Ben Jelloun, Tahar: Tichý den v Tangeru

Ben Jelloun, Tahar
Tichý den v Tangeru

recenze beletrie zahraniční

Světoznámý Maročan, básník a prozaik v současné době žije v Paříži a je známý i tím, že se vyjadřuje k otázkám arabského světa, zejména ho trápí postavení přistěhovalců ve Francii, které bylo námětem už prvního jeho úspěšného díla, Harrouda (1973).

 

Tichý text, který vezme za srdce
Tahar Ben Jelloun: Tichý den v Tangeru, překlad Anna a Erik Lukavští, vydalo nakl. Dauphin, 2002, 88 stran

Novela Tichý den v Tangeru (Jour de silence à Tanger, 1990) spisovatele Tahara Ben Jellouna (1944, Maroko) bezesporu patří k literárním skvostům, nad nimiž si člověk uvědomí, že stojí za to texty překládat, knihy vydávat. Zásluhou nakladatelství Dauphin, navíc v pěkném překladu A. a E. Lukavských, se tak můžeme seznámit s tvorbou světoznámého Maročana, básníka a prozaika, jenž v současné době žije v Paříži a je známý i tím, že se vyjadřuje k otázkám arabského světa, zejména ho trápí postavení přistěhovalců ve Francii, které bylo námětem už prvního jeho úspěšného díla, Harrouda (1973). Bestsellerem se stala například Ben Jellounova kniha Rasismus, jak ho vysvětluji své dceři, v roce 2001 proběhly tiskem články o sporných bodech Ben Jellounova textu o věznici v Marockém Tazmamartu.

K Ben Jellounovým nejznámějším textům patří Harrouda z roku 1973, dále vydal například romány Dítě z písku (1985), Svatá noc (La Nuit sacrée, 1987; román byl oceněn Goncourtovou cenou), sbírky povídek První láska je zároveň i tou poslední (1995) a Slepý anděl (L´ange aveugle, 1992) a také básnické sbírky Mandlovníky zemřely na svou bolest (Les amandiers sont morts de leurs blessures, 1976) a Stoupající popel (La remontée des cendres, 1991).

Dílo Tichý den v Tangeru má sice jasné časové a geografické zasazení, avšak problém, jímž se zabývá je univerzální. Novela vypráví příběh starého, nemocného muže - narodil se někdy začátkem 20. století ve Fezu, jako kluk se stěhoval za prací do větších měst, posléze se vrátil a v 50. letech, v době, kdy sever Maroka byl pod nadvládou Španělska, odešel i s rodinou do Tangeru. Nemoc, údajně zánět průdušek, provázený nepříjemnými záchvaty kašle, ho upoutala na lůžko. Připravila ho o možnost svobodného života - je odkázaný na pomoc druhých, trpí bolestmi, nudí se. Muž se nechce smířit se skutečností, že je nemocen. Nechce nikoho prosit o pomoc, nechce, aby někdo viděl, že je slabý a že trpí. Ale tolik touží po jakékoli společnosti, po sebemenším rozptýlení…

