Echenoz, Jean
Cherokee

studie beletrie zahraniční

Echenozova poetika stojí na principu systematického matení, vykořeňování starých osvědčených postupů. Jeho útok na zavedená, tradiční pravidla románové tvorby spočívá v tom, že si spisovatel prostě vyhraje.

Francouzský Nový nový román a Jean Echenoz, Jean Echenoz a Cherokee

Francouzský Nový nový román
V osmdesátých letech začali v nakladatelství Minuit vydávat autory doposud neznámých jmen: Jeana Echenoze, Jeana-Philippa Toussainta, Patricka Devilla, Marie Redonnetovou... Kritika si hned všimla povrchních znaků spřízněnosti s něčím, co Francie znala od šedesátých let: tehdy v Minuit publikovali Natalie Sarrautová, Alain Robe-Grillet, Michel Butor, Claude Simon, Robert Pinget, Samuel Beckett. Všichni tenkrát přišli, i když každý po svém, s buřičskými ambicemi. I oni zajisté nebyli ani prvními, ani jedinými, komu začal připadat kabát tradičního románu příliš těsný, příliš zastaralý. Utkávali se s ním jako s něčím překonaným, ať už se soustředili více na formu, nebo na obsah. Z pera Sartrova vznikl pro označení jejich odlišnosti termín antiromán, kritika začala pro tuto skupinu autorů používat názvu Nový román. Robe-Grillet sám se značně angažoval, aby vysvětlil, že tendenci psát "nový román" najdeme stejně u Flauberta jako u Kafky, Joyce nebo Becketta. Svět sám se vyvíjí, a proto i umění, které ho zrcadlí. O dvě desítky let mladší výše jmenovaní autoři mohou mezi své kmotry obdobně počítat i Raymonda Queneaua, Jacquese Préverta a další a další. I oni se brání jakémukoli sdružování, připodobňování, ale kritika má škatulkování v oblibě. Jejich texty se navíc opravdu vyznačují společnými rysy: pečlivá, hledačská práce s jazykovými prostředky, anebo zas úmyslné používání jazyka na první pohled zcela jednoduchého, chudého, pouze sdělného, bez jakýchkoli kudrlinek; popírání potřeby tradiční konstrukce románu, kdy děj je vlastně zcela nevýznamný, ačkoli se zdá, že je tím hlavním, oč tu běží. Tihle mladí rebelové nepíší texty realistické, nýbrž texty o realitě, již vidí do nečekaných detailů přesně. Detaily se ostatně zabývají velmi rádi, na rozdíl od otázek globálnějších, ať už sociologických, ekologických, psychologických, či dokonce nadčasových, ty je nezajímají. Pravda, Toussaint si rád trochu zafilosofuje, Echenoz si tu a tam rýpne, ale problém, kam ten svět spěje, co s ním, ani jednoho z nich, zdá se, netrápí. Kritici proto neměli pro nálepku daleko: používají pro tuto skupinu spisovatelů označení Nový nový román, někdy je trefně nazývají Netečnými.

