Duteurtre, Benoît (in Host)

Duteurtre, Benoît (in Host)

rozhovor beletrie zahraniční

Na tvorbě francouzského spisovatele Benoîta Duteurtra je podivuhodné především, s jakou všestranností a úsilím se snaží dostát svému postavení intelektuála a provokovat společnost nepříjemnými otázkami...

"Miluji grotesku," říká francouzský spisovatel Benoît Duteurtre
rozhovor

Na tvorbě francouzského spisovatele Benoîta Duteurtra je podivuhodné především, s jakou všestranností a úsilím se snaží dostát svému postavení intelektuála a provokovat společnost nepříjemnými otázkami. Narodil se v roce 1960 v Normandii. Studuje hudbu v Rouenu, nicméně záhy začíná publikovat. První povídku vydává na přímluvu Samuela Becketta v časopise Půlnoc (Minuit) v roce 1982. Stěhuje se do Paříže, kde se pokouší smířit hudbu s psaním, po nocích si vydělává hrou na klavír, píše hudební kritiky. Později ta léta popíše v románu Totální výprodej (Toit doit disparaître), který vyšel v předloni i česky v brněnském Atlantisu. Knihou Zamilovaný proti své vůli (L´Amoureux contre Lui) se začíná řada románů, kterou by šlo nejlépe nazvat komedií moderního života. Nesmlouvavý kritik a neúnavný polemik, rozpoutává svými díly diskusi o moderní hudební i literární avantgardě a vládnoucí kulturní elitě, kterou se staví proti tvrdošíjným zastáncům jednotné linie v umění a tuposti zvolených představitelů moci. Hudbu však neopouští, ve vlastním programu na rozhlasovém kanálu France Musique "Nechám se překvapit, Benoît" uvádí vedle sebe v pozoruhodném výběru různé, zdánlivě si protiřečící hudební žánry, minimalismus, folklór všech zemí, jazz a hlavně nezapomíná na operetu, svůj oblíbený žánr, jehož dějiny podrobně popsal v knize Opereta ve Francii (Le Seuil, 1997). Jeho zatím poslední dílo, román Cesta do Francie (Le Voyage en France, 2001) byl letošního listopadu oceněn prestižní cenou Médicis.
Setkáváme se s Benoît Duteurtem při příležitosti jeho návštěvy Brna. Přijel sem v rámci programu Les Belles étrangčres, který měl české veřejnosti představit současnou francouzskou literaturu. Sedíme v kavárničce Amsterdam. Benoît si k pivu ještě objednává sklenici vody, po únavném pásmu čtyř autorských čtení mu už řádně vyschlo v krku...

Luděk Janda: Čeští čtenáři vás znají především jako autora knihy Totální výprodej (Atlantis 1999). Tento román připomíná tzv. "klíčové romány" 18. století, obeznámený čtenář v něm snadno rozluští odkazy na skutečné osoby a události. Jakou roli hraje ve vaší tvorbě vaše osobní zkušenost?
Benoît Duteurtre: Nejdřív k první části vaší otázky. Skutečně ve většině mých děl lze nalézt odkazy k 18. století. Možná že se v tom projevuje vliv Voltairova Candida, což je má oblíbená kniha. Zalíbila se mi postava člověka, který naivně prochází světem a prožívá příhody, které mohou být šťastné i nešťastné, ale v každém případě jsou komické. Je to postava, která nevychází z údivu. Ale těch vlivů je samozřejmě více. Dříve jsem velmi obdivoval Beckettovy romány. Nejraději mám rád to období jeho tvorby ohraničené jeho třemi novelami a románem Molloy. Vždy se u něj objevuje hrdina, jenž jde nevíme odkud ani kam, a cestou prožívá různé nehody. Podobnou formu má i pikareskní román a vlastně i Célinova Cesta do hlubin noci. Tato tradice se mi velmi zamlouvá. V každém případě vliv 18. století a případně 17. století u mě převládá, což znamená, že téma pojednávám s jistým nadhledem a ironií. Ostatně v mém předchozím románu Nemocný proti své vůli se odkaz objevuje už v samotném názvu.
Ve všech svých románech používám tedy obdobný postup, nicméně každý z nich se odehrává v jiném prostředí. Vždy se ale jedná o prostředí, které jsem velmi dobře poznal. Neřekl bych ale, že vykládám svůj vlastní příběh. Hlavní postava je čistě románová, i když mi umožňuje znovu se vrátit do známého světa. Například můj první román tohoto stylu, Nemocný proti své vůli, se inspiruje mými ženskými láskami. V románu Totální výprodej vycházím ze své novinářské praxe, v následujícím románu Pařížské veselí (La Gaieté Parisienne) ze zkušenosti s homosexuálním prostředím. 
Říkáte, že vám má kniha připomíná "klíčový román". V textu lze skutečně rozeznat reálné osoby například z hudebního světa, s nimiž jsem se setkal. Jistě, když je někdo zná, může je poznat, nicméně to není podmínkou k tomu, aby si tu knihu mohl přečíst. Problém klíčového románu spočívá v tom, že rozesměje jen toho, kdo opravdu zná zmíněnou osobu. Rád se inspiruji skutečnými osobami a nevadí mi, když se někdo pozná. Nicméně chci, aby i pro čtenáře, který zdroj nezná, byl příběh srozumitelný a vtipný. 