*
Toto je příběh muže, zvábeného větrem, zapomenutého časem a přehlíženého smrtí.
Ve městě, postaveném na řadě pahorků, ve městě opředeném legendami a sladkým, neuchopitelným tajemstvím, kde se Atlantik střetává se Středozemním mořem, vane východní vítr.
Příběh začíná víceméně se začátkem století. Vytváří jakýsi trojúhelník v rodině muže, který záhy - bylo mu dvanáct nebo třináct - opustil Fez a odešel pracovat do Rífu, do Nadoru a Melilly, během války se znovu vrátil do Fezu a v padesátých letech utekl se svou malou rodinou do Tangeru, města v úžině, kde vládne vítr, lenost a nevděk.
Smrt je nádoba v rukou dívek, ani krásných, ani ošklivých, které odcházejí a znovu přicházejí do polorozpadlého domu za nevěřícného, nedůvěřivého pohledu toho, který takovou představu sebejistě odsouvá.
Zatím leží a nudí se. Chtěl by si vyjít, projít se po městě, zastavit se pro chleba na Grand Socco, otevřít krám a znovu začít stříhat dželáby z velkého kusu bílé látky. Kvůli zánětu průdušek však musí ležet v posteli a východní vítr s deštěm ho odrazuje ještě víc než doktorovy příkazy. Dům je chladný. Vlhkost kreslí na zdi mapy zelené plísně. Pára na okenních tabulkách klesá na dřevěné rámoví, které pomalu trouchniví.
Přemýšlí zachumlaný do burnusu a vlněné pokrývky, podřimuje, poslouchá déšť a už neví, co by měl dělat v posteli, kterou jeho tělo tak proleželo, že se z ní stalo propadliště, které se jednoho dne otevře nad vlhkou černou zemí. Postel ho spoutává. Zadržuje ho. Když vstane, třese se a stěží se udrží na nohou; znovu si lehne a myslí na horskou cestu v Al Husaymah, kterou slézal s téměř dvacetikilovým batohem na zádech. Vzpomíná, jak byl mladý. Musel velmi brzy začít pracovat, neboť mu zemřel otec a zanechal ve starém domě v medíně Fezu deset nezaopatřených dětí. Ta vzpomínka je bolestná, ale je na to pyšný. Díky tomu se naučil hrdosti a dozvěděl se, že potřeba "stvořit sám sebe" není prokletím.
Nuda začíná ve chvíli, kdy se věci začnou trýznivě opakovat, když samotná představa ztrácí na intenzitě tím, že je stále tady. Nuda je tato strnulost věcí kolem jeho postele, věcí tak starých jako on; i když jsou opotřebované, jsou stále tady, na svém místě, užitečné, tiché. Čas plyne s rozvleklostí, která ho dráždí. Posluhovačka uklízí přízemí a nevšímá si ho. Prozpěvuje si, jako by tu byla sama. Bezmocně ji pozoruje a už ji ani nechce požádat, aby nedělala takový rámus. Říká si, že by to stejně nepochopila. Je z periferie, kde se na sebe musela nějak natěsnat spousta lidí, kteří sem hromadně přišli z venkova. Je mu lhostejná. Prohlíží si ji a uvažuje, co tak může v tomhle domě dělat. Je ještě mladá a silná. Říká si, že se nemusí bát, že ji nemoc připoutá na lůžko. A pak, i kdyby onemocněla, pravděpodobně by nezůstala sama. Byla by s ní celá rodina. Blízcí, sousedé a přítelkyně. On by moc rád viděl své děti. Ale ne u postele. To je špatné znamení a kromě toho na tom není ještě tak špatně. Není to tak vážné. Hlavně nesmí děti zbytečně vystrašit. Ne, žádná rodina. To by bylo předčasné, říká si. A potom, svou rodinu vidí rád jen radovat se a oslavovat. Zatím si vystačí, jak to jen se zánětem průdušek jde. Ale nuda, ta zdlouhavá, těžká, neproniknutelná samota, je silnější, nesnesitelnější než nemoc. Sousedé nejsou přátelé. Jsou to jen sousedé. Ani hodní, ani zlí. Nemůžeme je pozvat na kus řeči. Nechápali by to. Asi by neměli co říct starému, nemocnému muži, který se nudí. On by naproti tomu měl mnoho co vyprávět. Ale oni by se mu nejspíš vysmáli. Proč by poslouchali nějakého cizince? Znají ho, a dokonce slýchávají jeho hlas, když se zlobí nebo když zápolí s astmatickým záchvatem. Vidí ho procházet čtyřikrát za den uličkou, je vždy přesný. Když ho ráno neslyší odcházet, představují si, že leží v posteli. Tehdy slyší jeho prudký, sípavý, dávivý kašel. Mohou ho dokonce vidět z terasy, jak se opírá o keř, ruku na prsou, a snaží se vyplivnout hleny z průdušek. Nervózně plive bělavé chrchle na zem a rozhlíží se kolem sebe, aby se ujistil, že ho nikdo nepozoruje. Nemá rád tento stav, ponižuje ho, dělá z něj zvíře. Zlobí ho, že tím musí projít.
*

