Hermann, Judith: Nic než přízraky

Hermann, Judith
Nic než přízraky

ukázka beletrie zahraniční

Tu zimu, kdy jsem se rozhodla jet s Petrem na Silvestra do Prahy, miloval Michal Sáru. Sára milovala Michala a Miroslav, který také miloval Sáru, žil sám v Praze, v bytě se spuštěnými roletami. Jemu vděčím za jediné české slovo, které znám - smutná...

Judith Hermann: Nichts als Gespenster, S. Fischer, Frankfurt am Main 2003 

 

Kudy kam
(ukázka)
... Tu zimu, kdy jsem se rozhodla jet s Petrem na Silvestra do Prahy, miloval Michal Sáru. Sára milovala Michala a Miroslav, který také miloval Sáru, žil sám v Praze, v bytě se spuštěnými roletami. Jemu vděčím za jediné české slovo, které znám - smutná. Miroslav Sáře zavolal a řekl jí: "Nechceš přijet na Silvestra do Prahy? Sněží a Vltava je zamrzlá. Mohli bychom ze střechy pozorovat ohňostroje." A Sára odpověděla: "Přijedu, ale jen když budu smět pozvat Michala, bez něj totiž nepojedu vůbec nikam, a možná, že by přijelo ještě pár lidí." A Miroslav pokorně souhlasil: "Vezmi si s sebou, koho chceš." Sára pak vyprávěla, že jeho hlas zněl tak vzdáleně, jako by telefonoval z Měsíce - nebo z Mongolska. Zdálo se, že si není jistá, které z těch dvou míst zní lépe. Sára a Michal jeli do Prahy autem. Chtěli jet sami, protože si Michal koupil pistoli a v každém českém lese zastavil a cvičil střílení, já s Petrem jela vlakem. Sešli jsme se pozdě odpoledne 30. prosince na berlínském Východním nádraží, už byla tma, zdálo se, že se snad už nikdy nerozední. Východní nádraží právě renovovali, a tak jsem dlouho bloudila provizorními podchody, tunely a chodbami, než jsem Petra konečně objevila u pokladny. Stál ve frontě, na hlavě měl vlněnou čepici a vypadal cize, podivně sebejistě, jako by jen on věděl docela přesně - kam míří.
...
V Schöně přejel vlak česko-německou hranici a na chvilku zastavil v Děčíně, zasněžené koleje, žluté světlo z nádražních lamp, výpravčí stáli na nástupišti a dýchali si do dlaní. Nikdo nechtěl vidět naše pasy, dívka na vedlejším sedadle si malovala rty sytě červenou rtěnkou, Petr mručel a klepal pivním táckem do stolu, číšník ve vlakové restauraci se posadil, bylo 30. prosince, 20:10. Dost času přemýšlet o tom, jaký to byl rok a jaký bude ten další, vůbec jsem měla dost času, hlava mi najednou tak ztěžkla, nejradši bych ji položila na flekatý ubrus. Číšník vstal, zmizel v kuchyni, vrátil se a postavil přede mě bez vyzvání druhý hrnek vlažného čaje, můj usměv neopětoval. Vlak trhl, znovu se rozjel, dívka od vedlejšího stolu vypukla bezdůvodně smíchy. "Uvidíme, co se stane," řekl Petr, jako bych se ho na to ptala. Vzpomínala jsem na loňský Silvestr. Za nic na světě jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem vlastně byla - na oslavě? u moře? sama doma? v taxíku bez cíle? Silvestr je přesně ten den, kdy jsem nešťastná, pokaždé jinak a pokaždé stejně. Ráda bych o tom Petrovi vyprávěla, ale jeho obličej byl jako Měsíc, na nějž je možné dívat se jen tak, že se díváte mimo něj.
...
Ve 22:48 přijel vlak na pražské Hlavní nádraží, zavolali jsme si taxík a přišli okamžitě o polovinu našich českých peněz. Petr nadával, mně to bylo jedno. Před činžákem, v němž Miroslav bydlel, stáli Michal a Sára a vypadali šťastně. První, předčasné rachejtle proťaly noční oblohu, Vltava se černočerně leskla a nebyla ani trochu zamrzlá, "Dobře, že tu jste," řekla Sára a já bezradně odpověděla: "Jo. Fajn, že jsme mohli přijet."
...
Petr řekl: "U Miroslava musíme vystoupat tisíc pět set schodů a tam čeká nejkrásnější pohled na Vltavu." Kamenných schodů bylo možná i víc než tisíc pět set, když jsme konečně vylezli nahoru, už jsem lapala po vzduchu a ani jsem neměla chuť vidět Vltavu, kterou mi z okna na schodišti Petr ukazoval spíš rozmrzele, než s pocitem triumfu. Z chodby vedlo mnoho dveří a v jedněch stál Miroslav, malý člověk, který nám pokývl, a než nás pustil do dveří, přivítal nás něžným, sotva slyšitelným hlasem: "Srdečně vás vítám." Sára ho odstrčila. Byt byl překvapivě velký, pět pokojů, všechny téměř prázdné a nevyužité, až na obývák, kde se před televizí tlačilo pět křesel a obrovská pohovka. Vzduch byl nevětraný, dusný, hořely tu svíčky, televize běžela bez zvuku. Miroslav se svalil do křesla a okamžitě zavřel oči. Na zemi kolem sedačky ležela silná vrstva něčeho, v čem jsem později rozeznala slupky dýňových a slunečnicových jader, pistácií a buráků. Sára zabrala všechny pokoje včetně kuchyně a rozložila všude svoje bundy, boty, čepice a igelitky s rachejtlema. Ignorovala Miroslava, políbila vřele Michala, kdykoliv prošla kolem něj, Michal propadal záchvatům přehnaného veselí, vypadal opile nebo zhuleně. Šla jsem k oknu, chtěla jsem vidět Vltavu a Prahu, zlatou Prahu. Chtěla jsem se ujistit, že jsem se nemýlila, když jsem jela sem s Petrem a nechala Lukáše samotného, věděla jsem ale, že je Lukáš rád sám, beze mě. Sára vytahovala stažené rolety jednu po druhé, energicky, brutálně. Na horizontu kouřily tovární komíny. Vltava se černala a jiskřila hluboko dole, hrozně daleko. Slyšela jsem Miroslavův těžký, vyčerpaný dech. Petr mě chytil za ruku, otočila jsem se a prošla jsem za ním všemi pokoji až do posledního, kde stála postel a na zemi malá lampička, to bylo všechno. "Chceš spát tady?" zeptal se Petr, aniž by se na mě podíval, postel byla pro dva příliš úzká. Vděčně jsem řekla: "Jo." Postavil mou tašku k nohám postele, a když jsem ho objala, položil hlavu na mé rameno, zašeptal: "Ale Miroslav je smutnější než já." Miroslav si nalil panáka, plnou sklenici, znovu se posadil a zíral na televizi, která měla stále ještě vypnutý zvuk. Na obrazovce právě běžel vlk zasněženou krajinou. Sára seděla Michalovi na klíně. Miroslav se otočil od televize a podíval se na mě: "Jmenuju se Miroslav. Chceš taky panáka?" "Ne, děkuji," řekla jsem až příliš zřetelně a on pokrčil rameny a zase se odvrátil. Posadila jsem se do jednoho zaprášeného křesla, z nějakého důvodu jsem zatím ani nebyla schopná svléknout si kabát. Petr mi přinesl sklenici hořkého černého čaje. Pobíhal nějakou dobu kolem a zdálo se, že uklízí, pak se posadil vedle mě. Sára šeptala něco Michalovi do ouška, občas se otočila k Miroslavovi a něco na něj zavolala, Miroslav nereagoval. Někde v dálce vybuchovaly rachejtle. Celý pokoj voněl po becherovce, hašiši a cigaretách, všichni se časem opili a pokřikovali jeden přes druhého, i Miroslav, i Petr, který ale začal být nepříjemný a hrubý, vzala jsem ho za ruku a tak jsme spolu uraženě seděli, vydržela jsem Miroslavův opilý pohled. Když začalo svítat, vypnul Miroslav televizi a pustil českou hudbu, Sára s Michalem tančili v těsném obětí, jejich silueta se odrážela v lesknoucích se šedivých oknech, a já jsem šla spát. Proběhla jsem všemi pokoji a nezavřela za sebou ani jedny dveře, jen jsem si zula boty a svlékla kabát, lehla si na záda na úzkou postel a poslouchala hudbu, Sářin smích, Petrův podrážděný hlas, Michalův zpěv.

...

Už si nevzpomínám, kolik hodin jsem předposlední noc v roce v Praze prospala. Když jsem se probudila, svítilo slunce do pokoje, okna byla otevřená, zatímco jsem spala, přikryl mě někdo dekou. V obýváku seděli Michal, Miroslav, Sára a Petr, jako by vůbec nešli spát, před nimi na stole stály zbytky snídaně, šálky kávy, pohárky na vajíčka. Michal řekl: "Dobré ráno," to byla první věta, kterou mi od našeho příjezdu řekl. Mávla jsem mu a rychle zmizela v koupelně, zavřela za sebou dveře a posadila se na kraj vany. Neměla jsem tušení, jak vypadám. Přemítala jsem. Zdálo se mi těžké být spolu se Sárou a Petrem a Michalem a Miroslavem. Pustila jsem vodu a zase ji zavřela. Petr zaťukal na dveře a řekl: "Kávu, čaj nebo šťávu?" V tu chvilku jsem byla ráda, že ho slyším, že tady je. Snídala jsem tři malé, drobivé české housky a banány a cornflakes, vypila jsem čtyři šálky kávy a vodu, měla jsem pocit, že nedokážu přestat jíst. Televize už zase hrála. Miroslav ležel s přivřenýma očima na gauči, Michal sledoval televizní program, Sára třídila rachejtle, občas řekla něco jemně Miroslavovi, který se pak nepřítomně pousmál. Petr seděl vedle mě, kouřil, mlčel. Věděla jsem, že do města nepůjdeme. Nepůjdeme přes Karlův most do Josefova, neprojdeme se po Václaváku, nenavštívíme Hradčany, nebudeme se dívat na Vltavu a pít při tom čokoládu se šlehačkou v kavárně Slavia, nezastavíme se u Kafkova hrobu a nevyjedeme lanovkou na Petřín, bylo by to směšné. Bylo úplně jedno, že jsme v Praze. Mohli jsme stejně tak dobře být v Moskvě nebo Záhřebu nebo Káhiře, a kdekoliv bychom teď byli, Petr by si otevřel své první pivo, napil by se, vzdychl by, postavil láhev na stůl a ubalil si novou cigaretu. Kdysi řekl: "Rád bych jednou v Mexiku popíjel v horku tequillu na kraji prašné venkovské silnice, protože v Mexiku můžeš prostě jen tak spadnout ze židle a už nemusíš vstát, už nikdy." Mohlo mi to přijít morbidní, ale nepůsobilo to na mě tak, chápala jsem to, něco na tom jsem chápala. Zdálo se, že Miroslav to ještě nepochopil. Posadil se, projel si vlasy, zívl, otevřel oči a pak řekl: "Takže. Co chcete dělat?" mluvil německy s mírným českým přízvukem. Téhle chvíle jsem se obávala, už kvůli němu. Michal a Petr vůbec nereagovali, ale Sára vzhlédla od rachejtlí a řekla: "Zajdeme někam na knedlo vepřo zelo. To by bylo fakt skvělý." Miroslav to nechápal a zeptal se: "Do centra?" a Sára odpověděla: "Ne. Do centra ani omylem. Nejradši do tý hospody na vietnamský tržnici, hned za rohem." Michal se zachechtal, Petr vstal a šel pryč z pokoje. Miroslav zíral na Sáru a řekl: "Mně se zdá, že ti nerozumím. Jsi v Praze a chceš jít jíst na tržnici za roh, ty nechceš navštívit..., ty nechceš vidět moje město?" a Sára s klidem odpověděla: "Ne. Nechci. Myslím, že nikdo z nás nechce." Miroslav smetl levačkou ze stolu všechno nádobí, Michal řekl: "No fakt," a Sára začala křičet. Vstala jsem a šla hledat Petra, který seděl v malé, temné kuchyni na parapetu a upřeně sledoval zeď dvora. Řekl: "Mrzí mě to. Měl jsem ti říct, jaké to bude." Nepodíval se na mě. Opřela jsem se o zeď a dívala se taky ven, zeď byla šedá a hladká. "Nemusí tě to mrzet, stejně bych jela," Petr se usmál, jako by mi nevěřil. V pokoji na sebe křičeli Sára s Miroslavem, Miroslav řval česky, pak někdo, asi Michal, zesílil televizi. Čekali jsme mlčky v kuchyni, bojler nad dřezem se s prskáním zapínal a vypínal. V policích byly vyrovnané sáčky s pistáciemi a arašídy a vedle nich alkohol. Dveře bytu bouchly, ještě jsme zdvořile a líně čekali, pak se Sára ozvala z chodby: "Tak můžeme