Deleuze, Gilles: Proust a znaky

Deleuze, Gilles
Proust a znaky

recenze literární věda

Nakladatelství tentokrát sáhlo po knize poněkud staršího data, práci Proust a znaky, původně vydané v polovině šedesátých let.

Proust a filozofie v podání Gillese Deleuze
Gilles Deleuze: Proust a znaky, Herrmann & synové, 1999

Nakladatelství Herrman a synové přichází v krátké době již s druhou knihou francouzského filozofa Gillese Deleuze. Po monografii věnované Michelu Foucaultovi sáhlo po knize poněkud staršího data, práci Proust a znaky, původně vydané v polovině šedesátých let, tedy ještě předtím, než Deleuze napsal ve spolupráci s Félixem Guattarim stěžejní knihy Anti-Oidipús, Tisíc plošin či Co je filozofie? Ovšem to nikterak neznamená, že by tato útlá knížka byla pouhým předstupněm. Ano, najdeme zde styčné body, zejména v pojmové oblasti, a to nejenom s již zmíněnými knihami, nýbrž s celým Deleuzovým filozofickým dílem - některé zde naznačené problémy autor posléze rozvine v knihách Diference a opakování, Logika smyslu či mnohem později v knize Záhyb věnované Leibnizově filozofii. Ovšem kniha Proust a znaky je především svébytnou a vysoce originální interpretací jednoho z klíčových děl moderní literatury, interpretací vyznačující se nezaměnitelným Deleuzovým přístupem k interpretovanému textu. Ať už totiž píše o Nietzschovi (Nietzsche a filosofie), o Humeovi (Empirismus a subjektivita), nebo v tomto případě o Proustovi, Deleuze se snaží dostát interpretovanému textu určitým druhem inskripce, "vepsáním" do vykládáného díla. Do interpretovaného textu vkládá vlastní pojmy, čímž se text jistým způsobem "otevírá", avšak, a to je důležité, otevírá se zevnitř, nikoli zvenčí.
Deleuzův výklad není literárně-teoretický a už vůbec ne "filozofický" v tom smyslu, že by na dílo "aplikoval" nějaký systém, ucelenou teorii. Proust a znaky je kniha přímo bytostně filozofická, a to právě v tom, že Proustovu "filozofii", či lépe řečeno "kritiku filozofie", tvoří, nechává vystoupit z vykládaného textu.

Proust a filozofie
Zde však vyvstává zásadní problém: co opravňuje autora k filozofické interpretaci Prousta, nemá-li tato být pouze projevem svévole? Anebo jinými slovy: kdy lze o románu říci, že to je vlastně dílo "filozofické"? Tuto otázku si velice zajímavým způsobem položil Vincent Descombes v knize Proust, filozofie románu. V zásadě na ni odpovídá takto: kdybychom chtěli vysledovat Proustovu "filozofii", asi by nebylo jednodušší věci než sáhnout po jeho esejistickém díle, které časově předchází Hledání, a zde bychom celkem pohodlně našli explicitně formulované "filozofické" názory, které jsou, ukazuje Descombes, celkem poplatné dobovému myšlenkovému kontextu. Je pak Proustův román pouze jejich "transpozicí"? Na první pohled je zřejmé, že nikoli, že o něm naopak platí to samé, co o plátnech malíře Elstira - ta jsou totiž mnohem odvážnější než Elstir-teoretik. Ukazuje se tak, že román nemusí nutně obsahovat explicitně formulované filozofické názory, aby o něm šlo říci, že je to román filozofický, přičemž celý problém zde spočívá v tom, co budeme považovat za "filozofické sdělení." Descombes Proustovo dílo srovnává s Mužem bez vlastností a Kouzelným vrchem - i tato díla, píše, uvádějí na scénu nejen postavy, ale i myšlenky, aniž by však sdělovala nějakou ucelenou doktrínu.

