Magris, Claudio: Mýtus harmonie a Řádu

Magris, Claudio
Mýtus harmonie a Řádu

recenze beletrie zahraniční

Jeden český recenzent napsal o knize italského vědce, germanisty, esejisty a prozaika, která vyšla po třiceti letech v českém překladu, že je to kniha skvostná. A měl pravdu. O to víc fascinující je fakt, že Magris napsal Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře mezi svým dvacátým a třiadvacátým rokem (1959-1962) jako diplomovou práci.

Claudio Magris: mýtus harmonie a Řádu
Claudio Magris: Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře. Z italského originálu přeložili Jiří Pelán a Ivan Seidl, doslov a ediční poznámka Jiří Pelán, redaktor Marek Vajchr; Barrister & Principal a Triáda, Brno 2001, 332 strany

Jeden český recenzent napsal o knize italského vědce, germanisty, esejisty a prozaika, která vyšla po třiceti letech v českém překladu, že je to kniha skvostná. A měl pravdu. O to víc fascinující je fakt, že Magris napsal Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře mezi svým dvacátým a třiadvacátým rokem (1959-1962) jako diplomovou práci. Ohromující je nejen šíře záběru. Magrisovo čtenářské zázemí, pokud jde o primární zdroje, rakouskou prózu, dobovou poezii i dramatiku počínaje osmnáctým a konče dvacátým stoletím, i o sekundární literaturu, zabývající se rakouskou literaturou teoreticky i z hlediska její historie, bylo obrovské. Ale především jsou Magrisovy analýzy děl jednotlivých rakouských autorů neobyčejně vyzrálé a styl, kterým o nich píše, vpravdě poetický a citlivě nuancovaný. Jako by se sám připojoval k proudu rakouské literatury, hovoří-li o Schnitzlerovi, Hofmannsthalovi nebo Musilovi.

Magris přispěl na počátku šedesátých let svou prací k obnovení zájmu o fenomén střední Evropy, jenž se - bezmála zapomenut - stal v následujících desetiletích módou. Samotná Magrisova kniha byla v době svého vzniku vnímána na jedné straně jako oslava podunajské monarchie, ale na druhé straně i jako její příkrá kritika (a to příznačně zejména v Rakousku). Magris nevytváří, jak konstatuje i Jiří Pelán v českém doslovu, široké panorama rakouské společnosti a kultury, mapující politický vývoj stejně jako výtvarné umění, literaturu, hudbu, psychologii, filosofii, včetně charakteristiky význačných osobností všech oborů i důležitých dobových motivů a myšlenkových, politických a národnostních hnutí. Takovým způsobem napsal například americký badatel W. M. Johnston rozsáhlé dílo The Austrian Mind - An Intellectual and Social History 1848-1938 (1972, německy vyšlo v roce 1974 pod názvem Österreichische Kultur- und Geistesgeschichte: Gesellschaft und Ideen im Donauraum 1848-1938). U Magrise se nejedná ani o soubor esejů, fungujících v jednom celku i jednotlivě, jakým je další skvělá kniha Vídeň na přelomu století (1981, česky vydal rovněž Barrister & Principal v roce 2000) Američana Carla E. Schorskeho, která postihuje duchovní, kulturní i politickou atmosféru Vídně od nástupu liberální generace silných podnikatelů šedesátých let devatenáctého století (vznik Ringstrasse jako reprezentativního památníku nové buržoazie; racionalistická generace pevných morálních hodnot a vědeckých ideálů) po dekadentní a estetizující melancholické naladění generace synovské a její Vídně jako sladké a "veselé apokalypsy". Schorske vystihuje fenomén Vídně postupně na jednotlivých oblastech umění, reprezentativních osobnostech a uměleckých směrech (architektura, moderní urbanismus - Otto Wagner, hnutí Secese, malířství - G. Klimt, literatura - A. Schnitzler, H. von Hofmannsthal, nové pojetí Já v literárním impresionismu i v psychologii - S. Freud...); zachycuje zrod moderních masových hnutí, antisemitismu (duchovní vůdce, starosta Dr. Karl Lueger, po němž se dodnes jmenuje část Ringstrasse; císař Franz Josef napoprvé odmítl jeho jmenování starostou podepsat), a naopak sionismu (Theodor Herzl, jenž začínal jako žurnalista a fejetonista).

Svou prvotinu založil Claudio Magris na jediné ústřední tezi, resp. řečeném mýtu, a jeho prizmatem evokuje a "rekonstruuje" rakouskou realitu. (Esejistickou, beletrizující formou se později snaží evokovat středoevropský časoprostor v díle Dunaj, jež vzniklo čtyřiadvacet let po diplomové práci.) Řečeno slovy J. Pelána, Magris "se snažil uchopit svébytnost rakouské civilizace prostřednictvím její vlastní sebereflexe: prostřednictvím obrazu, jejž si o sobě sama vytvořila a jehož stopy nejzřetelněji uchovala právě literatura". Je to konstrukce, jejímž prostřednictvím básníci monarchie přetvářejí, ba ve své vizi deformují dobovou realitu. Takto deformovaný obraz se pak zpětně promítá do skutečnosti a ovlivňuje její vnímání, její interpretaci. A to nejen po dobu aktuálního trvání monarchie. Ještě několik desetiletí po jejím rozpadu ožívá v díle Rothově i Musilově vedle kritiky Kakánie, vedle obrazu reality, která se rozpadá a tříští, silná nostalgie za ztraceným rájem, za harmonií celku, jakým měl být mnohonárodnostní, či vlastně nadnárodní stát s dynastií, reprezentující Řád a stálé hodnoty. Ale nebylo to tak, že by císař a pověstní c. a k. byrokraté zadávali úkoly státním poetům. Řeč je zde o těch nejlepších spisovatelích i o obecném klimatu rakouské literatury od doby biedermeieru, vídeňské lidové komedie, Raimunda, Nestroye i Grillparzera. Literatura současně zachycovala utopické touhy a ideály, které byly takříkajíc ve vzduchu a spoluutvářely rakouské sebevědomí v "posledním dějství" existence Rakouska-Uherska. Postava loajálního byrokrata i samotného císaře jako prvního úředníka mocnářství, který trpně, s důstojností a pečlivostí nese osud, jenž mu byl přidělen, to byly hlavní symboly oné utopie.

