Djebar, Assia

rozhovor beletrie zahraniční

V tomto rozhovoru se vrací k procesu tvorby svých knih, k pendlování mezi Alžírskem a Francií, mezi dvěma jazyky, které znějí "frankofonní literaturou v ženském rodě".

Assia Djebar: Paměť žen
Rozhovor. Ptala se Aliette Armel

Assia Djebar se narodila v Cherchellu poblíž Alžíru. Velmi brzy se rozhodla, že se stane spisovatelkou: její první román vyšel, když jí bylo 20 let. Kromě divadelních her je i autorkou dokumentárních filmů. Její dílo se stalo tématem disertačních prací i literárněkritických studií uveřejněných po celém světě. Získala řadu cen, např. Prix de la Paix (Cenu míru) v Německu. Přesto nikdy nepřestala vyučovat, v současnosti přednáší na univerzitě v New Yorku (NYU), a psát a mluvit o alžírských ženách, jež jsou již od padesátých let ústředním tématem její románové tvorby. V březnu 2002 vyšel ve Francii nejnovější román Assii Djebar La Femme sans sépulture (Žena bez hrobu) a zároveň nové vydání sbírky povídek Femmes d'Alger dans leur appartement (Alžírské ženy ve svých bytech). K této sbírce povídek připojila Assia Djebar nový text, který napsala ve svém bytě na Manhattanu po 11. září - událostech, které prožívala jako ozvěnu alžírské tragédie. (…) V tomto rozhovoru se vrací k procesu tvorby svých knih, k pendlování mezi Alžírskem a Francií, mezi dvěma jazyky, které znějí "frankofonní literaturou v ženském rodě".

Píšete ve francouzštině, zdůrazňujete svou alžírskou identitu a vaše částečně autobiografické knihy Alžírsko popisují. Jak byste charakterizovala svou dráhu?
Rozlišujme prosím nejprve ženu od spisovatelky… Ta první (Alžířanka, která prošla École Normale Supérieure a odešla z ní uprostřed alžírské války) odjíždí a zase se vrací z jedné země do druhé a hledá tak svůj prostor… Odešla jsem z E.N.S. poté, co jsem v létě 1956 napsala svůj první román La Soif (Žízeň). Dostala jsem se do Tunisu a v roce 1958 na hranice mezi alžírské uprchlíky: psala jsem na žádost Frantze Fanona reportáže. Už jako univerzitní profesorka v Rabatu v roce 1959 a v pak v roce 1962 v Alžíru jsem se pustila ve stopách Braudela do výzkumu v oblasti historie severní Afriky a zároveň jsem po svém třetím románu uveřejněném v roce 1962 a ve vzrušení prvních let po získání nezávislosti začala psát čtvrtý román: Les Alouettes naives (Naivní skřivánci). To byla první etapa mé dráhy: ty odjezdy a návraty z jedné země do druhé, ta zvědavost, ta lačnost po venkovním prostoru, můj zvyk chodit po maghrebských městech - a pozorovat světla a stíny, ale také sledovat obličeje, sbírat útržky rozhovorů, poslouchat jemné rozdíly mezi jednotlivými dialekty… Co se týká žen zavíraných doma, stačí, když si vzpomenu na své dětství a dospívání, na některou příbuznou: kdekoliv jsem, mohu do nekonečna psát o tom uvěznění! Tedy, jak jsem to formulovala ve Frankfurtu při přebírání Ceny míru, "nezačala bych s takovým zápalem psát,… kdybych anonymně nechodila po městských ulicích, jako kolemjdoucí, jako zvědavec". Napsat nějaký příběh jazykem v pohybu pro mě znamená "chodit po venku"…