Jean Echenoz
Jean Echenoz (1947) se již v minulém desetiletí zařadil mezi francouzské módní autory, mluví se o něm a píše, přestože, anebo díky tomu, že jeho poetika stojí na principu systematického matení, vykořeňování starých osvědčených postupů. Jeho útok na zavedená, tradiční pravidla románové tvorby je tedy veden po jiné linii, než jak postupovali jeho předchůdci. Echenoz si prostě tak hraje. Tvoří literaturu pro vnější efekt, pro radost z psaní, tedy i čtení. Jeho dílo neobsahuje vlastně žádné viditelné poselství, žádnou závažnou myšlenku. Osoby jsou umělé, ale jejich popis, bereme-li ho jako pohled svrchu, nikoli dovnitř, nanejvýš vyumělkovaný; námět bývá laciný, omezuje se spíše na hodně propletenou zápletku, jejíž funkce a smysl čtenáři zcela uniká, neboť smysluplnost by byla tím posledním atributem, který by se jí dal přiznat. Něco ale pro Echenoze svatým přeci zůstává, a to je jazyk. Jako by celý ten zamotaný děj byl jen záminkou k rozvinutí slovního koncertu, jenž jemně osciluje mezi "klasikou" a "popem". Úskalí manýristické vyumělkovanosti Echenoz čelí neodolatelnou diskrétní ironií. Vyprávění je hravé, vtipné a důvtipné, bystré, lehce si plyne. Jean Echenoz vydal dosud šest románů: Greenwichský poledník (Le Méridien de Greenwich, 1979: Exotický ostrov, dívka, která se nudí, vynálezce, zabijáci, loď. Dojde k výbuchu, čtveřice těch, kdo se zachránili, se odebírá k severnímu pólu...), Cherokee (1983), Malajská výprava (L´Equipée malaise, 1986: Jistý muž se rozhodne stůj co stůj chránit své kaučukové plantáže v Malajsii. V Paříži v téže době žije celkem spokojený pobuda, tedy clochard. A pak se oba světy prolnou, zaplní je gangsteři, slečny, povstalci...), Jezero (Lac, 1989: Flegmatického tajného agenta si najmou, aby pomocí svých speciálně vybavených much sledoval významného politika, poslání špiona je utajováno a i veškeré dění je velmi tajemné, čtenář sotva rozpoznává postavy plížící se románem s nejasnými úkoly a cíli, Chopinovi jde hlavně o to, jak vystopovat jednu ženu...), My tři (Nous trois, 1992: Fyzik Meyer odjíždí na dovolenou do Marseille. Ani se nestačí porozhlédnout, a dochází k zemětřesení. Meyer se vrací do Paříže, dostává nabídku zúčastnit se letu do vesmíru. Čím a s kým a jak to skončí, to už je opět typicky echenozovská záležitost...), Velké blondýny (Les Grandes Blondes, 1995: Jistý televizní producent se rozhodne natočit seriál o velkých blondýnách. Začne pátrat po zapadlé hvězdě s uměleckým jménem Gloria Stella, ta se skrývá, uniká před ním, kam může, do Austrálie, do Indie, do Normandie, prožívá, co může, zbavuje se svých pronásledovatelů, jak může...), jeden kratší text, Zabírání půdy (L´Occupation des sols, 1988: V pařížské ulici, která je součástí území určeného k renovaci, stojí na rohu jednoho domu socha ženy. Žena zemřela, bývalý manžel a syn pozorují, jak její obraz pomalu chátrá, koupí si byt, kde ucítí teplo jejího úsměvu...), a dvě povídky, Přijdu (J´arrive, 1988) a Mějte přátele (Ayez des amis, 1991). Za knihu Cherokee získal Echenoz literární cenu Médicis, za další díla pak sklízel stále větší slávu. Když vydal roku 1992 My tři, kritika se tvářila pochvalně, ačkoli román byl poněkud kolovrátkovým navázáním na někdejší slávu. Velké blondýny z roku 1995 se zdají být zdařilejším návratem.