jít." Seběhli jsme tisíc pět set schodů, Miroslav se někam ztratil, vlastně, jako by nikdy nebyl. Venku bylo chladno a slunečno, z komínů stoupal šedivý kouř přímo do nebe, běžela jsem za Sárou, Michalem a Petrem, auta se hnala kolem nás, nákladní lodě pluly po Vltavě. V zádech jsem cítila Staré Město, panorama mostů a kostelních věží, Hradčany vysoko na kopci, ale neotočila jsem se. Tržnice byla o ulici dál, bahnité parkoviště, na kterém stály nedbale stlučené boudy potopené ve špíně, sníh, o kterém Miroslav Sáře vyprávěl, zmrzl ve špinavých kopicích. Vietnamci stáli namačkaní kolem popelnic, ve kterých plál oheň, a tvářili se tak, že nemají vůbec nic společného se všemi s těmi podivnými věcmi, které visely pod plastovými plachtami v jejich stáncích - s kartáči na nádobí, svatými obrázky, pletenými svetry, pokojovými fontánkami, konzervami, ani s dětskými nočními košilkami. Parkovištěm se prohnal vítr, cloumal plachtami a plastová ramínka klapala, ohně v popelnicích vzplály vysokým plamenem. Sára si razila cestu mezi stánky, ruce měla vražené v kapsách své vojenské bundy, Michal ji následoval s hrdým, triumfujícím výrazem v obličeji. Vietnamci si nás nevšímali. V jedné tmavé boudě jsme si objednali guláš z divočáka a knedlíky a dostali jsme okamžitě čtyři becherovky, aniž bychom o to žádali. Dala jsem tu svojí Petrovi, který ji bez mrknutí oka vypil. U baru se tlačili teenageři s šikmýma očima. Moc jsme spolu nemluvili, každý si pohrával s pivním táckem na kostkovaném ubruse. Ubalila jsem si cigaretu, potáhla a poslala ji dál. Číšník postavil jídlo prostě na kraj stolu a my si podávali talíře, měkké maso v hnědé omáčce a s něčím, co se podobalo suchým plátkům bílého chleba. "To je chleba," řekl Michal. "To jsou knedlíky," řekl Petr, "jsou prostě takový." Jedla jsem a absurdně jsem si myslela: "Nic mi nechybí. Vůbec nic tu nechybí, všechno je tak, jak má být, všechno je úžasný." Musela jsem přestat jíst, protože jsem se najednou začala bez příčiny smát. Venku se spustil nepříjemný déšť. Číšník sklízel ze stolu a řekl: "Tak chutnalo?" Pak bez zeptání automaticky dolil becherovku. Seděli jsme hodinu, dvě, zaplatili a šli, začalo se stmívat, Vietnamci už balili. Ptala jsem se Petra, jestli budou také slavit Silvestr a on shovívavě odpověděl: "Ohňostroj pochází z Vietnamu. Silvestr pochází taky z Vietnamu. Samozřejmě, že slaví Silvestr, jen jindy a taky jinak. Nosí v průvodech draky. A než přijde čas jejich oslav, pozorují naše." Zvěsila jsem se do něj a přála si, aby mi takhle vyprávěl už navždy. Sára koupila u jednoho stánku dva plechové prstýnky. Michal koupil rachejtle a petardy u Vietnamce zabaleného v kožichu tak, že vypadal jako malý Eskymák. Rachejtle byly zabalené v červeném krepáku a promočené větrem. V dálce zněly zvony, na hospodách se rozsvěcely zelené a modré neony. Parkoviště teď bylo prázdné, bahnité a zpustošené, Michal chvátal dlouhou ulicí, házel petardy do vzduchu a povykoval, Vietnamci se kryli a utíkali za roh. Zlatý déšť, stříbrný déšť, pyramidy, rudé spršky jisker, Michalův zajíkavý, ochraptělý hlas odněkud z dálky. Petr mě táhl z jedné uličky do druhé, radši jsem nechtěla vědět, proč najednou utíká, a běžela jsem taky. Probíhali jsme labyrintem plastových plachet a dřevěných konstrukcí, nad kotlem se skláněla prastará žena s turbanem na hlavě, psi trhali tašky s odpadky, tma, ohromné louže, zvláštní pocit v žaludku, jako bych snila, a pak zase ulice, Vltava, ruch, světlo lamp nad řekou. Obloha, teď už černá, malý Měsíc za továrními komíny. Praha 31. prosince, sedm hodin večer.
...

Ruth (Přítelkyně)
(ukázka)
... Divadelní klub byl malý, dusný a zakouřený, umakartové stoly, dřevěné lavice, kulaté zářivky, zrcadla na zdech, která místnost nezvětšovala, ale měnila ji v chaotické bludiště. U zadních stolů seděli technici, vepředu herci, za barem čepovala pivo tlustá kuchařka, která vypadala k smrti vyčerpaně. Ruth jsem neviděla. Posadila jsem se k jedinému volnému stolu a objednala si kafe a skleničku vína, protože jsem se nemohla rozhodnout, jestli chci zůstat střízlivá, nebo se opít. Zajímalo by mě, kde skončil můj kufr. Ruth ho vzala s sebou do šatny, nebo ho nechala na vrátnici, jenže já právě teď chtěla mít svoje věci u sebe, knihu a diář, cítila jsem se u tohohle stolu nejistě, jako cizinec, jako někdo, kdo s divadlem nemá vůbec nic společného. Ohlédla jsem se k hereckému stolu, neseděl tam nikdo, kdo by byl "tak ohromný" a měl vyholenou lebku a tvář dítěte, působící zároveň mužně. A pak se otevřely dveře klubu a on vešel. Poznala jsem ho okamžitě. Měla jsem pocit, že ho znám už dávno, a zdálo se mi, jako by i on znal mě, bylo to tak zvláštní, že jsem se v prvním momentu vážně přikrčila. Shrbila jsem se, sklonila hlavu a odsunula židli z kuželu světla, prošel kolem mě, aniž by si mě všiml, a posadil se k hercům, kteří ho přátelsky zdravili. Sundal si vsedě bundu, semišovou bundu s kožešinovým límcem, dotkl se něčí ruky, usmál se, povídal. Jeho hlas jsem poznala mezi jinými zřetelně. Snažila jsem se neposlouchat, raději bych ho byla bývala viděla nejdřív s Ruth, Raoula jako Ruthina Raoula. Musíš mi říct, co si o něm myslíš. Hledala jsem v kapsách u kabátu cigarety, ale nebyly tam, byly v mé tašce, v Ruthině šatně, docela mě to na chvilku naštvalo, ráda bych si ověřila něco o sobě, jednu myšlenku , cigareta by mi přitom pomohla. Pořád jsem slyšela jeho hlas a viděla jsem v jednom zrcadle jeho obličej, bdělou, jasnou tvář, neměl své brýle, tvářil se soustředěně, mhouřil tmavé oči, na spáncích zbytky bílé šminky. Jeho profil byl ale spíš nehezký, tupý a spokojený, s obyčejnou vysunutou bradou a nízkým čelem. Skutečně byl ohromný, tělo měl těžké a mohutné, hrubé ruce, které živě gestikulovaly a jimiž si třel vyholenou hlavu. Slyšela jsem Ruthin hlas - tvůj typ? nevím, možná fyzicky, trochu asociální - chápala jsem, co asi chtěla říct, ale on takový nebyl. Pozorovala jsem ho, zdálo se mi, že o něm vím všechno a nic. Posunula jsem židli opatrně zase ke stolu. Dýchala jsem lehce a tiše, najednou jsem byla bezradná. Dveře se otevřely a vešla Ruth.
Vešla a okamžitě zahlédla Raoula. Její pohled směřoval za jasným cílem a v obličeji se jí usadil výraz, který jsem neznala, pak se rozhlédla po ostatních v místnosti a nakonec mě našla. Dala mi rukou nerozluštitelné znamení, zůstala stát u baru a objednala si pivo, stála zpříma jako někdo, který se cítí být pozorován, ale Raoul si jí ještě vůbec nevšiml. Pak přišla k mému stolu a posadila se vedle mě, žíznivě se napila, postavila sklenici a řekla: "Jaký to bylo?" a hned na to: "Už jsi ho viděla?" Řekla jsem nahlas: "Nemáš prosím tě cigáro?" a ona iritovaně povytáhla obočí, pak se pousmála a vytáhla z kapsy cigarety. Zase měla na sobě ty modré šaty, měla stále ještě účes a la Eliante, slušelo jí to, ale vypadala unaveně, řekla: "To je dobře, že tu jsi." A pak zopakovala: "Vidělas ho?" Kývla hlavou jeho směrem. Řekla jsem: "Ne," řekla: "Už je tu, sedí támhle." "Kde?" Šeptala: "U třetího stolu zleva, uprostřed." Zapálila jsem si a přehrála si v myšlenkách předchozí slovní fotbal - vidělas ho, ne, vidělas ho, kde - pak jsem se otočila, podívala se směrem k Raoulovi a v tu chvíli se obrátil on k nám. Podíval se na Ruth a usmál se, Ruth se usmála na něj a pod stolem tiskla svou nohu k mé, já jsem kouřila a řekla: "Ten kus se mi líbil." Zopakovala jsem to, Raoul vstal. Zdálo se, že se chce u ostatních na chvilku omluvit, byl zadržen, vyvlékl se, přešel k našemu stolu, pomalu, uvolněně, velmi zřetelně přitom prezentoval své tělo, sebe samého. Odvrátila jsem se, ale pak jsem ho zase sledovala, přišlo mi to trapné. Raoul se posadil, mohl se posadit vedle Ruth, ale on si vybral protější židli. Ruth nás představila a my jsme si přes stůl podali ruce, rychle jsem se mu vyškubla. Ruthina noha se pod stolem nehnula od té mé. Řekl: "Ruth mi o tobě hodně vyprávěla," usmíval se při tom, jeho oči nic neprozrazovaly, přestože se mému pohledu dlouho vyhýbal. Kuchařka na něj volala od baru: "Ráúlé." Znělo to jako vytí. Vstal, šel k baru, Ruth řekla: "Pane bože," a pak: "No jakej je, honem." Musela jsem se smát a řekla: "Ruth. Neznám ho ještě ani šedesát sekund." Vrátil se s talířem polívky, zase se posadil, začal jíst, nic neříkal. Ruth ho při tom sledovala, jako kdyby ještě nikdy neviděla někoho jíst, a já se na něj taky dívala, nic jiného mi ani nezbývalo. Jedl opravdu zvláštně, možná při tom myslel na nějakou roli, které obnášela i netypické chování při jídle, snad františkánského mnicha u dřevěného stolu v jídelně kláštera, jihotyrolského sedláka s plecháčem na klíně, nebo něco podobně trhlého. Při jídle se předkláněl, s téměř nábožnou otupělostí srkal a lžíci zvedal k ústům se strojovou pravidelností, hlasitě polykal, a dokud nedojedl, neřekl nikdo z nás ani slovo. Odstrčil prázdný talíř, chvilku jsem čekala, jestli hlasitě nekrkne, ale představení bylo u konce, zdál se být mistrem každého gesta. Otřel si ústa hřbetem ruky, opřel se, usmál se na nás a řekl: "No, jak se máš?" Tón, kterým Ruth řekla: "Díky, dobře," jsem neznala, odrážela se v něm určitá ztuhlost a nejistota, která mi přišla cizí, se staženými koutky úst působila nervózně a nepřirozeně. "Jaké bylo představení?" zeptal se Raoul, vlastně jí to zlehčoval, ptal se přátelsky, se skutečným zájmem, díval se na ni, ale Ruth odpověděla ironicky: "Jako vždycky, ohromující úspěch." Zatvářila se při tom opovržlivě, jako by chtěla říct, že publikum na malém městě není náročné, ale já věděla, že tahle myšlenka je jí cizí. "Moc jsem se nenadřela." Konečně přestala mačkat svou nohu na mou a rozhlédla se s hranou nepřítomností po klubu. Raoul se