Nemoc je pro muže, o němž příběh Tahara Ben Jellouna vypráví, jako vězení. Pacient neustále čeká, jestli někoho z bývalých přátel napadne za ním zajít. Vzpomíná na ně na jednoho po druhém: na karbaníka Muláje Alího, Na Tuiziho, jenž se nikdy neoženil, na Bašíra, pobožného intelektuála, nebo Abbáse, obchodníka, s nímž se pohádal…

Jediný způsob, jak se utéci od nechtěné, nemilé skutečnosti, je výlet do vzpomínek. Starý muž myslívá na hezké chvíle, které kdysi prožíval. Třeba na mladičkou Španělku Lolu, nebo na provokující služebnou…

I příběh, v němž Tahar Ben Jelloun vypráví o nemocném muži, chvílemi dává možnost nahlédnout do reálií země, jež dnes již není nedostupná, avšak její historie, ale ani současnost - zvlášť českému čtenáři zas tak blízká není. Ben Jelloun například naznačuje, co pro obyvatele Maroka znamenala španělská nadvláda, nahazuje různé rysy mentality tamějších lidí, jejich způsob myšlení, manýry, předsudky a podobně. Ben Jelloun ale tyto informace užívá jen pro doplnění pozadí příběhu, pro vykreslení koloritu. Každá odbočka v textu - tak jako chvilkový starcův výlet do vzpomínek, nevyhnutelně vyústí v připomínku vtíravé situace nemocného: utrpení, úzkost, beznaděj.

Hlavně nepodlehnout, říká si starý muž. Úporně se brání připustit si pravdu o své nemoci. Stejně tak úpěnlivě bojuje proti nesmyslným požadavkům své rodiny nejen ve starosti o něho samého, ale třeba i o dům, v němž bydlí. Ten ovšem chátrá tak jako on.

Skutečnost je tak trýznivá, opravdu jediná možnost, jak si uchránit příjemné okamžiky, je útěk do minulosti. Ještě že existuje něco, oč se může ve vzpomínání opřít, čím se může inspirovat: starý zápisník.

