Labohá, Kristina

rozhovor překlad

S Kristinou Labohou, odpovědnou redaktorkou Námořníkovy písně Kena Keseyho, o učení, lvounech a mýtu o věčném návratu...

Kesey uměl psát
S Kristinou Labohou, odpovědnou redaktorkou Námořníkovy písně, o učení, lvounech a mýtu o věčném návratu

Richard Olehla: Jak ses vlastně k práci odpovědné redaktorky dostala?
Kristina Labohá: Podle původního plánu jsem měla pro nakladatelství Argo překládat román od amerického autora Garrisona Keillora, Lake Wobegon Days, ale projekt se nakonec nerealizoval. Nynější šéfredaktor Arga, spisovatel Miloš Urban mi tedy loňské léto navrhl redaktorskou činnost na Námořníkově písni. Nabídku jsem ráda přijala, nejen proto, že pro mne redigování nového románu literárního giganta, jakým Kesey bezesporu je, představovalo velkou výzvu, ale také proto, že onen více než pětisetstránkový, neobyčejně hutný román do češtiny převedl Jiří Hanuš, tedy překladatelská superhvězda par excellence… Věděla jsem, že práce s českou verzí textu bude spíše příjemná povinnost, a hlavně poučení.

Richard Olehla: Co práce odpovědné redaktorky obnášela v případě Námořníkovy písně? Co například byl největší problém?
Kristina Labohá: Jako při každé editorské činnosti bylo nutné text několikrát důkladně přečíst, na základě originálu detailně zrevidovat jazykovou i obsahovou rovinu, opakovaně s překladatelem probrat vlastní návrhy a připomínky a jako odpovědná redaktorka též spolupracovat na závěrečné revizi knihy před tím, než šla do sazby. Žádný velký nebo neřešitelný problém se nakonec neobjevil, šlo především o to být ustavičně ve střehu nad každým detailem té obrovské masy textu, nad nímž autor strávil deset let a překladatel více než dva roky...

Richard Olehla: Jak jsi řešila otázku slangu? Přišel překladatel s hotovým systémem, nebo jsi jej musela někde korigovat?
Kristina Labohá: Máš pravdu v tom, že dialogy, které Kesey umně vykonstruoval s použitím nejrůznějších stylových rejstříků, se hemží nejrůznějšími dialekty a slangovými specifiky angličtiny, a tvoří tak důležitý podklad zejména k vystižení multikulturních a etnických odlišností jednotlivých postav. Navíc je Kesey velkým komikem, takže se čtenář baví i slovními hříčkami a vtipy. V tomto ohledu jsem naprosto nemusela zasahovat, systém Hanušových českých ekvivalentů anglického slangu je originální, vtipný a působí úplně přirozeně.

Richard Olehla: V románu hraje významnou úlohu i inuitská minorita. Kde jsi získávala podklady pro ověřování reálií?
Kristina Labohá: Ono je naštěstí něco úplně jiného redigovat literaturu faktu, která se věnuje problematice severoamerických původních obyvatel, nebo revidovat beletrii, jejíž autor na základě inuitské mytologie vyfabuluje příběh spíše vědecko-fantastických rozměrů. Po domluvě s překladatelem, který detailně fakta prověřovat musel, se analýza reálií víceméně omezila na revizi českých názvoslovných ekvivalentů. Celý román je v podstatě jedna velká literární mystifikace – bývalý radikální beatnik a hippie Kesey je ve skutečnosti též autorem sbírky inuitských pohádek pro děti, vydaných v průběhu devadesátých let. Tato sbírka o Shoole a lvounu hraje v celém románu zásadní roli. Odkazuje-li tedy Kesey vně textovou rovinu, ověřením v realitě se dostaneme zase jen zpátky k němu…

Richard Olehla: Tvou studijní specializací je Kanada. Pomohlo Ti to v něčem?
Kristina Labohá: V mnoha věcech. Dějištěm románu je Aljaška, tedy severozápad severoamerického kontinentu, který má ke kanadskému klimatu a vůbec k celému charakteru země a jeho původních obyvatel v podstatě blíž než k USA. Také kanadská inuitská legendistika má společné kořeny s příběhy původních obyvatel Aljašky, takže znalost kanadských reálií se skutečně vyplatila.

Richard Olehla: Ztotožňuješ se s pohledem na budoucí svět, který v Námořníkově písni Kesey předestírá?
Kristina Labohá: Přestože se Keseyho vize budoucnosti zdá na první pohled děsivá, mám pocit, že právě onen nádech mýtu či pohádky, zjevný strukturováním celého textu, zejména však zdůrazněný americkým happy-endem, naznačuje, že autor ještě pro svět nějakou šanci vidí. Proto spíše než katastrofickou vizi vnímám Keseyho alegorii jako originální, trochu groteskní mýtus o věčném návratu, neobvyklou pohádku o regeneraci lidstva po velké katastrofě.

Richard Olehla: Jaká postava románu Ti byla nejvíce sympatická?
Kristina Labohá: Nepochybně zlodušská postava hlavního antihrdiny Nicholase Levertova; je to báječný ďáblík, poloviční Rus, poloviční Inuita, prostě viděno ze severoamerické multikulturní perspektivy, nejhorší možný symbol všeho zlého…

Richard Olehla: Co bys Keseymu na jeho posledním románu vytkla a zač bys jej naopak pochválila?
Kristina Labohá: Keseyho poslednímu velkému dílu bych asi nejvíce vytkla poměrně značnou nejednotnost v celkové koncepci díla. Přestože je atraktivní, jak mísí prvky vědecko-fantastického románu s elementy třeba humoristické literatury či akčního příběhu, asi bych u tak zkušeného autora čekala lepší strukturovanost a ucelenost. Takto mi někdy přijde, že celkové vyznění příběhu je v průběhu knihy značně rozmělněno. A za co autora chválím? Za originalitu, nekonveční zpracování tématu a čtivost. Prostě Kesey uměl psát, to mu nikdo neodpáře.

© Richard Olehla

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2685x

Inzerce