Luděk Janda: Což platí i pro mě coby zahraničního čtenáře.
Benoît Duteurtre: Pro vás zvlášť. Já opravdu nepovažuji za důležité, aby se v mých textech někdo poznal. I když i v nich se určité účtování s minulostí objevuje.

Luděk Janda: Sám jste dramaturg hudebního rozhlasového kanálu France Musique, uznávaný spisovatel a publicista. V jistém slova smyslu vytváříte oficiální kulturu. Nicméně ve svých románech na tuto oficiální kulturu útočíte. Takový postoj mi není zcela jasný.
Benoît Duteurtre: Já se ani tak nesnažím kritizovat, spíš zesměšnit. Jde mi o literární účinek, chci, aby text byl zajímavý, živý, veselý i krutý. A hlavně chci mít z psaní radost, to mě zajímá víc než nějaká pravda či kritika, ať sebeoprávněnější. Nicméně je třeba přiznat, že nejlépe se kritizuje prostředí, k němuž člověk patří či patřil. Jako příklad uvedu Guy de Maupassanta. Ten pracoval polovinu života jako státní zaměstnanec. A je to autor strašně krutého obrazu úřednického prostředí. Abyste mohl něco dobře kritizovat, musíte to i dobře znát.
Zobrazit kriticky nějaké prostředí mi dává možnost získat od něj odstup. Například román Totální výprodej znamenal konec jednoho období, kdy jsem psal pro všechny možné noviny a časopisy, jen abych se uživil. Pak jsem sice v psaní pokračoval, ale už jsem si vybíral. V podstatě je to druh zúčtování. Následující román Pařížské veselí jsem napsal po období, kdy jsem se často oddával nočnímu životu Paříže a stýkal se s homosexuály. Po vydání toho románu jsem s tím přestal. 

Luděk Janda: Myslím, že hlavní předností vašeho díla je, že dokážete být ironický i vůči sobě.
Benoît Duteurtre: Právě to říkám autorům, co kdekoho kritizují, neustále moralizují a jejich postavy jsou nevrlí misantropové. Já si dělám legraci i z hlavní postavy. Sám vypravěč se často ocitá ve směšných situacích. Dokonce bych řekl, že nejlepší scény románu Totální výprodej jsou ty, kde se hlavní hrdina ocitá v patetických situacích. Například když uvízne v trubce tobogánu a za ním se už řítí další plavec.
Miluji grotesku. Stačí si vzpomenout na filmy Bustera Keatona či Laurela a Hardyho. Vždy jsou to postavy, které prožívají jednu katastrofu za druhou. Ty katastrofy jsou sice patetické, avšak zároveň jsou neodolatelně komické.

Luděk Janda: Francouzské kritika vás charakterizuje jako "spisovatele, jenž s oblibou vyvolává bouře". Nelítostně kritizujete levici, pravici, homosexuály, avantgardu... Avšak jaké hodnoty zastáváte?
Benoît Duteurtre: Já se snažím hájit moderní postoj, tedy fantazii, kritický přístup atd. Na počátku 20. století byla modernost v umění spojována s objevováním, odvahou, kritikou, s tou nejodvážnější představivostí. Zdá se mi, že v druhé polovině 20. století kruhy, které se považovaly za nástupce předválečné avantgardy, udělaly dogma ze všeho, co napsal Joyce, Proust, Kafka, Céline, tedy z toho, co vzniklo naprosto svobodně. Náhle se z jejich díla staly vážné teorie, které předepisovaly, jak je nutné psát. K podobnému jevu došlo i v hudbě. Ve svých románech útočím právě na tuto "institucionalizovanou modernitu". Neútočím ve jménu návratu k tradicím, nýbrž ve jménu chuti do života. Kritizuji to v oblastí mravů, sexuality, v literatuře i hudbě. Přijetí není vždy vřelé, vždyť kritizuji základní hodnotu této doby.

Luděk Janda: Mluvíte o chuti do života. Hlavní hrdina vašeho posledního románu Cesta do Francie ji nachází ve Spojených státech.
Benoît Duteurtre: Ve Spojených státech ne, ale v New Yorku. Sám jsem se před časem do New Yorku zamiloval. Není pro mě symbolem Ameriky, vidím v něm hlavní město světa. Město překypující energií, touhami, něco jako Balzakova Paříž na počátku 19. století, kdy do ní přijížděla spousta lidí z venkova, město se neslo jakýmsi nadšením, byla to směsice lidí odevšad. V New Yorku vidím něco podobného. Je to město plné života, kam se stahují lidé, aby udělali štěstí v kultuře, obchodu... Pro mě je pokračováním té krásné Evropy 19. a počátku 20. století.