*
Má velký sešit, kde je všechno zapsáno, včetně ceny za koš máty, koupený v den obřízky jednoho jeho synovce - dnes je mu šedesát let!
Když se scházívala rodina, bavil se tím, že četl nahlas stránky z velkého sešitu. Nic tu není zatajeno, ani cena věcí, ani vtipné historky, které se udály během té či oné oslavy:
"Dnes, v pátek 1. moharemu roku hidžry 1362, se mému bratrovi Mohamedovi a jeho druhé černé ženě Izze narodil kluk. Bílá žena odjela se svými dětmi na prázdniny k rodičům do Sefrou. Přijel pro ni její bratr. Cesta autobusem stála tři rijály. Vzali si s sebou masovou konzervu. Než opustili dům, zamkla spíž, kredenc a samozřejmě svou ložnici. Izza si toho všimla a nic neřekla. Třetí černá žena, nemocná Dada, vstala, aby Izze pomohla a morálně ji podpořila. Porodní bábě se do ničeho nechtělo. Šel jsem pro ni večer a musel jsem jí zaplatit zálohu. Byl to smutný porod. Bratr si neuvědomoval, co udělal. Chlapec se narodil za svítání. Je černý, stejně černý jako jeho matka. Křest se konal následující pátek. Nikdo z rodiny nepřišel. Styděl jsem se. Narychlo jsme podřízli beránka - koupeného za třináct rijálů. Dva otroci potichu plakali. Ostatní bratři přišli do krámu El Attarine přivítat novorozence. Nekomentovali to. Jejich ženy měly jedovaté poznámky. Po čtyřiceti dnech se bílá žena vrátila.
Napsáno ve Fezu, 10. safaru 1632 hidžry."
Zavře sešit a vypráví zpaměti zbytek. Cituje hlavně hádky, které se potom v rodině odehrály, dělí příbuzné na lhostejné, zdrženlivé a zlomyslné. Nešetří nikoho. Dopodrobna vypráví všechny reakce a poznámky: "Dětem otroků se nesmí věřit," řekla Fátima. Ajša dodala: "Bude-li to tak pokračovat, brzo nás vyhodí z vlastního domu!" Chadídža řekla: "Nesmí se jim věřit, chlapec jednou matku pomstí!" A pak Malika: "Myslela jsem, že černošky jsou jen na uklízení, ne k dělání dětí!"
Všechny tyto věty zraňují srdce jeho synovce, dnes významného úředníka, který chodí občas strýce navštívit a po x-té mu vypráví okolnosti narození. Aby byl obraz úplný, uvádí to do souvislosti s politickou situací v Maroku v té době a cituje jména důstojníků, narychlo poslaných z Francie, aby udrželi pořádek v zemi, kde se začalo projevovat nacionalistické hnutí, především ve Fezu.
V zavřené a převázané krabici byla uložena skoro celá druhá světová válka: stovky čísel časopisu Life i jiných amerických časopisů vychvalovaly odvahu a slávu vojáků, kteří se vylodili v Normandii.
Když kvůli Tangeru opustil narychlo Fez, musel svěřit drahocennou krabici příbuznému, jenž ji zapomněl při stěhování ve vlhkém sklepě. A tak se některé jeho záchytné body ztratily, a on se odcizil příběhu války, z níž poznal jen podružné následky jako nouzi, začátek hladomoru a obrazy nacistické hrůzy, které objevil po německé porážce celý svět. Je stále přesvědčen, že hitlerovské šílenství mělo po vyhlazení Židů v plánu vyhladit také Araby.
"Teď toho vědí krysy z medíny Fezu o druhé světové válce víc než můj imbecilní bratranec, u kterého jsem tak hloupě nechal krabici s historií. Svěřit takový poklad ignorantovi je jako házet perly slepicím a zázvor oslům. Jsem obklopen nevzdělanci; štvou mě, protože si neuvědomují neštěstí, jež působí. Stává se dokonce, že se někteří svou nesnesitelnou domýšlivostí a nadutostí chlubí. Na ty nemohu být milý. Dávám jim přezdívky. Zpočátku se to zdá všem nevhodné, pak se jim přezdívka pomaloučku dostane pod kůži a vypovídá o nich pravdivě; třeba Konzul, docela sympatický synovec, kterému matka předpověděla diplomatickou kariéru a dneska prodává dželáby turistům; nebo jeho obézní pobledlá sestřenice, které jsem začal říkat Bílá bandaska; a potom Netvor, to kvůli chraplavému hlasu, který straší děti; Rabín posedlý tajemstvím a šeptáním; Pánbíčkář je ten, co se moc modlí; na to, aby byl čestný, se modlí až příliš často!..."
Na některých stránkách jsou klikyháky. Je to nečitelné. Se sešitem si zřejmě hrály děti. Právě na jedné takové straně rozluští jméno starého přítele Dawúdího, milovníka andaluské hudby. Nejenže ještě žije, ale daří se mu dobře. Hlavně ať má čas. Jestli není v Tangeru, je určitě s národním orchestrem andaluské hudby. Jezdí s ním všude. Donesou mu telefon, vytočí číslo a čeká. Odpoví mu ženský hlas. Je to omyl. Znovu vytočí pečlivě číslo. Je obsazeno. Usměje se. Uklidní ho to. Při třetím pokusu má Dawúdího na drátě. Jaká radost! Jaké vysvobození! Aby k němu přišel, zalže:
"Můj syn mi právě poslal skvělou nahrávku orchestru Hadžiho Abdela Krima Raise. Rád bych ti to pustil. Je to koncert z Francii, bylo na něm i několik ministrů a velvyslanců."
*

Krásný, ale smutný text, v němž Tahar Ben Jelloun nádherně přiblížil depresivní dožívání jednotlivce a zárověň čtenáře nevtíravě poučil o tom, že jiný kraj je také jiný mrav, se charakteristicky končí jen smutnou, ale krásnou představou…

 

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 123 čtenářů.

Diskuse

Vložil: iva, 26.12.2004 23:34
Ben Jelloun, Tahar: Tichý den v Tangeru
Právě mám zánět průdušek... Ideální čtení nejen v tomto stavu.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 2485x

Inzerce
Inzerce
Inzerce