sice stále ještě přátelsky usmíval, ale nezdálo se, že by se mu její rozmary líbily nebo že by mu přišly adekvátní. Ruth se ale tvářila, že je taková, nebo už to možná nemohla změnit, zdálo se, že mu chce něco dokázat. Raoul si mě nevšímal, nepovažovala jsem to za nezdvořilé, vyhovovalo mi to, byl otočený k Ruth, měla jsem pocit, že mi chce svým postojem něco naznačit. Ptal se jí na ty nejobyčejnější věci a ona mu nebyla sto normálně odpovědět, byla čím dál drzejší, až jsem musela vstát a omluvit se, protože jsem to už nemohla poslouchat. Šla jsem na záchod, stála chvíli před zrcadlem a pozorovala bezradně svůj obličej. Přemýšlela jsem, co si o mě Raoul myslí. Pak jsem zase vyšla, šla chodbou u šaten, právě skončilo představení baletu, všichni chvátali do klubu, tlustí trumpetisté, opilí houslisté, vyhublí rozjaření tanečníci. Tiskla jsem se ke stěně, užívala si chvilku jejich zřetelné euforie po představení a okamžitě jsem zase vystřízlivěla. Světlo neonových zářivek bodalo a hudebníci vypadali unaveně a sešle, "Podělanej Mozart", řekla jedna tanečnice cellistovi, který za sebou táhl nástroj jako starý kufr. Když jsem se vrátila do klubu, zdálo se, že se Raoul a Ruth uklidnili, nebo aspoň Ruth se uklidnila, vypadala uvolněně a trochu se červenala. Naklonila se přes stůl blízkou k Raoulovi a něco mu vemlouvala, když jsem se posadila, zmlkla a s lehkými rozpaky se opřela. Oba se na mě dívali a já netušila, co bych měla říct, cítila jsem se trapně, dívala se tupě na desku stolu. Pokusila jsem se dát Ruth na srozuměnou, že nejsem v náladě, nejsem komunikativní a připravená jí pomoci, aspoň ne teď, ale Ruth se nepřítomně a blaženě usmívala, položila s nemožným gestem svou ruku na mou a řekla: "Chcete ještě něco k pití?" Malátně jsem řekla: "Víno, prosím," a odtáhla jsem se. Raoul řek: "Nic, díky." Ruth vstala, aby objednala víno, a když šla kolem něj, otočil se za ní a sáhl jí s gestem, které mě svou obscenitou šokovalo, mezi nohy. Zastavila se, nehnula brvou, a dívala se s jeho rukou mezi svýma nohama někam mimo, on ji pozoroval, nikdo si nás nevšímal, přestože oba působili jako sochy ve světle reflektorů. Stáli dlouho, až příliš dlouho, pak ji pustil. Ruth lehce zakolísala, narovnala se a pokračovala k baru. Raoul se otočil ke mně a řekl: "Někoho jako jsi ty jsem za celý svůj život neviděl."
Když je Ruth smutná, pláče. Vzpomínám si na jednu její hádku s matkou, po které seděla schoulená u telefonu a na nic nereagovala, vzpomínám na scénu s jedním přítelem v noci na ulici, strašně se hádali a on ji uhodil a já si pamatuju na její dotčený, užaslý obličej, ruku, kterou si hladila tvář, ne teatrálně, opravdově. Když byla Ruth smutná z důvodů, které nemohla nebo nechtěla pojmenovat, seděla na židli u psacího stolu, ruce na opěradlech, nohy přitažené k tělu, které jako by jí nepatřilo. Plakala tiše, stála jsem u dveří, opřená o rám a řekla: "Ruth, můžu pro tebe něco udělat?" a ona jen zavrtěla hlavou a neřekla nic. Kolikrát jsem ji takhle viděla - dvakrát - nebo třikrát - čtyřikrát. Napřímila jsem se mezi dveřmi a prošla bytem do svého pokoje, chodbou, do kuchyně a zase zpátky, byla jsem jako ochrnutá, když byla Ruth tak smutná. Umyla jsem tři talíře, kouřila u kuchyňského okna a přečetla pár odstavců v nějaké knize, pak jsem šla zase zpátky k ní do pokoje a ona ještě stále seděla bez hnutí. Pak, o dost později, přišla za mnou, krátce mě objala a řekla: "Už je to zase dobrý." Její bezmocný, zuřivý, zraněný pláč, když jsme se hádaly, byl jiného druhu. Já jsem před Ruth nebrečela nikdy.