Luděk Janda: Nyní je New York spíš symbolem smrti.
Benoît Duteurtre: Je to paradox právě u města, které bylo ztělesněním opaku. Po 11. září jsem v rádiu slyšel, že "Dvojčata" byla symbolem kapitalismu, světového obchodu apod. Já jsem na New Yorku miloval nesoulad, nepořádek, chaos, nahromadění domů, starých kovových mostů ze 30. let... Právě o tom ve své knize mluvím.

Luděk Janda: Zítra převezmete cenu Médicis právě za tento román. Nemyslíte, že porota přihlédla k vaší knize právě proto, že se odehrává v New Yorku?
Benoît Duteurtre: To si upřímně nemyslím. Ale člověk nikdy neví, to bych musel mluvit s každým členem poroty zvlášť.

Luděk Janda: Kromě toho že píšete, jste také uznávaný hudebním kritikem. Jak se u vás projevuje vztah mezi hudbou a psaním.
Já jsem se nikdy nechtěl stát profesionálním hudebníkem. Nikdy by mě to ani ve snu nenapadlo. Spíš jsem se chtěl stát spisovatelem. Avšak díky svému založení, je to skoro fyzická potřeba, daleko více potřebuji k životu hudbu než literaturu. Já hudbou žiji. Ta potřeba je tak naléhavá, že na počátku, když jsem začínal psát, nemohl jsem psát a neposlouchat při tom hudbu. Některé skladby jsem měl dokonce speciálně vybrané pro psaní. 

Luděk Janda: Projevuje se to v kompozici vašich knih? Alespoň o Milanu Kunderovi se to tvrdí.
Benoît Duteurtre: V mých prvních knihách tomu tak skutečně bylo, ale nebylo to tak promyšlené a pod kontrolou jako u Kundery. Pouze jsem se nechal unášet určitou barvou hudby k určitému literárnímu stylu. Ale teď už si při psaní hudbu nepouštím, rozčiluje mě to.
V každém případě zastávám stejné zásady v hudbě i v literatuře. I tam se projevuje rozpor mezi ohromnou tvůrčí silou začínajícího století a vyschlým dogmatismem druhé poloviny století 20. Já cítím potřebu znovu nalézat tu někdejší svěžest. Mám rád americké skladatele jako Steva Reiche, z Evropanů například obdivuji tvorbu György Ligetiho.
V hudbě se zkrátka objevují paralely s literaturou, mezi chladně vykalkulovanou hudbou a zásadami "nového románu". V podstatě se jedná o marxistickou teorii, že historie se ubírá jistým směrem, stále kupředu. Naproti tomu já stavím úvahu, která je prostší, citlivější, intuitivnější a která před skladatele či spisovatele klade otázku, co je vlastně nové a přesvědčivé?

Luděk Janda: V jednom textu mluvíte o tom, že hlavním problémem dnešní umělecké tvorby je, že ji vlastně dělají teoretici.
Benoît Duteurtre: Někdy dokonce vytvoří teorii dřív než dílo, což je novinka v dějinách umění. Bývalo běžné, že umělec něco napsal či složil a na základě jeho díla se vytvořila určitá teorie. V současnosti si umělci nejdříve vytvoří teorii a na jejím základě pak dílo.

Luděk Janda: Ale i vy sám jste teoretik.
Benoît Duteurtre: Já vycházím z vlastní zkušenosti. Nevycházím z žádných předpisů, jedná se o základní myšlenky na dílo.

Luděk Janda: Nezbytná otázka na závěr. Nacházíme se v Brně, ve městě Leoše Janáčka. Byl to jeden z důvodů proč jste se rozhodl navštívit právě Brno?
Benoît Duteurtre: Ne, vůbec ne. To za mě rozhodlo české ministerstvo kultury. (smích) Ale byl jsem velmi rád, že sem můžu zajet. Především Česká republika je vůbec první země, v níž vyšel překlad mé knihy. A navíc Francouzi jsou velmi uzavření sami do sebe, přitom je důležité zjistit, že to co píšete, má význam i za hranicemi čtvrti Saint-Germain-des-Prés. A navíc mám velmi dobré osobní a přátelské vztahy s Milanem Kunderou a tedy i s Brnem.
Co se týče Janáčka, já osobně mám mnohem raději jiného českého skladatele, který je ve Francii velmi málo známý, a tím je Bohuslav Martinů.

Luděk Janda: Děkuji za rozhovor.

© Luděk Janda
článek vyšel v časopise Host, 6/11/01
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a časopisu Host

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3497x

Inzerce
Inzerce