A jaký je tedy podle Magrise obsah habsburského mýtu? Jeho náplní je především bláhová touha zastavit běh času a dynamické změny v něm, snaha uchovat status quo, zachovat nehybnou podobu monarchie a tím ji zachránit. A to v době, kdy její zánik už takřka probíhal, kdy byl císařský a královský stát už svým vlastním přízrakem. Kdy idea "paralelní akce", o níž píše Musil v Muži bez vlastností, byla už jen prázdným středem, kolem něhož se točilo fantomatické společenské dění. Ztělesněním fatální statičnosti jsou, jak řečeno, mnohé postavy úředníků, jejichž poslání, plněné s každodenní pedanterií, získává nádech čehosi posvátného. Jsou to příznačně vždy starší hrdinové (o kultu stáří, zralosti píše i S. Zweig), kteří mohou s pokornou důstojností pouze setrvat na svém místě, kteří s askezí a sebeovládáním potlačují jakékoli projevy osobních citů a vášní... Druhým pólem mýtu i dobové reality byl hédonismus, opojný život Vídně, "města Fajáků", nabitý elektrizující erotickou atmosférou, uctívající lehkomyslnou zábavu, "sladká děvčata", tanec a operetu; ve víru valčíku bylo možné zapomenout, že tato ireálná společnost prožívá okamžik těsně před katastrofou. Evokuje se zde doba, která uctívala minulost, pro niž přítomnost byla jen prchavým okamžikem, který se už ve chvíli, kdy jej hrdinové prožívali, měnil v melancholickou vzpomínku. Ať už jde o Grillparzerovy nehybně důstojné hrdiny, o Schnitzlerovy lehkomyslné cynické snílky či o hledání poslední možnosti životní harmonie v instituci manželství, jak je tomu v komediích Hofmannsthalových. Hofmannsthal nachází východisko též v inspiraci barokní (to platí pro rakouské umění obecně) a středověké a s její pomocí vytváří mimo čas a dobovou realitu nadosobní vizi téměř náboženské harmonie (Jedermann, Velké salcburské divadlo světa, Věz).

Společnost ani básníci si dle Magrise nemohli a nechtěli všímat příznaků politického a sociálního vývoje, a v tomto smyslu byli podle něj zcela odtrženi od historické skutečnosti. Nemohli vnímat a přijmout prudké společenské změny a pohyby společenských vrstev. Při četbě se však musíme ptát, jakou lepší variantu či varianty historického vývoje má Magris na mysli? Uvědomíme-li si realitu dění v Evropě v desetiletích po rozpadu monarchie a vůbec po většinu dvacátého století, nemůžeme se divit, že ještě v roce 1941 píše Stefan Zweig v exilu (těsně před sebevraždou) svou autobiografii Svět včerejška jako vzpomínky na ztracený ráj světa, jenž byl ještě celistvý, uchopitelný, stabilní, dával člověku okouzlení i důstojnost. Zdá se mi, že tam, kde se Magris snaží konfrontovat habsburský mýtus s konkrétní historickou realitou, projevuje se u něj levicové smýšlení, jež jej nutí jako opozici k rakouské ahistoričnosti vyslovovat náznaky vágních ideových konstrukcí. Přesto zůstává sám zajatcem a nostalgicky zasněným obdivovatelem mýtu, který svým dílem pomáhá znovu oživit. Jsme všichni příslušníky onoho zmizelého světa, který snad nikdy doopravdy neexistoval, a přesto zůstal naším duchovním domovem, bez něhož bychom ve zpovrchnělém světě ztráceli snad to nejcennější bohatství, velkou část osobní vnitřní zkušenosti i jakousi zkušenost nadosobní, nadgenerační. Jsme zakotveni v chronotopu, do něhož patří Čechy, trojjazyčná Praha, stejně jako Rakousko, Vídeň, Srbsko, Rumunsko, Halič i Polsko. Také kořeny mé rodiny byly roztroušeny v celém tomto prostoru, od Krakova, Varšavy, Ternopylu po Vídeň, a tím, že jsem je ne vlastní vinou poztrácela, cítím se ztracená, bez fyzické opory. Magris jako Tersťan, příslušník nejjižnějšího cípu bývalé monarchie skrze své teoretické dílo rovněž hledá velmi osobní kořeny. Jediným problémem jeho Habsburského mýtu je opakování, spočívající však paradoxně v samotném metodologickém přístupu k tématu, ve zvolené ústřední tezi či definici mýtu, která autora nutí znovu a znovu tuto tezi v jednotlivých literárních analýzách dokazovat, na jednotlivých dílech, postavách a autorech stále znovu dokládat. Tomuto "nedostatku" lze snad čelit tím, že i Magrisovo dílo (podobně jako Schorskeho Vídeň) je možné číst nejen vcelku, ale také po jednotlivých kapitolách, jako řadu zčásti oddělených, a přece příbuzných literárněkritických studií.
Zuzana Augustová, in: Literární noviny 5/2003
Autorka je divadelní a literární kritička a překladatelka

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 154 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

62%čtenáři

zhlédnuto 4259x

Inzerce
Inzerce