Zůstala jsem u Ruth čtyři dny, o den déle, než jsem měla v plánu. Ruth neměla skoro žádné zkoušky, ale každý večer představení, čekala jsem, že svůj volný čas bude chtít strávit především s Raoulem a taky bych to chápala, ale Raoul měl málo času, a tak se během těch čtyř dní viděli sami jen jediné odpoledne. Snídaly jsme dlouho, procházely se po městě, podél řeky, po břehu až na kraj města a zase zpátky, byly jsme si tak blízké jako vždycky. Ruth mluvila stále o Raoulovi, mluvila téměř sama k sobě a já ji poslouchala, aniž bych moc odpovídala, stejně se mě pořádně na nic neptala. Řekla, že se Raoul zvláštně změnil, už se jí nedaří přiblížit se mu, jako by ho někdo sexuálně přitahoval, jinak si to nedovede vysvětlit. Za tři týdny mu končí hostování a půjde do Würzburgu, kde bude také jako host, pak do Mnichova, ale vlastně spolu o budoucnosti nemluvili. "Asi už to zase končí," řekla Ruth, "Ať bylo co bylo. Ale mě je to líto, chápeš?" Nepodívala jsem se na ni. U ní doma jsem pak za sebou zavřela dveře v koupelně a pozorovala svůj obličej v zrcadle, svou pasovou fotku v rámu zrcadla a zase svůj obličej. Po večerech jsme sedávali s herci a Raoulem u umakartových stolů v klubu, docela dost jsem pila, pokaždé, když Ruth vstala od stolu a na chvilku zmizela, podíval se Raoul na mě a říkal zřetelně: "Chybíš mi." Nikdo kromě mě to nemohl slyšet. Když šla Ruth ten první večer pro pití, smál se, poté co řekl, že někoho jako jsem já ještě neviděl, smál se šťastně a já jeho smích opětovala, aniž bych o tom přemýšlela. Řekl: "Víš, kdo jsi?" a já zaváhala a pak jsem odpověděla: "Ano." "Jsi ta, za kterou tě považuju?" a já řekla: "Nevím," a on: "Ale ano. Víš." A pak se vrátila Ruth ke stolu, ta slova zapadla do přesně vymezeného času a bylo jich tak akorát. Když jsme usínaly, večer, otočila jsem se pryč od Ruth, obličejem ke zdi. Spala jsem lehce. "Co budeš dělat, až se vrátíš do Berlína?" zeptala se jednou Ruth a já odpověděla: "Nevím přesně." Jak jsem měla vysvětlit, že celý můj život je zase otevřený, jako prázdný, nový, neznámý prostor. Stála jsem u okna jejího bytu a dívala se na světelnou reklamu na parkovišti, která se odrážela v paneláku za ním, na obloze už svítil měsíc, Ruth vyslovila mé jméno a já se otočila. Nakoupily jsme si šaty, boty, kabáty. Řekla jsem: "Ráda bych zůstala, ale musím zítra odjet." Poslední večer měla Ruth veřejnou zkoušku, sem tam seděli diváci, herci, hudebníci na stupíncích, já se posadila na schodiště, Raoul se ke mně na chvilku posadil a já se od něj odsunula. Z jeviště se na nás podívala Ruth. Oba jsme ji sledovali, Raoul řekl: "Odjíždíš?" Odpověděla jsem: "Zítra." Řekl: "A uvidíme se zase?" Odpověděla jsem, aniž bych odvrátila oči od Ruth: "Ano, zase se uvidíme." Zůstal ještě chvilku sedět, pak vstal a odešel. V klubu jsme se už nesešli u jednoho stolu. "O čem jste mluvili?" ptala se Ruth. "O té hře," odpověděla jsem, vypadala špatně, pobledlá a napnutá. To odpoledne, které strávili spolu, ležel Raoul ve svém hotelovém pokoji na posteli a díval se na televizi, Ruth seděla na kraji postele a čekala na to, že televizi vypne, ale on ji nevypnul. Ruth řekla: "Nevím, co chce." Šly jsme v noci temnou, prázdnou pěší zónou, naše kroky zněly, Ruth se mě chytila za ruku, byly jsme opilé a vrávoraly jsme trochu, musela jsem se smát, Ruthiny vlasy mě něžně hladily po tváři. Ráno mě doprovodila na nádraží, ochladilo se, bylo větrno, na nástupišti jsme se objaly, vlak stál s otevřenými dveřmi. "Co chceš proboha dělat v Paříži?" řekla Ruth. Nastoupila jsem a vyklonila se z otevřeného okna, Ruth měla malou černou čepici, pod kterou schovávala vlasy, tvářila se přísně. Zastrčila ruce do kapes kabátu a přešlápla z nohy na nohu, řekla: "Ještě jsi mi neřekla, co si o něm myslíš." Její hlas nezněl nijak zvláštně. Výpravčí zapískal, dveře se zavřely. "Myslím, že to pro tebe není ten pravý." Ruth řekla: "Jo." Nebyla jsem si jistá, jestli mi skutečně rozuměla, vlak se rozjel. Ruth zůstala stát, dívala jsem se tak dlouho z okna, dokud jsem ji ještě mohla rozeznat, její hubenou postavu ve světlém kabátu, tmavou skvrnu její čepice, nemávala, pak se ztratila.

překlad © Lenka Housková
ukázka je z knihy Nic než přízraky
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3821x

Inzerce
Inzerce
Inzerce