Jurkovič, Tomáš

rozhovor překlad

Norské dřevo je prvním překladem Haruki Murakamiho do češtiny...

Z alegorického popisu studny v románu mi šel mráz po zádech, říká překladatel Norského dřeva Tomáš Jurkovič...
Rozhovor Aleny Adámkové

Alena Adámková: Norské dřevo je prvním překladem Haruki Murakamiho do češtiny. Setkal ses s jeho dílem již předtím?
Tomáš Jurkovič: K Murakamimu jsem se vlastně dostal jako slepý k houslím. Začalo to přibližně ve třetím ročníku japanologie na Univerzitě Karlově, kdy jsem v rámci hodin japonské literatury dostal za úkol stvořit referát o některém z japonských spisovatelů. Chodil jsem okolo toho jako pes kolem horké kaše, až toho vedoucí předmětu paní doc. Švarcová asi měla dost a jednoho dne mi podala jakousi knihu se slovy: "Tak pište třeba o tomhle, ten autor je prý teď v Japonsku velice populární." Ta kniha byl Wild Sheep Chase, anglický překlad Murakamiho Hicudži wo meguru bóken. Napsal jsem pak o Murakamim nejen referát, ale i postupovou a diplomovou práci. Takže než jsem začal pracovat na Norském dřevu, pročetl jsem od Murakamiho všecko, co mi přišlo pod ruku a co se v té době podařilo v Japonsku sehnat. Hlavně romány - především už uvedený Hon na Ovce a Konec světa & Hardboiled Wonderland (o těch jsem právě psal ty práce), nebo Wind Up Bird Chronicle. A vlastně i to Norské dřevo, i když to jsem tehdy bral spíš tak trochu na okraj...

Alena Adámková: Moc se mi líbil tvůj překlad. V Japonsku minulý rok vyšla sbírka Murakamiho vážných - nevážných esejů na převážně společenská témata "Neko no džisacu" (Kočičí sebevražda). Mám rozpracován jeden krátký esej a musím říct, že se mi zdá jeho styl poněkud přímočarý a strohý. Norské dřevo na mě působilo jinak. Proto by mě zajímalo, jak jeho styl působí na tebe, a protože je to, pokud vím, tvoje prvotina, v čem jsi viděl úskalí překladu.
Tomáš Jurkovič: Ale on je Murakami mnohdy opravdu přímočarý. Ani Norské dřevo není výjimka. Jeho hrdina Tóru se přece od začátku snaží o co nejpřímnější a nejotevřenější výpověď "tak, jak to tehdy bylo", aby si ujasnil, co se vlastně stalo, co se tehdy před dvaceti lety vlastně odehrávalo. Vezmi si už jenom samotný začátek, kdy se Tóru rozhoduje všecko sepsat, aby všemu konečně přišel dokonale na kloub. Až s odstupem totiž začíná vidět, co se vlastně dělo. A takový "ujasňovací popis" je potřeba oprostit od větších složitostí a dějových kliček, jít přímo k věci. Co se týká strohosti, o které mluvíš, ta asi vyplývala spíš ze specifik psaní esejů, a hlavně z jejich zmíněné stručnosti. Mně osobně třeba trvalo nějaký čas přijít na chuť Murakamiho povídkám - protože jsou taky krátké, jsou v nich události jakoby nakupené na jednu hromadu, a ty vidíš jenom jejich povrch, jen kousek vytržený z kontextu Murakamiho díla. Je to taková zkratka. Murakami s oblibou pracuje s obrazy, které nevysvětluje, takže čtení jeho próz bývá občas skoro detektivním pátráním. Když pak takové obrazy "sestříhá" nakrátko, aby se mu vešly do počtu stran, které stanovuje list, co si esej, nebo povídku objedná, občas to působí lakonicky. A je pravda i to, že se třeba při líčení postav ve Dřevu moc nezatěžuje nějakými psychologickými rozbory - spíš tě, podobně jako filmový režisér, nechá, ať si prohlédneš situaci a uděláš si vlastní obrázek. Hlavní je pro něj opravdu asi popis. Na druhou stranu ale z takové metody nijak nutně neplyne žádná suchopárnost. Murakami umí popisovat nádherně živě. A zvlášť v románech, kde má k dispozici spoustu místa, umí tuhle schopnost moc dobře rozehrát až do klasicky japonské poetičnosti. Což možná působí u autora označovaného za "nejaponského" překvapivě, ale je to tak. Ve staré japonské literatuře se například jak víme často pracovalo s plačtivou kategorií "mono no aware", kterou bys česky mohla přeložit jako "smutek z pomíjivosti věcí" a kterou asi sotvakdo označí za "strohou". Stačí se kouknout hned úvodní do kapitoly Norského dřeva, a co vidíš?
Pokud jde o ta úskalí, občas mě dosti popouzely takové ty vágní japonské věty, ve kterých člověk sice poznává všechna slovíčka, takže má pocit, že překlad půjde hladce, pak ale zjistí, že zaboha netuší, jaký to má celé dohromady význam, slovíčka navíc mají každé významů hned několik, takže před tebou v tu ránu poletuje x možností smyslu věty, ty o nich chvíli zoufale medituješ a nakonec se ještě jednou podíváš do nejtlustšího slovníku, co seženeš, a tam se někde v koutku krčí netušený a rozhodující význam jednoho z těch napohled nevinných slov. Největší otrava na celém překládání bylo právě zahrabat se do slovníků. Úskalím číslo dvě se u Murakamiho občas ukazuje jeho záliba ve jménech západní kultury. Nasadí si do textu třeba nějakého černošského jazzmana ze třicátých let, a jeho jméno pochopitelně přepíše foneticky japonskými slabikami. Ani rodilý mluvčí pak netuší, jak to jméno vypadá napsané latinkou. Odeon mi sice půjčil jako berličku i anglickou verzi románu, nebylo v ní ale vždycky všechno. Navíc na anglické verze Murakamiho musí člověk dát pozor, protože někteří překladatelé v nich často - s autorovým svolením - upravují. Někdy nemálo. 

