Dlouhá léta ztracený rukopis jednoho z nejzásadnějších děl francouzské literatury 20. století byl 15. května v Paříži vydražen a prodán za 11 milionů franků. Připočteme-li k tomu ještě manipulační poplatky pořadatelské aukci Drouot-Montaigne, nový majitel, Francouzská národní knihovna, zaplatí za 876 stran rukopisu neuvěřitelných 12 184 milionů franků, v přepočtu téměř 70 milionů korun.

Tato suma představuje nový světový rekord. Pro srovnání - Kafkův Proces byl v roce 1988 v aukční síni Sotheby´s vydražen za 10 milionů franků, první díl Proustova Hledání ztraceného času za "pouhých" 7 milionů. 

Veřejná dražba Célinova nejslavnějšího rukopisu se stala společenskou událostí už jen proto, že je s těmito listy, uzavřenými do pouzdra z vepřové kůže, spojena řada dráždivých skutečností. Předně není jisté, kdo se rozhodl rukopis prodat. Ví se jen, že se jedná o utajeného anglického sběratele, který knihu nabídl prostřednictvím pařížského knihkupce Pierra Berese. Stejně tak není známo, co se s rukopisem, dosud považovaným za nenávratně ztracený, dělo během jeho "neexistence".

Také panuje lehká nejistota v tom, jak dlouho byl vlastně rukopis mimo veřejnou pozornost. Situaci totiž komplikuje to, že za rukopis jsou považovány dva dokumenty - jeden, který Céline napsal vlastní rukou (ten byl letos předmětem dražby), a druhý, původně strojopis, do kterého Céline mnohokrát vpisoval. Sám Céline tvrdil, že svůj rukopis prodal 29. května 1943 sběrateli obrazů Etiennu Bignouovi za "10 000 franků a obrázek Renoira". Jeden z jeho příbuzných však v souvislosti s prodejem rukopisu zmínil rok 1937, bohužel bez bližších podrobností. Ani v jednom případě však zřejmě nelze dohledat, o kterém rukopisu byla řeč. Většinou se ale vychází ze Célinova tvrzení a tedy z prodeje v roce 1943.

Pro literární historiky a Célinovy příznivce však asi bude nejpřitažlivější odlišnost rukopisné verze od dosud vydaného znění. Objevené změny sice nejsou přímo šokující, přesto docela zásadní. V každém případě znovuobjevení rukopisu vrhá na román a hlavně na jeho výstavbu nové světlo.

Prvním důležitým posunem je fakt, že na rozdíl od publikované verze není v rukopisu hlavním vypravěčem Ferdinand Bardamu hned od začátku, ale stává se jím postupně až v průběhu románu. Následkem je logicky změna pohledu, ladění a interpretace odvíjejících se událostí. V první verzi rukopisu byl ze začátku vypravěčem konformista Arthur Ganat, s nímž anarchisticky smýšlející Ferdinand diskutuje na prvních stranách románu. Román pak byl koncipován jako jakási obdoba Voltairova Candida, tedy "cesta prozření" člověka, v tomto případě Arthura, jenž postupně poznává realitu, aby tak ztratil představy o životě, které získal uprostřed předválečné maloměšťácké společnosti.

Céline však od tohoto "příliš lineárního" postupu odstoupil a přenesením vypravěčského "já" na Ferdinanda Bardamu docílil mnohem složitějšího a působivějšího efektu, kdy se v jedné postavě mísí naivita s pohrdáním, idealizace se zahořklostí, touha se zklamáním. V první verzi byly oba postoje oddělené, v té finální se proplétají, setkávají se v jednom člověku, aby tak mohly být věrohodnější, živější a snad i lidštější.

Druhým posunem je pak jméno jedné z nejdůležitějších postav, která se v průběhu celého děje několikrát objevuje a mizí, Robinsona. Snadno zapamatovatelné jméno, které samo o sobě slouží jako charakterizační znak, se nakonec ukázalo ve své jednoduchosti a účinnosti jako dobrá volba, na rozdíl od jmen jako Merluret, Lacombe, Tourman, kterým jakékoli jiné konotace, významy a psychologické účinky chyběly. Přitom Céline na jméno Robinson prý připadl hned, pouze si zpočátku neuvědomoval jeho možnosti a "rezonanci". Robinson byl pouze jednou postav, které projdou Bardamovým životem, a nehrál onu klíčovou roli paralelní existence Ferdinandova života, kterou se dodnes zapisuje do čtenářských duší a bez níž bychom si román snad ani neuměli představit.

Znovunalezený rukopis tak pomáhá poodhalit zákulisí Célinovy tvůrčí metody a umožňuje srovnání Célina se Célinem, z něhož Céline ještě názorněji vychází jako velký spisovatel.

Skutečnost, že rukopis do vlastnictví získala Francouzská národní knihovna, která na něj uplatnila své předkupní právo, není jen důkazem francouzské péče o vlastní kulturní dědictví (na koupi se finančně podílely vlastní fondy Národní knihovny, Fond dědictví a paní Nahed Ojjeh, která je hlavní mecenáškou knihovny). Na rozdíl od sbírky soukromé bude totiž tento historický dokument také přístupný veřejnosti, a to hned na výstavě rukopisů slavných spisovatelů, která probíhá v sídle knihovny až do konce června.

Dvě knihy o Célinovi
Véronique Robertová vydává knihu Céline secret (Grasset, 167 s.), v níž Lucette Destouchesová (vlastní Célinovo jméno bylo L.-F. Destouches), rozená Almanzorová, baletka, vzpomíná na svůj život s jedním z nejvýznamnějších, ovšem svérázným spisovatelem. Zároveň vychází v reedici ale s novou předmluvou a dodatky kniha stará dvacet let, esej P. Muraye: Céline (Gallimard, 252 s.).