Cherokee
Cherokee patří k trojici románů, které bývají vysvětlovány jako parodie pokleslých literárních žánrů: Cherokee se potutelně usmívá nad detektivkami, podobně Malajská výprava je lehce zironizovaný dobrodružný a Jezero zas špionážní román. Echenoz ale jakékoli spekulace o zesměšňování uvedených žánrů popírá, tvrdí, že stvořením těchto tří děl vzdal dané literatuře hold, nostalgicky si zavzpomínal na četbu svého mládí. Vypovídat obsah románu Cherokee není snadné. Vypráví mimojiné o tom, jak jistý mladík, milující jazz, vede skromný život v Paříži (všechny Echenozovy romány se totiž odehrávají více méně v Paříži, často též na dálnici vedoucí na jih k moři a často v krajinách exotických), ale najednou, jakoby náhodou, bez vlastního přičinění, je stržen do víru nečekaných, podivných, někdy úsměvných příhod. Dál už to jde rychle: od ukradeného papouška přes ukradenou manželku, od rozvášněné sekty přes rvačky, přestřelky a honičky až po pouť za krásnou neznámou. Některé události jsou neuvěřitelně provázané, u jiných se čtenář marně dohaduje jejich smyslu. Prostě tak, jak to v životě chodí. Přiznejme si otevřeně, děj je zamotaný, až nás přechází chuť ho luštit. Echenoz se s čtenářem honí trochu jako kočka s myší, své pobavení na oko skrývá, ale pozornému napověz: v knize se několikrát, včetně závěru, z různých úst ozývá otázka: Co podnikneme?, která jako by připomínala, kdo je teď pánem osudu románových postav, ale nakonec i ubohého čtenáře, který mu "naletěl" a jemuž nezbývá než poslušně sledovat další kotrmelce zápletek.

Postavy Echenoz zásadně charakterizuje pouze popisem zevnějšku, o to ale důkladnějším: s oblibou se zaměří na nějaký detail, připomeňme si popis Donalda, jenž se mimochodem poprvé objeví už na nádraží v kapitole 19, ačkoli do děje skutečně vstoupí o kapitolu později. O Jenny jste se za celou dobu nedozvěděli víc, než že měla černé šaty s drobným modrošedým vzorem, oči modrošedé, vlasy blond... Jedinou přímou charakteristiku Benedettiho najdeme až v polovině knihy: ...na temeni mu uvadala vlna žlutých a bílých vlasů a z nosní dírky mu vyrážel dlouhý měděný chlup jako obnažený drát mozkové kůry robota...

Jiné popisy představují napínavou četbu, jako analýza vzhledu Gibbsova v kapitole 15. I zvuky jsou podrobně popsané, pomineme-li hudební doprovod jazzových skladeb linoucích se z rádia, z gramofonu nebo v podání Georgesova tria na horské chalupě, můžeme se těšit analýzami nejrůznějších hlomozů, hluků, podružného šustění a šelestění: ...dveře se otevřely za staccata řetězů, zástrček, závor...; slaďoučké synkopy tanga někde v domě, hrčení přeřazovaných rychlostí z bulváru, neuspořádané chrastění švýcarského psacího stroje... Ani další ze smyslů nebude ošizen, i vůním je totiž věnována pozornost: ...bylo to tam hodně cítit po psu, nebo spíš po psech, z nichž aspoň jeden musel být zmáčený...; kuchyň se koupala v natrpklém zápachu neslané nemastné polévky...

Echenozovou libůstkou jsou barvy: ...Bock se pyšnil krémovou kravatou na košili z čokoládového tergalu..., Brigitte měla krátké hnědé vlasy, oblečená byla bledě modře a měla brýle s obroučkami z růžové umělé hmoty poseté lesklými šupinkami..., Fred přišel, na sobě špenátový oblek, olivovou kravatu... Celý román je laděn převážně do žlutých a šedých odstínů. Autor důsledně upřednostňuje značkové výrobky, takovým věcem, jako je auto, věnuje přehnanou pozornost. Zdá se být mimořádně důležité, jestli jezdíte ve žlutém Mercedesu, žluté Mazdě, kanárkově žluté géesce, měděnkovém Opelu Kadett nebo v některém z dalších aut dalších barev a dalších značek, stejně jako nelze jen tak přejít informaci o komerčních traktorech 403 a 404, klobouk ve křoví musí být Stetson, hudební nástroj se cídí zásadně v Miroru, Pellegrinovy boty nejsou jen tak ledajaké farmářky..., ale to už je spíše záležitost popisů, detailních popisů původně nedůležitých věcí, nevýznamných akcí, což nás přivádí k dalšímu postřehu.