Ani Deleuze nehledá explicitně formulované "filozofické myšlenky", nepokládá román za transpozici autorových esejů, nýbrž zaměřuje se na aspekty povýtce literární (např. styl), které obdařuje filozofickým významem. Podobně jako později Descombes, i Deleuze vychází z premisy, že Hledání je hledáním pravdy. A již zde se objevuje ostrý kontrast mezi Proustovým "románovým" hledáním pravdy a hledáním filozofickým. Filozofie, píše Deleuze, totiž předpokládá "dobrou vůli k myšlení", touhu po dosažení moudrosti, v důsledku čehož je schopna dospívat pouze k abstraktním pravdám. Proti tomu staví Deleuze pravdu dosahovanou působením násilí: tj. když jsme k hledání nuceni nějakou konkrétní situací. Proust poznává, že to "podstatné je mimo myšlení", v tom, co působí násilí, co k myšlení nutí: to jsou právě dojmy, reminiscence, setkání apod. vedoucí nás k interpretaci, explikaci, dešifrování či překládání znaku. Právě znak je pro Deleuze klíčový. U Prousta jich nachází hned několik druhů: prázdné znaky mondénního světa, lživé znaky lásky a smyslové znaky světa dojmů. Všechny tyto znaky konvergují k umění - to je nejvyšším světem znaků, které zde "jako dematerializované nacházejí svůj smysl v ideální esenci".

Esence a umění
Tyto esence, píše Deleuze, jsou alogické a nadlogické, jsou skutečnou jednotou znaku a smyslu. Znak se stává neredukovatelným na objekt, z něhož vychází a zároveň dochází ke konstituci smyslu, který není redukovatelný na subjekt, který ho chápe. Zůstává však otázka, co je vlastně tato esence. Podle Deleuze to je absolutní diference, "jakoby poslední kvalitou v srdci subjektu", čímsi, co by bez umění zůstalo navždy skryto. Tuto esenci nelze převést na nějakou "vyšší formu subjektivity," esence je tím, co se v subjektu "zavinuje, implikuje a stáčí," je tím, co subjektivitu konstituuje, není "individuální, nýbrž individualizující." Umění tak nabývá mnohem většího významu než filozofie: oproti rozvinutým, explicitním významů filozofie nám totiž dává to, "co je zavinuto ve znaku", zavinutý svět esence, který, píše Deleuze, je vždy počátkem univerza. Umělecké dílo tak vždy konstituuje svět, jeho radikální počátek, dospívá ke "komplikovanému" času, tj. času stočenému v esenci. Tento čas, který odhaluje umění, tj. čas znovunalezený, přesahuje své řady a dimenze a staví se proti času rozvinutému, sukcesivnímu, jenž pomíjí a ztrácí se v obecném. Jistým předstupněm umění tak je mimovolná vzpomínka - taková, jakou je vzpomínka na Combray vyvolaná chutí koláčku. Hrdina zakouší obraz Combray tak, jak nikdy nebylo ani nemohlo být prožito, ve své "pravdě", esenci (zvnitřnělé diferenci), kterou hledá i umění.

Objektivita a chaos
Umění má však ještě jednu velice důležitou funkci: ve světě, kde, řečeno Yeatsovými slovy, se věci rozpadají a "střed je nedokáže udržet" lze objektivitu nalézt pouze v uměleckém díle, nikoli však v signifikantních obsazích, ani v ideálních významech, nýbrž ve stylu, tj. "formální významové struktuře" díla. Tento styl nikdy není "majetkem" individua, není lidský, naopak, má povahu esence, hlediska, které dává jednotu nesourodým fragmentům asociativního řetězce a zároveň funguje v celku jako nesourodá část. Styl uvádí v rezonanci různé objekty a "nahrazuje podmínky přirozeného nevědomého produktu svobodnými podmínkami umělecké produkce."
Je pochopitelně nemožné postihnout v krátké recenzi vše podstatné a inspirující z knihy, která, zcela v souhlasu s popisovaným fenoménem, text toliko nevykládá, nýbrž "komplikuje" a do Proustova literárního jazyka "zavinuje" ať vlastní či přejaté filozofické pojmy.
Snad tak jen dlužno zdůraznit, že vydání této inspirativní knihy je skutečně významným počinem a nelze než doufat, že seznamování českého čtenáře s Deleuzovým dílem bude pokračovat vydáním dalších překladů. A nelze si než přát, aby i ony měly kvalit, jichž po mém soudu dosahuje velmi zdařilý a citlivý překlad Josefa Hrdličky.

 

Gilles Deleuze - Wikipedia

© Ladislav Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 151 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 4386x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce