Solothurnské literární dny 2000

aktualita beletrie zahraniční

Od srpna 1978 se ve Švýcarsku konají Solothurnské literární dny (Solothurner Literaturtage, Journées Littéraies se Soleure, Giornate Letterarie di Soletta, Sentupada Litterara a Solothurn) jako fórum aktuálního dění v tamní literatuře. Autoři předčítají z nejnovějších děl (i nepublikovaných), mohou kontaktovat své kolegy, ale hlavně vydavatele a literární kritiky, kteří tento mohutný festival švýcarské kultury hojně navštěvují.

Solothurnské literární dny

Od srpna 1978 se ve Švýcarsku konají Solothurnské literární dny (Solothurner Literaturtage, Journées Littéraires de Soleure, Giornate Letterarie di Soletta, Sentupada Litterara a Solothurn) jako fórum aktuálního dění v tamní literatuře. Autoři předčítají z nejnovějších děl (i nepublikovaných), mohou kontaktovat své kolegy, ale hlavně vydavatele a literární kritiky, kteří tento mohutný festival švýcarské kultury hojně navštěvují. Organizátoři podněcují diskusi mezi autory navzájem (v této věci je potřeba pochvalně se zmínit o dramaturgii festivalu, jíž se ujímají švýcarští literární historici a kritici, knihkupci, učitelé, i samotní autoři) a zapojují do ní také početné laické poblikum. Literární proces se tak stává věcí veřejnou, autoři se dobrovolně a rádi vystavují kritickému posudku publika, domácí (ale i zahraniční) média žijí literaturou.

Na Solothurnské literární dny, které se konají pravidelně od podvečera svátku Nanebevstoupení páně (což je vždy čtvrtek) do neděle, bývá zváno kolem pětadvaceti domácích autorů ze všech čtyř jazykových oblastí: zhruba pět nováčků na domácím literárním nebi (autoři, kteří nemusejí mít za sebou žádnou knižní publikaci, ale prezentovali se v médiích, a dostali se tak do podvědomí literární veřejnosti) a po pěti zástupcí frankofonního a italofonního Švýcarska. Zbytek je rezervován německy psané, v případě nových objevů i rétorománské literatuře. Několik hodin je každý den věnováno také zahraničním hostům, kteří se na Solothurnských literárních dnech výrazně prezentují od roku 1992. Do té doby byl jednomu zahraničnímu autorovi pravidelně věnován páteční večer. Solothurn, kde se festival koná, je hlavním městem stejnojmenného kantonu v podhůří Jurských Alp, oblasti, ve které plynule a pozvolna přechází alemanská (německá) část do francouzské části Švýcarské konfederace. Rámcovým tématem letošního festivalu (1.-4. června) byl vztah vědy a literatury.

Mezi autory se tedy pochopitelně objevili univerzitní profesoři (Pascal Mercier, Hermann Kinder), lékaři (Melitta Brezniková) či psychologové (Eva Burkhardová). Největší aplaus publika sklidil mladý Lukas Bärfuss (nar.1971) s povídkou Klíč (Der Schlüssel), napsanou přímo pro festival. Obdobně zaujal i Pascal Mercier (nar 1944, vlastním jménem Peter Bieri) úryvkem z publikovaného románu Ladič pian (Der Klavierstimmer). Tento spisovatel na sebe upozornil už románovou prvotinou Perlmannovo mlčení (Perlmanns Schweigen, 1995) o neúspěšném vědci, který svou vědeckou impotenci v klíčovém společenském postavení kryje kriminálními činy. Eva Burkhardová (nar.1949) překvapila románem o Frankensteinově matce (Frankensteins Mutter, 1999). Komponovaný večer, každoročně věnovaný významným osobnostem švýcarského kulturního a literárního života byl věnován vynikajícímu autorovi předchozích desetiletí, předčasně zemřelému Niklausi Meienbergovi (1940-1993). Jeho reportáže o Švýcarech, jejich pocitech, láskám, nenávisti, o jejich maloměšťáctví i o aroganci peněz, jíž podléhají, z něho udělaly důstojného pokračovatele Egona Erwina Kische. Nekonvenčním způsobem představil své texty v komponovaném pořadu s mladým belgickým germanistou Jeroenem Dewulfem další veterán soudobé švýcarské prózy Hugo Loetscher (nar.1929). Z jeho obsáhlého kritickorealistického díla tzv. druhé poválečné autorské generace, která velmi intenzivně napadala vžité domácí vzory o výlučnosti Švýcarska, neznáme u nás dosud vůbec nic. Snad mu částečně splatíme dluh překladem jeho doposud posledního románu Mandarínovy oči (Die Augen des Mandarin, 1999), jenž se chystá k vydání. Loetschera od počátku zajímal vztah mezi domácím a cizím, který řeší ve prospěch cizího s jeho obrozujícím a osvobozujícím účinkem, a naráží tak na nepochopení výlučně do sebe zahleděného publika.

Ačkoliv se obyčejní Švýcaři o dění mimo svou malou zemi příliš nezajímají, nejsou jeho turbulencí nikterak ušetřeni. Svědčí o tom jak narůstající kritika švýcarského bankovního modelu (vzhledem k ukrutnostem druhé světové války a jejich napravování), tak enormní nárůst běženců z celého světa, kteří v této bohaté alpské zemi hledají útočiště. Švýcarská intelektuální elita samozřejmě na tyto problémy reaguje. Skoro vždy proti oficiální linii švýcarského státu. Na festivalu se to projevilo jednak diskusí o balkánském problému, jednak solidárními vystoupeními s rakouskými autory proti účasti Svobodných v rakouské koaliční vládě. Páteční podvečer byl věnován diskusnímu duelu Srba Aleksandra Tišmy (nar. 1924) z Nového Sadu, autora četných románů a povídek, a Chorvata Miljenka Jergoviće (nar.1966) ze Záhřebu, původem ze Sarajeva, který četl z pozoruhodných povídek Mamma Leone o složitém životě v bývalé Jugoslávii jeho dětství, Jugoslávii, jejíž neřešené národnostní problémy, pro nezasvěceného turistu v té době zcela nepostřehnutelné, nabývaly pro domácí obyvatele traumatických rozměrů. Překvapující bylo přesvědčení obou protagonistů o nutnosti vzniku nové Jugoslávie. Nejvíce zahraničních autorů přijelo z Rakouska – Gerhard Roth, Anna Waltraud Mitguschová, Norbert Gstrein či Franzobel nesporně přispěli k oživení atmosféry na festivalu. Nejen svými díly, tradičně na vysoké úrovni, ale i diskusním pořadem o sobotní noci. Ten vyvolal francouzský dramatik Michel Vinaver, který na protest proti přílišné vstřícnosti švýcarských oficiálních míst vůči návštěvě představitele rakouských Svobodných v Bernu vyzval autory k bojkotu Solothurnu. Ustoupil pouze po příslibu, že se uskuteční diskuse, během níž se autoři vyjádři k současnému problematickému vývoji v jednotlivých evropských zemích. Jak to ovšem u takových akcí bývá, diskusní shromáždění se neodhodlalo k žádnému stanovisku.

Myslím, že Solothurnské literární dny znovu přesvědčily o tom, že současná švýcarská literatura není žádným evropským kulturním outsiderem.


© Milan Tvrdík, vyšlo v Literárních novinách 11/2000
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1886x

Inzerce