Alena Adámková: Strávil jsi překladem mnoho času a nepochybně se ti příběh "zadřel" pod kůži. Osobně si myslím, že nejde překládat bez zainteresovanosti překladatele. Co si vlastně ty sám myslíš o této knize?
Tomáš Jurkovič: Ano, příběh se do mě doopravdy zadřel. Hodně. Možná víc, než bych sám chtěl. Tvůj obor je přece taky literatura a určitě jsi taky leccos překládala, takže to musíš znát. Nemíváš někdy, když se delší dobu podrobně probíráš nějakou knihou nebo povídkou, pocit, že se ti pak tak trochu vetře do života? Ta nutná zainteresovanost, to je někdy pěkná potvora. Nemůžeš totiž někam vstoupit, strávit tam nějakou dobu a čekat, že vyjdeš ven beze změny. Ať je to nějaké fyzické místo, nebo román. A já se do překladu musím opravdu potopit a nemyslet na nic jiného, nežít ničím jiným než textem. Jinak to pak nestojí za nic. A pak najednou začneš zjišťovat, že něco z toho, o čem čteš a na čem pracuješ, se děje i tobě. Mrazilo mě vědomí, že některé věci, které překládám, současně i zažívám. Pamatuješ se třeba na popis cesty Tórua do ústavu za Naoko? Během práce na překladu jsem se naráz dostal do situace, kdy se pro mě podobné cesty staly skoro denním chlebem. Nebo jak se kolem Tórua začíná motat už zadaná Midori se zřejmým úmyslem ho sbalit... I to se mi během práce stalo, až na to, že to nekončilo takovým happyendem jako v knize. Dokonce i tu skladbu, co dala knize název, jsem si tehdy nečekaně vyposlechl, a podtext té situace byl podobně neveselý. Náhody... Upřímně, z některých textů mám v tomto ohledu tak trochu hrůzu a tenhle román, a Murakamiho romány vůbec, mezi ně aspoň některými částmi patří. Vždycky v sobě záměrně nesou i dost a dost temnoty, která se naráz valí hrdinům do života. Vždyť si to vezmi: celé Norské dřevo je o studni, hnusné, černé pasti, plné děsu a smrti. Ta studna se Tóruovi Watanabemu objeví v životě a on se s tím snaží něco dělat. A nic s tím nenadělá. Sebevraždy, samota, žádný zvláštní cíl před sebou, vyhlídky žádná sláva, vytrženost a uzavřenost do sebe, aby se člověk nezbláznil - je to tam od první do poslední stránky. Ta studna v Tóruově životě prostě pořád je, i po dvaceti letech. Z jejího alegorického popisu v románu mi šel mráz po zádech. A ten samý dojem musíš při překladu vyvolat i ve čtenářích české verze. Takže hledáš slova, upamatováváš se na podobné situace ve vlastním životě a nacházíš jejich přesná vyjádření - no, a když to tak jde v kuse půl roku, co máš na odevzdání, ani o tom nevíš a máš to všechno v sobě. Ještě za měsíc po odevzdání se mi vybavovaly dlouhé pasáže, slovo od slova. Bohužel i ty nepříjemné scény - Murakami do nich vkládá opravdu spoustu energie a působivosti.
Pamatuješ se na japonské úsloví "nadzvednout poklici pekla"? To Tóru - Murakami dělá celou dobu. Přijde nějaký impuls - například zahrají Norwegian Wood - a do děje i života hlavního hrdiny nečekaně vejde temnota. On se s ní pak vyrovnává - vyhnout se jí už nemůže - a přitom ji zkoumá, odhaluje a popisuje. Najdeš to i v jiných Murakamiho románech. Ještě, že zrovna Norské dřevo aspoň jakž takž slušně skončí... Nejlíp je asi překládat pohádky. Nebo komedie.
Což mi připomíná, že v Norském dřevu záměrně není moc humoru, který by knihu odlehčil. Možná na začátku, v kapitole o životě na koleji, se člověk i zasměje. Pak ho smích přejde... On je to u Murakamiho stejně vždycky víc výsměch než smích, otevřené odhalování pokusů ohlupovat lidi - převálcovat je vztyčováním vlajek, nebo lacinými pornofilmy.

Alena Adámková: Když jsem Norské dřevo četla, na mnoha místech jsem si řekla, že to či ono chování přece není typické pro Japonce, spíše výjimečné. Co o tom soudíš ty?
- Tak tohle bohužel opravdu nemůžu dost dobře posoudit. Já zatím v drtivé většině potkával jen Japonce pobývající mimo Japonsko. Což pochopitelně je něco jiného než pobývat delší čas přímo mezi nimi u nich "doma" v Japonsku, jako se povedlo tobě. Já naopak v románu nacházel spoustu "japonského", hlavně ve způsobu, jakým Tóru mluví a jedná s lidmi - to ale v češtině čtenáře už tak netrkne - například když Tóru v originále mluví s Nagasawou, tak mu v podstatě vyká, jakožto "služebně staršímu studentovi". Což jsem do překladu té knihy nedokázal moc dobře propašovat, protože to pro české čtenáře už z podstaty je něco nepřirozeného. Aby se "můj" Tóru aspoň přiblížil japonské předloze, mluví s Nagasawou stejně jako v japonštině výhradně spisovně. Takže se tím od něj distancuje, je z něj naráz "slušňák", co si dává pozor, aby si s tím drsňákem a hulvátem nezadal. Což není přesně to, co najdeš v japonském originále. A tak dále.
Ale ještě si v téhle souvislosti přece jen vzpomínám na japonský časopisový článek, kde citovali názor psychologa na hlavní hrdiny Murakamiho románů. Vyznělo to asi v tom smyslu, že se chovají "jako by měli pořád prázdniny", ale přiznával jim i to, že jsou "zdravě samostatní a dokážou se o sebe postarat", což obojí čtenářům, vesměs mladým, imponuje.
Když o tom tak uvažuju, možná, že i Murakami sám je vlastně "netypický" Japonec - vyrůstal v přístavním městě Kóbe, kde bylo dost a dost cizinců, a taky dost západních knih. Ty pak Murakami mezi vlastní tvorbou překládal. A už předtím zakončil vysokou školu diplomovou prací o západních filmech, což se pak asi všechno projevilo i v jeho románech. Kromě spousty známých jmen západní kultury nejspíš i v těch "nejaponských" vzorcích chování.

