Sepúlveda, Luis: Deník sentimentálního zabijáka

Sepúlveda, Luis
Deník sentimentálního zabijáka

recenze beletrie zahraniční

Chilský světoobčan Luis Sepúlveda, u nás známý svou první novelou Stařec, který četl milostné romány, se tentokrát v útlém Deníku sentimentálního zabijáka rozhodl otevřít škatulku s nálepkou „černý román“. Pod výše uvedeným titulem se pak skrývají dvě kratší novely, z nichž první dala název celé knize a druhá se jmenuje exoticky Yacaré.

Slohovky sentimentálního Sepúlvedy
Luis Sepúlveda
: Deník sentimentálního zabijáka, Rybka Publishers, Praha 2002.

Chilský světoobčan Luis Sepúlveda, u nás známý svou první novelou Stařec, který četl milostné romány, se tentokrát v útlém Deníku sentimentálního zabijáka rozhodl otevřít škatulku s nálepkou „černý román“. Pod výše uvedeným titulem se pak skrývají dvě kratší novely, z nichž první dala název celé knize a druhá se jmenuje exoticky Yacaré.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Na jedné straně záložky čteme, že jde o „dokonale propracovaný portrét osamělého zabijáka, který uvízne v pasti vlastních citů“, což nemusí ještě v rámci žánru příliš překvapit. Když se ale dovíme, že kniha je „zároveň hořkou parodií na život, lásku a smrt“, začneme si možná slibovat několikavrstevné čtení o hledání smyslu naší existence. Bohužel již od prvních stránek se nemusíme znepokojovat. Nepůjde o experiment zasahující do psychologického románu. Najdeme však jiná překvapení.

První příběh nám vypráví sám hrdina, profesionální zabiják, který při své zakázce – má zavraždit jistého mexického pašeráka drog působícího pod hlavičkou nevládní organizace - poruší dvě základní pravidla profesionálních zabijáků: nesnažit se pátrat po tom, čeho se budoucí oběť dopustila, a nevázat se na žádnou ženu. Tyto dvě fatální chyby mu sice nezabrání ve splnění úkolu, nicméně je poté nucen skončit s řemeslem a odejít do ústraní. Autor se zřejmě pokusil vykreslit dvě tváře drsného chlapáka, který pod chladnokrevnou a cynickou slupkou zodpovědně hasí doutnající city, ale zároveň není schopen žít bez milované bytosti. Je si náhle vědom vnitřní samoty, kterou čas od času vyplňuje dialogy se zrcadlem (věčné a spolehlivé klišé). Nejde o žádného burana, občas si i zamedituje. Tak například hned při prvním hrdinově zamyšlení se dovíme, že „lidská tvář nikdy nelže“, že „je to jediná mapa, v níž je zaneseno všechno, čím jsme kdy prošli.“ Tato otřepaná pateticky pronášená moudra kompenzuje černým až morbidním humorem, často s „mačisticky“ erotickým nádechem. Je zajímavé, že text nemá formu deníku, což by jej alespoň posunulo do intimnější a tím autentičtější roviny.

V prvním příběhu s hrdinou hodně cestujeme po evropských metropolích, od Madridu po Frankfurt. Při sledování budoucí oběti se dostaneme dokonce až do Istanbulu. Celý příběh končí v Mexico City, kde náš zabiják konečně svoji oběť dostane. Jeho osobním vítězstvím je ovšem hlavně to, že se nakonec dokáže vrátit ke starým zásadám, především té druhé zmíněné. Stane se tak čistě náhodou, když nalezne svoji lásku shodou okolností v objetí své oběti. Nevěru vyřeší chladnokrevně a prostě: oba zavraždí.

Další novela pro změnu zachovává jednotu místa: město Milán. Hrdinou je Dany Contreras, bývalý policejní agent chilského původu zastupující jako vyšetřovatel jistou švýcarskou pojišťovnu. Dostane za úkol zjistit příčinu záhadné smrti jednoho solventního klienta, majitele milánské kožedělné společnosti Brunni. Contreras má dokázat, že byl tento klient zavražděn, aby pojišťovna nemusela naplnit nebožtíkovu závěť, v níž odkazuje obrovskou sumu jakémusi indiánskému šamanovi z amazonského pralesa. Agent je tedy vyslán do Milána a jako v předchozí novele překročí hranice svých pravomocí: začne se neúprosně šťourat v daném případu. Postupně přichází na to, že kožedělný magnát byl spolu s dalšími společníky nenápadně a přímo v trvalém bydlišti zavražděn indiány kmene Anaré, kteří podstoupili strastiplnou cestu až z brazilských pralesů, aby se pomstili za křivdy způsobené lovem vzácných kajmanů yakaré na výrobu módních dámských kabelek. Závěť majitele firmy pak měla být vykoupením z tohoto těžkého hříchu.

Jakkoli první příběh vyznívá nepravděpodobně, u druhého možná čtenář nabude dojmu, že tentokrát autor hodně přestřelil. Zároveň nutno konstatovat, že Sepúlveda tímto opusem značně podcenil čtenářovu fantazii. K tomu všemu se v závěru každé novely dočteme o „skrytém“ poselství autora. V prvním případě oběť před smrtí zabijákovi odpoví na dotaz, proč do Států posílá levné a dobré drogy, následující: „Protože je nenávidím... Gringové se musí..., se musí otrávit (...) To je jediný východisko, který my Latinoameričani máme, rozumíš...?“ V druhém případě se jedná o poselství ekologického charakteru. Autor se vrací k tématu předešlé novely, tedy k tomu, že je nutno chránit přírodu a přírodní národy před krvelačnými nadnárodními společnostmi. Tentokrát pouze nejde o Američany, nýbrž o Italy. Příběh o posledním hrdinovi z vyvražděného kmene Anaré by nás měl dojmout: „A takhle skončil poslední z kmene Anaré, smutný, se smutkem těch, pro které není návratu; osamělý, se samotou poražených, a na konci stezky, kterou nikdy neměl kráčet.“

Zdá se že oba texty slouží pouze k vyjádření zmíněných idejí, kterými chtěl autor pravděpodobně vycpat prostou detektivní konstrukci a tím se pokusit překročit hranice žánru a prohloubit jej. Výsledkem je však spíše jakési slohové cvičení plné nenápaditých kýčovitých klišé s velmi omezeným ideovým základem hraničícím až s demagogií. Kniha Luise Sepúlvedy zdaleka nereprezentuje to nejlepší z latinskoamerické literatury. Zcela určitě se dobře prodává.

Daniel Nemrava, Host 2003/4

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 125 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 2684x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce