Céline, Louis-Ferdinand

rozhovor beletrie zahraniční

Roku 1958 poskytl Céline rozhovor Guy Bechtelovi, jenž měl tehdy na starosti vydání Rabelaise. Rozhovor byl použit jako předmluva ke knize, ale značně zcenzurován. Uvádíme celý text v původní verzi.

Rabelais aneb ta pravá drsnost

27.12.1958 poskytl Louis-Ferdinand Céline rozhovor Guy Bechtelovi, jenž měl tehdy na starosti vydání Rabelaise pro širokou veřejnost v Klubu čtenářů. Rok nato byl rozhovor použit jako předmluva ke knize. Byl ale značně zcenzurován a pasáže, kde Céline odbíhá od tématu, byly zcela vypuštěny. Výsledkem byl poněkud zmatený text: Célinův výklad Rabelaise zdaleka není akademický; v podstatě ho stejně zajímá pouze jeho vlastní historie. Jediné, na čem mu během rozhovoru záleží, je nutkání mluvit, vyjádřit svou bolest a zlobu, povznést takový jazyk, který není o nic ochuzen, a zostudit "všechny ty haury, co chtěj mluvit jak umělec". Uveřejňujeme tento rozhovor v celém znění, v celé jeho jadrnosti.

Kolem čtvrté odpoledne přicházíme s Robertem Pouletem k Louis-Ferdinandu Célinovi, do jeho prazvláštního předměstského domku v Bas-Meudon. Jde nám naproti, monstrózní, ohnutý jako by měl hrb, šklebí se.
Na sobě staré, kdysi modré pyžamo, špinavé k zblití, přes ně dva děravé svetry a ovčí kůži. Kalhoty s rozepnutým poklopcem jsou ze skromného vetešnictví. Mumlá nesrozumitelné nesouvislé věty, chrchlá, krká, v břiše mu škrundá, trousí na přeskáčku výkřiky, slova, poučení, kroutí se, křiví, choulí, pak rozhazuje rukama, je jak klubko lepkavých zmijí, pokulhává tu nalevo, tu zas napravo ode mne, pořád mumlá, sotva popadá dech, když se zasměje, ukáže špinavé zuby, vede mě do své pracovny, spíš ale do zoo.
Pískne papoušek a dodá: "Koko!", psi štěkají, kočky skáčou, ječí, škrábou, vytahují vlnu z polštářků, v klecích, které zabírají celou místnost, pípají ptáci.

Jedním dechem ze sebe vysype:
- Mám vám říct něco o Rabelaisovi? Tahle manýra se rozmohla, ptát se lidí na jejich názor. Každýho a na cokoli... Pak se z toho udělá deska... Brigitte Bardotový se ptaj na její názory... Ale co řekne, na to každej kašle. K čemu to může bejt? Řekne snad, že má pěknou prdel? Ne, a tak na to lidi kašlou. Ale je z toho deska. A Duhamelů a spol. se ptaj, celý Figaro! Co vlastně napsal ňákej Duhamel, co? Já to nemám rád. Jsem purista.
Rabelais, tak vy děláte reedici Rabelaise? A to jako pro koho? Pro slušný lidi? Pro koho, co? Pro rodinky, vsadím se... Jestli je to pro rodinky, tak to mi řekněte předem, abych neříkal sprosťárny... Ne, žádná cenzura?
Chcete, abych mluvil o Rabelaisovi? Tak jo. Posloucháte? Takže můžu, jo? Listoval jsem ještě ráno v encyklopedii, tak už to vím. Tam je všechno, ve velký encyklopedii. S tou uděláte skvělou kariéru, s encyklopedií. Zrovna dneska, když jsem hledal pod "Rabelais"...
Ne, chtěl jsem říct tohle. Jak někdo mluví o Rabelaisovi, začne hned o něčem jiným. Říkají, víte, opakujou furt dokola: "Otec francouzské literatury". A potom nadšení, chvalozpěvy. Jde to od Victora Huga až.. až po... po koho? Balzaka, Malherba.
Otcové francouzské literatury, a jé. Není to tak jednoduché. Ve skutečnosti to Rabelais projel, nepodařilo se mu to.
Chtěl udělat jazyk pro všechny, skutečnej jazyk, chtěl ho zdemokratizovat. Byl to boj... Postavil se proti Sorbonně, proti doktorům a všemu... Proti všemu přijatýmu a ustanovenýmu, proti králi, církvi, stylu, proti všemu.
Kdepak, on nevyhrál, neuspěl. Naopak, překladatel Plútarchův, Amyot, tomu se podařilo mnohem víc. Z jeho jazyka žijeme dodnes. Rabelais chtěl přenést mluvený jazyk do psaného, krach. Zato Amyot, toho chtěj lidi ještě dneska, pořád, ten jeho akademický, duhamelovský styl. Je to napsaný jazykem, kterej stojí za hovno, ustrnulým. Sloupky v celým Figaru, co se vytahuje, že má redaktory, který uměj psát, jsou ho plný. Figaro je kloaka správně ustrnulejch sloves a dobře postavenejch vět, a na konci každýho článku je vždycky nevinný fórek. Ne moc nebezpečný, ne moc silný, aby se veřejnost nevyděsila. Za hovno to stojí, pokračuju.
Rabelais opravdu usiloval o nevšední, bohatý jazyk. Ale ty ostatní, ty všichni jazyk vykleštili, udělali z něho giraudouxštinu, duhamelštinu, mauriačtinu. A tak dobře psát dneska znamená psát jako Amyot, ale to nebude nikdy nic jinýho než jazyk překladu.
Germaine Beaumontová kdysi řekla o knize, kterou právě četla: "Jak krásně se to čte, úplně jako by to byl překlad!" To mluví za všechno.
Tohle je právě ta moderní francouzská posedlost: dělat a číst překlady, mluvit jak v překladu. I za mnou chodili lidi a ptali se, jestli jsem si tu a tu pasáž nevypůjčil od Joyce. Jo, to se mě ptali! Taková je doba... Protože angličtina, žejo, ta je v módě. Já anglicky mluvím perfektně, jako francouzsky. Běžte si něco vypůjčit do Joyce. Ne, neumím ho, ten zkurvenej jazyk, z kterýho se mi chce blít... Stejně jako Rabelais jsem všechno našel ve francouzštině.
Lanson (kterej nebyl žádnej haur) říká: "Francouzština není moc umělecká." Ve Francii není žádná poezie, všechno je moc karteziánský. Samozřejmě má pravdu. To je zrovna případ Amyota, tohle... Ten byl prekartezián a tím to šlo všechno do hajzlu. Ne jako Rabelais: umělec.
Jo, Rabelais neuspěl a Amyot vyhrál. Dědictví Amyota, to je celej Gallimard, všechny ty vykleštěný románky. Tisíce ročně. Ale takovýhle romány, takovejch vám naseru, jeden za hodinu.
Takže nic jinýho se nevydává. Kde je dědictví Rabelaisovo? Skutečná literatura? Zmizela. Příčina je jasná. Museli by pochopit, jednou provždy (dost ostychu!), že francouzština je jazyk lidový, sprostý, odjakživa, už od Verdunský smlouvy. Jenomže oni to uznat nechtěj a Rabelaisem dál pohrdaj.
"To je jak z Rabelaise," říká se často. Znamená to: á, pozor, není to právě vybroušené, tadyto... Chtělo by to opravit... Vybroušený, vybroušený... A tak posloužilo jméno jednoho z našich největších spisovatelů k vytvoření hanlivého adjektiva. Hrůza! Protože Rabelais byl velkej člověk, spisovatel, doktor, právník, biskup. Měl problémy, chudák, už během svýho života, trávil čas tím, že se snažil, aby ho neupálili.
Kdepak, Francie už Rabelaise nemůže pochopit: je moc afektovaná, vyumělkovaná. Děsivé je pomyšlení, že tomu mohlo být naopak. Rabelaisův jazyk se mohl stát francouzským jazykem.
Zbyli ale jenom přisluhovači: cejtěj umělce a chtěj mluvit jako on. Ať žije angličtina, s její jalovou rezervovaností!
Rabelais, řeknete, je z toho cejtit systém, ale co, ten chlap měl popotahovačky s katolickou perzekucí, ostře napadal mocné. To co dělal, těžce zavánělo kacířstvím.
Tak to jsem vám chtěl říct. Zbytek (představivost, tvůrčí schopnosti, komično, atd.) mě nezajímá. Jazyk, jenom jazyk, ten je důležitej. Ten zbytek, všechno ostatní, to máte všude. V učebnicích literatury, pak si taky přečtěte encyklopedii. Jestli chcete něco víc, běžte se zeptat jinejch, všech těch velkejch spisovatelů, ty musej mít "názory na Rabelaise". Takovejch znám... Montherlant, hele, ten vezme hlavu do dlaní... Pašáci na taková ta poselství... Řekne vám úplně vážně něco jako: "já jsem se Rabelaisovi věnoval mnoho let." I Mauriac musí mít názory na Rabelaise: "Rabelais, ano, jaký úžasný tvůrce slov!" řekne vám. Všichni jsou tlachálci!
Musíme se držet toho, co říkám: jazyka. U Rabelaise je zajímavá jeho poněkud demagogická snaha přivábit publikum tím, že bude mluvit stejně jako oni. Já to chápu. Rabelais byl lékař a spisovatel jako já. Je to znát: pravá drsnost. Byl mimochodem taky dobrý anatom, a co bylo na jeho dobu skvělé, že operoval. Jo, dokonce i vymyslel jeden chirurgický nástroj.
V Boha určitě moc nevěřil, ale neodvažoval se říct to nahlas. Taky neskončil tak špatně: netrpěl. To přišlo až potom, trýznění, když zakademizovali a zedřeli francouzštinu, kterou používal, a udělali z ní literaturu k maturitě.
Robert Poulet: Z vykrmené francouzštiny udělali hubenou.
- Něco horšího, vychrtlou. Ani Balzac nic nevzkřísil. Pouhý akademismus, plytký, plytký. To je to vítězství rozumu.
Rozum! To musí bejt člověk úplně praštěnej! S tím se nedá vůbec nic dělat, je to úplně okleštěný. Chtěj mě rozesmát. Hele, co je štve: ještě nikdy se nepodařilo udělat dítě rozumně. Co naděláš, bez tý chvilky extáze při koitu to nejde.
Ale ne, v literatuře musíte zůstat čistý. A tak se dneska, když se něco děje, udělá pár teček. A pak to úplně kliďánko pokračuje, třeba: "Nazítří vévodkyně... komtesa... je přijala... v pět hodin." Jaký to je?
- Vévodkyně v pět hodin odešla.
- Jo... Né, já nedoporučuju erotiku, to se mi hnusí, ale tenhle slušňáckej jazyk je děsnej.
U Rabelaise se mi líbí, že dával všanc svou kůži, riskoval. Číhala na něj smrt a smrt je dobrá inspirace. Je to dokonce jediná věc, která může inspirovat. Vím o ní, když je tu, stojí za mnou. Když se zlobí.
Nebyl žádnej bouřlivák, jak se říká, není to pravda. Pracoval. A jako každej, kdo pracuje, byl galejník. Byli by ho rádi dostali, odsoudili. Mít kněze za prdelí, to byla smrt. Další galeje. Papežovy, to existovalo, fakt. A tam chlapi museli sakra hákovat; byli nuceni pracovat, řekl by Duhamel.
Jakož i Bardamu. A imperfektum konjunktivu...
Užil jsem si v životě podobnou zvrácenost jako Rabelais. Trávil jsem čas tím, že jsem se dostával do beznadějných situací. Pečlivě jsem se všem zhnusil. Stejně jako on nemám, co čekat od druhých. Můžu se dočkat tak leda chrchlů.
V Meudonu pořád ještě držkujou. Starosta, všichni, chtěli by mě dostat. Pořád ještě mi dávaj do schránky na dopisy odpadky. I na zdi píšou... Proti Célinovi, jeho pornografii... Ten váš de Gaulle, ten je čistej.
Viděli jste jeho panděro? Toho de Gaulla? Tlustý, pěkně tlustý. Něco tam bude. Zhebne, takhle i s tím velkým břichem. Všechno shnilý, uvnitř. Určitě má rakovinu, něco takovýho...
Byl v Londýně, za války. Kaviár, a tak... Já jsem trpěl. V Sigmaringenu jsem léčil chlapy. Nikdo jinej do toho nechtěl jít. Déat, Abetz... Nemaj mě rádi a já se přitom obětoval. Vzali mi byt, jeden z těch chlapů od de Gaulla. Plukovník. Všechno prodali na blešáku: tři stěhováky. A vězení: dva roky v Dánsku. Jo, trpěl jsem... Moje bejvalá žena mě nechtěla už ani vidět. Ani dcera. Je vdaná, má šest dětí. Nikdy nepřišla. Kdepak, ta není pyšná, že je Célinovou dcerou... Jo, to je svět, no co... O tom, jak přišla na svět, se nemluví: bezpochyby to bylo jen malé nedopatření. Po celou tu dobu já tady, starej, chudák, žeru než bramboru k večeři. Ničeho nelituju! Nikdy nebudu litovat!
Jakej život, ale je mi to jedno. Kamerun, kde jsem málem chcípnul... Amerika, to všechno... Nemám rád ty, co dneska cestujou. Turisty... Nic neuviděj. Vůbec nic. Chcete, abych vám vyprávěl?
Chcete vědět, co uviděj, až budou cestovat? Svýho ptáka, nic jinýho, jen svýho ptáka. Cestujou, aby mrdali někde jinde. Jo! Prdel takový pošťačky! A její píča! Tak tyhle slova jsou v Rabelaisovi. Mockrát.
Ještě něco napíšu. Tady na tom stole, román. Jmenuje se to Sever, prostě. Sever, jako jih, jako východ, jako západ. Už mám 2300 stran. Bude to 3000 stran rukopisu. Ještě rok práce...

L.F. Céline nás vyprovází, kulhá; poskakuje na pěšince z kamene na kámen, hrbatý a ošklivý, s půvabem schlíplé chobotnice. Možná nejgeniálnější francouzský spisovatel tohoto století, určitě nejoriginálnější, dnes troska: něco jako Quasimodo, kterého se štítíte dotknout. Z prvního patra domku se nesou tóny klavíru. Jeho druhá žena, podle všech velmi jemná a citlivá dáma, pravý opak spisovatele, dává hodiny tance a vydělává.
- Už zas tam roztáčí ty káči!

Vleče se, opírá se mi o rameno. Chvílemi to v něm blýskne, pak zas uhasne. Jak kdy. Něco v něm ještě zbylo, v tomhle venkovanovi, jenž si paradoxně na venkovana hraje. Sice málo, ale zbylo. Po celé dvě hodiny se neodvážil mi říct, jen mi sugeroval to hlavní: jazyk, který se Rabelaisovi nepodařilo do literatury zavést, Céline rozšířil, oživil i pro ty, kteří ho nenávidí.

Nastala noc, padla řídká mlha. Psi kolem něj hlučí. L.-F. Céline působí v tom dnešním vlhkém zimním podvečeru na páchnoucím předměstí zcela neskutečně. Dlouze se zadívá na můj citroen s předním náhonem.

- Máte auto jak alžírskej partyzán!
A zabouchne mi zahradní vrátka před nosem.

Rabelais ou la crudité juste, Magazine littéraire, No 292, říjen 1991, str. 38-40
Jovanka Šotolová
In Literární noviny č. 4, 25/1/1996

Diskuse

Vložil: Tomáš Rieb, 10.12.2010 14:38
Céline, Louis-Ferdinand
Nemám a ani nechci mít Célina rád ... ale Cesta je jedna z knih, které dokázaly ovlivnit můj život ... kdysi jsem slyšel, že existují lidé, kteří "žijí v literatuře" ... nebo to bylo, že "literatura žije v nich"??? ... trochu závidím a lituji, že něco podobného nedokážu ... snad s jedinou výjimkou ve... slabých náznacích právě u Hlubin noci ... musím přiznat, že jde o situace temné a nepříjemné.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6820x

Inzerce
Inzerce
Inzerce