárodním večeru. Velmi zajímavá pro mne také byla návštěva Slovanské knihovny při NK ČR s bohatými bulharskými fondy. Poprvé jsem tak měl v rukou výtisky nejstarších bulharských periodik, nebo jsem si mohl prohlédnout básnické sbírky svého oblíbeného básníka Kirila Christova, žijícího dlouhá léta v Praze, a to přímo v rukopisné, či strojopisné podobě.