Djian, Philippe: Ça c´est un baiser

Djian, Philippe
Ça c´est un baiser

recenze beletrie zahraniční

Román má detektivní námět. Vypravěče Nathana v knize chvílemi alternuje Marie-Jo, a tak máme možnost nahlédnout události střídavě mužským a ženským okem, chlapským a něžnějším jazykem.

Djianův čerstvý polibek
Philippe Djian: Ça c'est un baiser, Gallimard, 2002, 390 s.

Philippe Djian je současný francouzský spisovatel, známe ho i u nás zásluhou nakladatelství Euromedia Group k.s. - Odeon: letos velmi pohotově vyšel v překladu Tomáše Kybala román Za rozcestím (z francouzského originálu Vers chez les blancs vydaného nakladatelstvím Gallimard v Paříži roku 2000, doslov Aleš Knapp; Euromedia Group k. s. - Odeon, Praha 2001, 255 stran).

Djian zaznamenal první úspěch jako literát roku 1991 s knihou Lent dehors (Pomalé venku), jejíž děj situoval do Petrohradu. Ačkoli vyšlo dokonce několik knih rozhovorů s Djianem, spisovatel o sobě prý mluví nerad. Je přesvědčen o tom, že o autorovi se každý nejvíc dozví z jeho knih, a to o jeho pohledu na svět, jeho pochybách, obavách, elánu atd., ale i o jeho četbě… O tom ostatně píše v knize Břidlicová tabulka, nebo také Dluh (Ardoise, Julliard, 2002), která vypovídá o obdivu k několika velkým autorům (těm, kteří ho nejvíce ovlivnili: Bob Dylan, Salinger, Kerouac, Melville, Miller, Faulkner, Hemingway, Brautigan, Carver, Céline, Cendrars), i o jeho ctižádosti. Není divu, že výběr je "americky" silně orientován. Djianův styl má v anglicky psané literatuře silný vzor, možná je jí až moc poplatný. To je ostatně patrné i ve zmíněné knize, která vyšla v českém překladu. Na mnoha místech čtenáře zarazí nedotažená, nejasná, nepěkná formulace. První dojem, že jde o odfláknutý překlad, však brzy ustoupí jinému přesvědčení: překladatel jen věrně převádí sentence, jimiž spisovatel usiluje o novátorský, svébytný rukopis. Je to ovšem, jak říká náš recenzent britské literatury Ladislav Nagy, trochu déja vu.

Djian se narodil roku 1949 v Paříži, otec André Djian pocházel z Oranu, matka Lucienne, rozená Gschindová, byla rodilá Pařížanka. Djian vyšel ze skromných poměrů, měl dva bratry. Školu nijak nemiloval, četl, co mu přišlo pod ruku, poezii se učil od písničkáře Léo Ferré… Pracoval jako fotograf pro L'Huma-Dimanche, pořizoval intervieuw pro Magazine littéraire, psal detektivní příběhy pro Détective. Roku 1981 vydal první sbírku povídek s názvem 50 proti 1 (50 contre 1). Deset let zůstal věrný nakladateli B. Barraultovi. Prorazil s románem Modrý jak peklo (Bleu comme l'enfer, 1983), který se dočkal i filmové verze. Další veleúspěšný titul, záhy rovněž zfilmovaný, se jmenoval 37,2° ráno (37°2 matin), dosáhl 500 000 prodaných výtisků a v té chvíli Djian začal leckomu lézt na nervy, jak vzpomíná J.-B. Harang (Libération 30/5/2002), neboť málokdy zůstane úspěch nepotrestán, dodává kritik. Djianovi se vyčítá, že je moc americký, mizivě francouzský, nadmíru násilný, ne dost slušný, příliš originální, neadekvátně "gramaticky korektní", že píše mnoho o sexu a mírně o morálce, hodně o rock'n'rollu a vůbec ne klasicky, že je velmi známý a není uspokojivě mediální. Djianovi je to všechno fuk, a tím si vše ještě zhoršuje.
Djian je však zkrátka profesionál, jenž píše osm hodin denně. Harang mu lichotí: "Djianovy knihy mluví o literatuře, o stylu, jazykem, jenž zabaví čtenáři hlavu a nenechá v klidu žaludek…"
Po deseti letech Djian změnil vydavatele, přesídlil do nakladatelství Gallimard. Píše klasicky, ovšem nově. Má rukopis pichlavý, směšný, živý, jak ho charakterizuje Harang. V posledních letech pak dosáhl úspěchu s trilogií Vrazi (Assassins, Galimard, 1994), Zločinci (Criminels, Gallimard, 1996) a Sainte-Bob (Galimard, 1998). Tři svazky, jež nectí chronologii: charakterizuje a spojuje je spíše geografická, tedy prostorová jednota a to, že děj je situován do nejčerstvější současnosti.

Djianovo zatím poslední dílo, Tak tohle je polibek (Ça c'est un baiser, Gallimard, 2002, 390 s.) má detektivní námět. Vypravěče Nathana v knize chvílemi alternuje Marie-Jo, a tak máme možnost nahlédnout události střídavě mužským a ženským okem, chlapským a něžnějším jazykem. Nathan i Marie-Jo jsou policajti, ovšem, jak už to u Djiana chodí, spíš než zaměstnání je trápí problémy osobní. Ačkoli pátrání se mimochodem věnují také, příběh se totiž točí kolem vraždy mladičké lehké děvy Jennifer. Nathan se potýká s krizí středního věku (na tuto problematiku je Djian ostatně odborník) a nevěrou své ženy Chris. Marie-Jo, jeho devadesátikilová kolegyně, se neustále snaží držet diety, protože by chtěla být manekýnkou tak jako Nathanovy ženy Chris a Paula, nakonec to ale vzdá, neboť Nathan stejně spí s ní. Chris dává přednost krásnému Seveřanovi Wolfovi, jenž organizuje velkou manifestaci proti globalizaci. Djian tvrdí, že kniha není jen detektivka, vskutku, Nathanovi učarovalo spisovatelské řemeslo, dokonce navštěvuje kursy tvůrčího psaní, které vede Frank, bývalý muž Marie-Jo, jenž v sobě nedávno odhalil homosexuální orientaci. Ukáže se, že oběť zločinu, Jennifer Brennenová, si přivydělávala v nemocnici, kam chodila poskytovat odpovídající sexuální služby pacientům, což Nathan jako pravý policajt, jenž se při svém povolání nějakému tomu šrámu těžšího kalibru občas nevyhne, zažil na vlastní kůži. Trochu politiky do příběhu: Jennifer je známá jako revoltující dcera zazobaného obchodníka Paula Brennena, který si možná její smrt i objednal…? A pak se ještě kolem naší historky přežene ona krvavá manifestace s pěknými idejemi útočícími proti globalizaci, aby dal zadost literatuře, otře se Djian ústy Marie-Jo několikrát o Catherine Milletovou, nostalgicky vzpomene na Kerouaka, a na závěr klasické zakončení jako do správné detektivky, trochu moralizování a zlé násilí.
Kritik Jean-Noël Pancrazi v článku v Le Monde (14/6/2002) označil tento Djianův román za nijak nepřekvapující, profesionálně odvedenou práci. Vytýká autorovi jen uspěchaný, trochu šroubovaný a příliš našponovaný závěr. Pancrazi má dokonce dojem, že si Djian až ke konci psaní uvědomil původní znění "objednávky" na detektivní zápletku, proto navršil vzorové prvky k spěšnému završení historie: honička za vrahem, na něhož čtenář už skoro zapomněl, přehlídka mrtvol, kaluží krve, sadismu… a pár moralizujících poznámek. Nejlíp Djian umí popisovat duševní rozpoložení rozháraných postav obého pohlaví zvyklých "jet na plné pecky", jež náhle zápasí se stárnutím, bojují s konzumem, začínají pochybovat a přehodnocovat, v mezičase propadají depresím. To prokázal už v titulech Assassins (Vrazi) nebo Vers chez les Blancs (česky Za rozcestím).

© Jovanka Šotolová 3/8/2002

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 51 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 2323x

Inzerce
Inzerce