Echenozův rukopis, jeho textový pohled, často připomíná záběr filmové kamery. Vzpomeňme si, jak často je scéna popsána do poslední věcičky: Na stolech měli noviny, nůžky, výstřižky z tisku, taky fotografie, dopisy, fotokopie dopisů, taky popelníky, lampy, telefony, taky tužky, klíče, prázdné piksly od piva, notesy, balíčky cigaret, zapalovače..., jak často pozorujeme jednoduchý pohyb, jak se zabýváme výřezem maličké akce v napínavé situaci, třeba když Georges přijde na návštěvu k Gibbsovým, najednou se protismyslně zabýváme pohledem na kulisy: Na stůl usedla hubená moucha a pokulhávala mezi zbytky. Gibbs popadl párátko, podržel ho chviličku nad hmyzem a pak ho jednou ranou skolil. Mával harpunovanou mouchou, celou zkroucenou na špičce párátka. "Bravo," řekl Georges. "Drahý," řekla Ethel.

Psychologie postav je mizivá, vývoj pražádný, námět chudý, zápletka, i když složitá, povrchní, snaha vylepšovat svět žádná, poučení, závěr vůbec chybí (nepočítáme-li náznak happy-endu). Co je tedy bohaté? Dekorace. Zvukové kulisy. A potom jazyk. Rejstřík jazykových prostředků, úrovní jazyka, odkud Echenoz čerpá, je bohatý. Rozvláčné popisy se vyznačují neotřelým viděním ...vesnice zůstávaly po velkou část roku pod sněhem, léto je pak zahalilo do bledě žluté a šedé, jako by vybledly vší tou bělostí, která roztála, pak na nich uschla, (...) v krajině převládala sepraná slámová a břidlicová..., jsou prokládané nečekanými přirovnáními, zajímavé neobvyklým úhlem pohledu ...skrz rozbité zasklené střechy, které vržená tělesa padající z pater ne vždy dokázala prorazit a vytvořila na nich soustředné zóny lomu jako na stojaté vodě kruhy vlnek, lze zespodu pozorovat dlouhé šmouhy koček, vydávajících v nebezpečí jednu obezřetnou tlapku za druhou, jako bruslaři na nejistém ledě...

V překvapivých přirovnáních, metaforických obrazech se Echenoz vyžívá a servíruje je s obratností zkušeného hostitele: v pravý čas, rozhodně ne málo, ale ani moc: ...jeli klidnou rychlostí velké ručičky po ciferníku...; houští různorodých papírů, které vypadaly, jako když si bezdomovec rozloží své nádobíčko v nejlumpenproletariátštějším cípu předměstského blešího trhu...; Ripert už neměl nos, na místě jeho nosu, jako červený pavouk, do všech koutů jeho obličeje rozhodil náruč velký cákanec...

Echenozovy texty zdobí tak jako šlehačka dort drobné jazykové hříčky, dětinské asociace, suchá konstatování banalit, přiřazování výrazů k sobě tak, jak je člověk rozhodně nevídá, využívání dvoj- a vícesmyslů a na první pohled nevinných slůvek, úmyslné stylistické chybičky, jako například vybočení z větné stavby... Tahle vlastnost Echenozova rukopisu jako by se v románu Cherokee teprve začínala rozvíjet, v pozdějších dílech je mnohem nápadnější, její výskyt častější, až někdy vyvstává otázka jak, a zda vůbec, lze Echenozovy texty překládat. Echenozova tvorba má své ctitele, zastánce, ale i odpůrce.

Číst Echenoze je něco jako zajít si na oddechový, ale chytrý film do kina. Odehrává se vám před očima jakýsi děj, který sotva stačíte sledovat, ale co na tom, když dekorace, promluvy, zvukový doprovod jsou tak mistrně zpracovány. Na vás je jen dávat pozor, aby vám žádný z těch vtípků neutekl... Lahoda pro oči, balzám na duši, lék proti stresu, strastem i starostem.

Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4763x

Inzerce
Inzerce