Alena Adámková: Čím si myslíš, že kniha vzbudila rozruch v Japonsku?
Tomáš Jurkovič: Vzpomínám si na esej nositele Nobelovy ceny Óeho, který se děsí, že se současná japonská literatura "kazí", a "nic na tom nezmění ani v současné době velmi populární a komerčně úspěšní spisovatelé jako Haruki Murakami a Banana Jošimoto". Vyznívá to jako lamentování nad zhýralou dnešní mládeží…

Alena Adámková: A vzpomínám si taky na jeden rozhovor s Murakamim, tuším že v Salonu, kde se Murakami nechal slyšet, že se japonští spisovatelé odedávna uzavírají do vlastního uzavřeného světa, sešněrovaného pravidly, kterému se Murakami v podstatě vysmívá a snaží se být svůj. Čili že píše po svém, místy až "americky svobodně" (viz obliba jeho děl právě v Americe)
Tomáš Jurkovič: Když to shrnu, řekl bych, že za velkou část toho rozruchu a popularity může právě taková v Japonsku exotická svobodomyslnost, okořeněná slavnými jmény západní kultury, a velmi zdařile spojená s krásně japonskou smutnou sentimentalitou nad tím, co se už nevrátí.

Alena Adámková: Máš nějakou oblíbenou pasáž?
Tomáš Jurkovič: Moc rád mám celou první kapitolu románu. Mrazí mě z ní v zádech. Anebo ten popis hovoru u večeře mezi cynikem Nagasawou a nezkaženou Hacumi. A z těch kratších třeba tuhle:
"Poslyš, třeba se pletu, ale já měl odjakživa dojem, že naprostá většina lidí, co znám, dře jako šrouby."
"Jenže to není žádné úsilí. To je jen obyčejná práce," povídá Nagasawa. … Jak potáhl z cigarety, vzpomněl jsem si náhle na Midoriina tatínka. Toho by asi ani nenapadlo začít se učit španělsky podle televize. A nejspíš by asi ani nehloubal, jestli je nějaký rozdíl mezi prací a úsilím. Neměl by na to možná ani kdy. Měl v životě práce nad hlavu, a ještě musel jezdit do Fukušimy pro dceru, co utíkala z domu.

© Alena Adámková

Diskuse

Vložil: , 17.02.2019 22:05
Jurkovič, Tomáš
Napište do Odeonu a rádi to zprostředkují.
Vložil: Alenka, 16.02.2019 20:11
Jurkovič, Tomáš
Nesmírně si vážím Vašich překladů, nebýt Vás, nejsem "Harukimurakamistka" :-)...Dočetla jsem Komturovu smrt. Ráda bych vám napsala na email nebo facebook : -)
Vložil: Laďka Hanžlová, 05.11.2009 12:28
Jurkovič, Tomáš
Díky knihám H.M.jsem se začala učit japonsky,díky Vašemu překladu jsem si uvědomila krásu.Krásu všeho.Moc Vám děkuji.
Vložil: Eliška Sobotová, 03.11.2009 12:35
Jurkovič, Tomáš
Dobrý den, Tomáši. Je možné na Vás sehnat nějaký e-mail? Děkuji, Eliška Sobotová
Vložil: h-kkunc@volny.cz, 12.04.2004 23:41
Jurkovič, Tomáš
HM
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5411x

Inzerce
Inzerce