Začala jste psát v roce 1956 a do roku 1967 jste vydala čtyři romány klasického střihu, v nichž se autobiografické prvky téměř nevyskytovaly.
Tyto čtyři první romány - napsané mezi mými 20 a 30 lety - mohu charakterizovat jako stavby ze slov, jako skutečné fikce, jež vznikly z mé čisté radosti vymýšlet, to znamená šířit kolem sebe lehkost imaginace, kyslík. Samozřejmě se nezříkám svých začátků: románu La Soif pro jeho tón a styl, románu Les Impatients (Netrpěliví) pro popis uzavřeného světa žen ve starém domě z dětství. Román Les Enfants du Nouveau Monde (Děti nového světa), napsaný v Casablance v létě 1961, vypráví o čtyřiadvaceti hodinách v jednom alžírském městě. Toto vyprávění vzniklo na základě příběhu ze skutečného života, který mi vyprávěla jedna příbuzná. V Blidě, v arabské čtvrti na úpatí hor, ženy, které nevycházely z domu a celou dobu seděly v patiu, sledovaly boje na svazích kolem ve dnech průchodu vojsk, jako by šlo o divadelní představení. Jednoho dne nějakou stařenu zasáhla zbloudilá kulka, když vojáci pronásledovali uprchlíka až na terasy. Stařenu krátce poté objevily její snachy, mrtvou. Hned jsem se cítila, jako bych tam byla, v tom městě, kde jsem strávila gymnaziální léta. Naopak můj čtvrtý román Les Alouettes naives pojednává o dlouhém časovém úseku, přinejmenším dvou až tří let. Najednou jsem se nadchla pro vícehlasou strukturu: zaměřila jsem se na svůj život před rokem 1954 a od roku 1954 do roku 1962. Znovu mi před očima vyvstaly moje vzpomínky na Tunisko, setkání s četnými krajany, kteří přicházeli z odboje nebo z bojů ve Francii, vraceli se z vězení. (…) Ale uprostřed knihy mi uniklo asi padesát stránek. Uchovala jsem si oslnivou vzpomínku na devět měsíců strávených v Sidi Bou Said - tehdy ještě nevydaném na pospas turistům. A tak jsem do této válečné kroniky začlenila příběh milostného naplnění jednoho páru. Když kniha vyšla v roce 1967, přítomnost těchto autobiografických stránek mi najednou vadila… Nastalo období literární odmlky.

Byla to dobrovolná odmlka?
Krátce předtím jsem se vrátila do Paříže: výuka historie na alžírské univerzitě byla arabizována. Pro jedno divadélko jsem adaptovala Cortázara, Mrozka, režírovala jsem americkou divadelní hru o Marilyn Monroe od Toma Eyena… Dočasně jsem zapomněla na svou zemi. (…) V letech 1974-1975 jsem se znovu vrátila do Alžíru. Vyučovala jsem frankofonní literaturu a film. Pustila jsem se do natáčení filmu, který vycházel z týdnů rozhovorů s vesničankami mého rodného kmene, v oblasti Dahra a Chenoua. La Nouba des femmes du Mont Chenoua propojuje dokumentární film a fikci: ta se řídí co nejpřesněji vyprávěním žen a spěje pomalu ke konci, stále vedená hlasem… Uprostřed oživování vzpomínek na válku před patnácti lety vždy nastala chvíle, kdy hlas ženy začal selhávat, povolovat pod tíhou utrpení, jež se vracelo… někdy žena přešla do kabylštiny! A toto ponoření se do mateřských jazyků (arabštiny a kabylštiny), tento návrat ke kolektivní ženské paměti mě znovu přivedly k literatuře. Povídky v knize Femmes d'Alger dans leur appartement jsou výrazem toho nového začátku.

A zůstala jste v Alžírsku?
Ne. Můj film, i když získal mezinárodní cenu kritiky v Benátkách v roce 1979, byl špatně přijat alžírským filmovým publikem. Ale hlavně byla cítit až na ulici palčivá uzavřenost a agresivita mezi pohlavími: všimla jsem si toho právě díky svému citu pro to "venku". Naráz jsem se rozhodla žít jinde, proč ne v Paříži, abych mohla z odstupu - jako fotograf - lépe psát o Alžírsku. Kdybych zůstala doma, nebyla bych schopna se vyhnout polemickému psaní, možná až násilnému. Potřebovala jsem pochopit tu výhradně alžírskou nevolnost, najít její kořeny… Chodila jsem po Paříži a psala jsem v kavárnách, v knihovnách. Občas jsem se vracela do Maroka: v Marrákeši, ve Fezu si lidové ulice arabských čtvrtí zachovaly svou smíšenost, v mešitách, v prostoru určeném ženám, mezi hodinami modliteb, v těch místech, kam si obyčejné ženy přicházejí odpočinout, k vám ženy promlouvají, vyprávějí vám, jak strávily den, své starosti… Takto jsem se zásobila! Jediné období, kdy jsem se zcela věnovala psaní, bylo, když jsem psala L'Amour, la Fantasia (Láska a tanec smrti). V roce 1982 jsem také natočila svůj druhý film - dějiny a hudba Maghrebu: La Zerda et les Chants de l'oubli.

A to byl začátek nového stylu: formální prolínání, překrývání hlasů.
Dlouho jsem tápala ve spisovatelské autopsychoanalýze. Bylo mi přes čtyřicet a zjistila jsem, že jsem nikdy nebyla schopna vyslovit vyznání lásky ve francouzštině! Když někoho miluji a chci to vyjádřit, musím mluvit pouze svým jazykem, je nutné, aby vyjádření něžnosti a důvěry mělo jen zvuk mateřštiny? Vypravila jsem se do Národní knihovny: nahlédla jsem do četných arabských slovníků. Tolik jsme si chtěli myslet, že díky předislámské poezii je arabština dokonalým "jazykem Lásky"… A co z toho zůstalo? Zkrátka jsem potřebovala rozmotat ten francouzsko-arabský propletenec ve mně, a to hned! Mělo to pro mé psaní svrchovanou důležitost.

A to se vám podařilo střídáním autobiografických pasáží s oživlou historií dobytí Alžírska francouzskými vojáky a s hlasy alžírských žen…
Nemohla jsem se najít jinak než rozbitím struktury, tváří v tvář protikladům. Od roku 1962 do roku 1968 jsem vyučovala v Alžíru historii 19. století. Francouzština do naší země přišla spolu s armádou. Stopu po našich předcích, po našem boji jsem hledala v korespondenci francouzských důstojníků, kterou jsem studovala v knihovně. Velmi rychle jsem napsala první dvě části románu L'Amour, la Fantasia. Pak jsem se zastavila. V té době jsem hodně poslouchala německou hudbu, Schuberta, Beethovena. Když jsem zkoumala stavbu Beethovenových sonát, pochopila jsem, že po dvou částech postavených na střídání protikladů je nutný nějaký zlom, výbuch. Znovu jsem si poslechla všechny hodiny rozhovorů natočených s vesničankami kvůli filmu. A v třetí části knihy jsem se vrátila ke kronice o vesničankách, k jejich svědectví. A tak jsem začala psát alžírskou tetralogii (v současnosti píšu čtvrtý díl) jako "dvojitou autobiografii": svoji vlastní - se sborem hlasů jiných žen - a autobiografii své země v protikladu s jistým francouzským vlivem.

Mezi druhý díl tetralogie (Ombre sultane - Stín sultán) a třetí díl (Vaste est la prison - Rozlehlé je vězení) se vklínila zcela odlišná kniha: Loin de Médine (Daleko od Medíny), propletené osudy žen z okolí Proroka a jeho přímých následovníků na úsvitu islámu.
Impulsem k napsání tohoto románu byl skutečný šok: události v Alžíru z října 1988. Armáda v Alžíru postřílela a povraždila za tři dny více než šest set mladých lidí. Byla jsem toho v Alžíru téměř přímým svědkem, moje dcera se tam totiž vrátila studovat v roce 1987. Velmi rychle se ocitla uprostřed nových alžírských rozporů! Když jsem se vrátila po říjnu 1988 do Paříže, chtěla jsem vysvětlit, jak vedoucí představitelé zneužívají islámu, aby si mezi sebou vyrovnali účty. Už dlouho jsem ráda četla Tabariho, významného arabského historika, který psal v devátém století. Rozvedla jsem vyprávění podle jeho textů o období kolem úmrtí Proroka a začátku chalífátu Abú Bakra, ale důsledně jsem se na příběhy dívala z hlediska žen, slavných i méně známých. Zůstala jsem věrná arabskému textu, někdy až ke kořenům slov. Hledala jsem pravdu - to znamená život, pohyb, vášně lidských bytostí. (…) Téměř každý měsíc jsem jezdila do Alžíru, knihu jsem dopsala v domě svého otce tři dny před tím, než islamisté v červnu 1990 zvítězili v obecních volbách. Věřit tomu, že když napíšu o věcech, jež se staly před čtrnácti stoletími, nějak to ovlivní vývoj událostí, se mi najednou zdálo být směšné! Přesto jsem po vydání knihy obešla několik alžírských univerzit. Hodně studentek v čádorech se divilo: "píše francouzsky, a přesto je schopna uvést přesné podrobnosti ze života žen z okolí Proroka!" (…) Po roce 1988, během těch strašných devadesátých let, jsem se cítila zcela pohlcena dramatem své země, potřebou psaní jako způsobu terapie, snažila jsem se to všechno objasnit, jako by na tom závisela každý den moje osobní rovnováha!

Ale přesto jste se inspirovala i dějinami evropského města: Štrasburku.
V roce 1992 jsem dostala stipendium pro spisovatele, psala jsem v tomto městě a potkala jsem tam rodiny emigrantů. Alžířané, Severoafričané se mi tam zdáli být lépe integrovaní než jinde. Několik mladých dokonce režírovalo krátké divadelní hry v alsaském dialektu, opravdu! Ale skutečným šokem pro mě bylo odhalení toho, jak byl Štrasburk - který mě přitahoval svou historií i architekturou - na začátku války v roce 1939 vylidněn ve třech dnech. Kromě kasáren, kde očekávali příchod německých vojáků, bylo město prázdné víc než deset měsíců! Málo se o tom ví, dokonce i ve Francii. Šla jsem do městských archivů, prohlédla jsem si fotografie, chtěla jsem rekonstruovat tu prázdnotu města v očekávání. Je pravda, že tehdy, když jsem se znovu usadila ve Francii, jsem si někdy připadala více zaujatá jazykem než Alžírskem, které jsem nechala za sebou. Touha napsat fikci o pokoji lásky, o slovech, která v něm šeptají zvláště páry s protikladnými vzpomínkami, zase ožila díky tomu opuštěnému starobylému městu. Ale aktuální události kolem mě vyvrcholily násilnostmi v Alžírsku. Přerušila jsem práci na této knize a napsala jsem Le Blanc de l'Algérie (Bílá barva Alžírska) jako dlouhý rozhovor se třemi zavražděnými přáteli: francouzština se najednou stala téměř liturgickým jazykem. Potom v knize Oran, langue morte (Oran, mrtvý jazyk) jsem psala o tom, jak zcela nablízku vraždění zvláště ženy udržují nejběžnější každodennost, vzájemně si pomáhají, jsou solidární. Když jsem se usadila v Luisianě, dopsala jsem Les Nuits de Strasbourg (Štrasburské noci) jako poctu životu, který v Alžírsku pokračuje: přes všechny vraždy tam zůstali muži a ženy, kteří se v té temnotě mají rádi.

Váš poslední román La Femme sans sépulture (Žena bez hrobu) je také poctou, ale ženě, válečné hrdince, jejíž tělo nemohly její dcery nikdy pohřbít.
Tento román jsem začala psát v letech 1981-1982, hned po Femmes d'Alger… Tehdy jsem napsala asi padesát stránek o příběhu Zoulikhy, účastnice odboje z našeho města, která se ve svých čtyřiceti letech přidala k partyzánům a v roce 1958 byla zatčena, od té doby je nezvěstná. Její dvě dcery jsem potkala, když jsem natáčela film La Nouba des femmes du Mont Chenoua, věnovaný Zoulice. Loni v létě jsem se k tomu románu vrátila a zároveň jsem se sama sebe ptala, někdy provinile, proč jsem toho tehdy nechala: postupně jsem pochopila, že v osmdesátých letech jsem měla odpor k velebení hrdinů, protože jsem viděla, co se stalo z většiny těch žijících exhrdinů... Ale za občanskou válku ženy zaplatily skutečně velmi draho, cítila jsem, že musím oživit ty vzpomínky, že jim musím pomoct. Zoulikha zpřevracela všechna klasická schémata - svým bohatým životem, politickou vyzrálostí, absolvováním francouzské školy v roce 1930 ve vesnici v Mitidje, svými manželstvími, rozvody, svým životem ve městě s manželem, tak jiným, než byla ona sama. Snažila jsem se ji ukázat jako příklad skutečně dynamického ženství, v té době velmi vzácného. (…) Tento román přichází na pomoc proti pomalé ztrátě paměti…

V knize znovu proplétáte hlasy, části narativní s dialogy, monology, v nichž promlouvají ony dvě dívky jedna po druhé a v nichž se znovu objevuje i hlas mrtvé matky. Mísíte literární žánry, velký význam propůjčujete záznamu mluveného slova, stejně jako v první povídce sbírky Femmes d'Alger…, kde se ženy střídají jakoby proto, aby nepřerušily tok příběhu.
"La Nuit du récit de Fatima" (Noc Fatimina vyprávění) jsem napsala v New Yorku hned poté, co jsem dopsala La Femme sans sépulture. Ten příběh mi vyprávěla již dávno matka jednoho mého přítele, když mě navštívila na pařížském předměstí, kde jsem tehdy bydlela. Jeho téma, jež se váže k tradičnímu alžírskému způsobu života, dnes již na ústupu, je předávané, propůjčené mateřství - matka nebo tchyně požádá svou dceru nebo snachu, aby jí dala prvního syna, kterého chce vychovat jako vlastního! Když ženy žily ve velkých domech, na stejném místě, nebylo to pociťováno jako odebrání dítěte matce. Když se žena rozvedla nebo ovdověla, její matka považovala za normální navrhnout jí: "provdej se znovu, já místo tebe vychovám tvé děti!" Byl to způsob, jak říct: "pokračuj v milostném životě a já převezmu odpovědnost za tvé děti!" Ale já osobně jsem poznala mladé ženy, z generace po získání nezávislosti, které zcela přirozeně odmítly dát svého prvního syna své tchyni. Způsob prožívání mateřství se změnil. Kdysi se předání dítěte chápalo jako druh ženské pomoci, později bylo vnímáno jako násilí!

Píšete, aby se Alžírsko pohnulo?
Píšu, jako tolik jiných alžírských spisovatelek, někdy s pocitem naléhavosti, proti regresi a misogynii. Moje romány se snaží zaznamenat tichou a často špatně osvětlenou historii žen. Mají odčinit, že naše společnost ztratila paměť, zapomněla na významnou část sebe samé. A zapomnění je ulehčeno tím, že na Západě se povědomí o třetím světě odvíjí výhradně od nejbližší historie. Na konci první světové války se úžasným způsobem emancipovaly iránské, turecké, egyptské, libanonské ženy. (…) V Alžírsku to bylo kvůli kolonizaci složitější. Naše babičky se ujaly toho, abychom nezapomněli na naši identitu. Ale když jsem psala Vaste est la prison, uvědomila jsem si, že tyto babičky měly paměť válečníků, mužskou paměť, potřebnou, ale nedostačující. Moje psaní se snaží obnovit paměť žen: zdá se mi, že v tom spočívá naše přežití.

Magazine littéraire, červen 2002, zkrátila a přeložila Kateřina Štěpančíková

Diskuse

Vložil: richard, 12.09.2006 21:07
Djebar, Assia
...po první světové válce se úžasně emancipovaly iránské, turecké, egyptské, libanonské ženy....po cca 100 letech z toho zbyly zahalené středověké poslušné fanatičky, továrny na islamistické vrahy...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2789x

Inzerce
Inzerce
Inzerce