Echenoz, Jean: Je m’en vais 1

Echenoz, Jean
Je m’en vais 1

recenze beletrie zahraniční

O přitažlivosti Echenozových románů svědčí fakt, že se kniha okamžitě zařadila mezi nejprodávanější tituly roku 1999 a získala prestižní literární cenu Goncourt.

Jean EchenozJe m´en vais (Odcházím), Les Éditions de Minuit, 1999

První věta úvodní kapitoly zní stejně jako titul celé knihy: je m'en vais (odcházím). To zvídavého čtenáře ponoukne k tomu, aby se podíval na poslední stranu. Nebude zklamán, poslední věta románu je stejná jako ta první. Není to pouhá hříčka. Ačkoliv tato větička není pro román zcela klíčová, zachycuje jeden z jeho klíčových aspektů.
Jean Echenoz, přestože patří mezi nejčtenější současné francouzské romanopisce, o sobě nerad mluví. Je-li požádán o zveřejnění svých biografických dat, poskytuje polopravdivé nebo úplně falešné informace. Není proto divu, že si o něm francouzská kritika vytvořila několik málo mýtů a klišé, které z nedostatku jiných údajů rozmazává po různých literárních rubrikách a sloupcích. Mezi ně patří, že Jean Echenoz je výborný plavec nebo že vysílá pravidelně jednou za dva nebo tři roky na trh novou knihu. Obojí je pravda. Ani v roce 1999 nezklamal. Po úspěšné publikaci románu Un an (1997), přišel s knihou Je m'en vais, jež na předchozí přímo nenavazuje, ale v mnohém se s ní kříží (jak tvrdí sám autor).

O přitažlivosti Echenozových románů svědčí fakt, že se kniha okamžitě zařadila mezi nejprodávanější tituly roku 1999 (vyšla nákladem 365 000 výtisků) a získala prestižní literární cenu Goncourt.

Hlavní postavou, která v knize odchází, je Felix Ferrer. (S tímto jménem se čtenáři též setkali již v románu Un an.) Jedná se o průměrného intelektuála, jenž měl v mládí umělecké ambice. Brzy však z důvodů, které v knize nejsou uvedeny, tvůrčí dráhu vyměnil za obchodování s uměním. V době, jíž jsme účastni, je vlastníkem průměrně prosperující galerie v Paříži.
Felix Ferrer odchází nebo se zase vrací, ženy se okolo něj střídají, jako by se nechumelilo, vše plyne s takovou lehkostí, že si čtenář často vůbec nevšimne, že se něco stalo. Teprve když se události tohoto typu v knize nakupí, všimneme si, že se jedná o celkem významné okamžiky jedincova života (například odchod od manželky), které zpravidla vyžadují vysokou míru vnitřní angažovanosti. Ta Echenozovým postavám naprosto chybí. Echenoz nepopisuje charaktery zevnitř, ale zvenčí. Jeho postavy jsou fyzické. Nechává je čtenáře poznávat způsobem, jakým se tak děje v životě. Sledujeme jejich gesta, způsoby chování, drobné návyky, které denně mimoděk vykonávají. To všechno pouze v těch okamžicích, které nám autor vybral. Posléze zjišťujeme, jakým způsobem provádí Ferrer ranní hygienu, jak si počíná v metru, kolikrát týdně spí se svou manželkou atd.

Román tedy vypráví o muži, jenž představuje prototyp "nepřirozeného" člověka, adaptovaného na dnešní dobu. Je zcela neukotvený v tradičních hodnotových strukturách, jeho život se zakládá právě na oněch popisovaných každodenních stereotypech. Své psychosomatické potřeby uspokojuje bez jakéhokoliv explicitního morálního filtru. Za období jednoho roku Ferrer vystřídá osm žen. Přítomnost žen potřebuje, ale jeho reálný vztah k jednotlivým partnerkám nemůžeme než hádat. Popis jejich soužití je vágní, nechává nás rozhlédnout po povrchu a dává tušit, že hlouběji se již nic neskrývá.
Životní krize řeší hrdina tím, že mění prostředí, prostě odejde (il s'en va). Uspořádá expedici za polární kruh, aby oživil svůj obchod exotickými uměleckými předměty z vraku Nechilik. Žádná romantika, pohnutky jsou čistě prozaické.
Tato pasáž je nabyta polárními reáliemi. Seznamujeme se s tamější faunou a flórou. K Echenozově metodě psaní patří dobrá faktografická základna, a to například i v takových oblastech, jako je lov tuleňů nebo eskymácká vlastní jména. Všechny v knize použité údaje o vraku Nechilik jsou pravdivé. Autor vychází z toho, že pravdivá fakta jsou často "románovější" než fikce. Uspokojují dnešní poptávku po přesné informaci a působí přesvědčivě. Po návratu z expedice nabývá děj takřka parametrů detektivky. Již dříve v knize došlo ke dvěma záhadným zmizením, nyní dojde dokonce i ke zločinu.
Drahocenné předměty byly odcizeny a neobešlo se to bez vraždy. Autorovým záměrem však nebylo psát detektivku, jelikož na závěr vůbec neposkytne vysvětlení, jakým způsobem byl případ rozřešen. Naopak některé dějové souvislosti zůstávají záměrně zamlženy. Nečekané skoky v linii příběhu kontrastují s pečlivostí, jakou autor věnuje popisu některých detailů. Ve skutečnosti však tato zdánlivá nevyváženost není pro spád děje nikterak na závadu. Čtenářova pozornost je vcelku rafinovaně udržována rychlým sledem krátkých kapitol, z nichž každá lichá je většinou dynamická a každá sudá spíše statická. Vždy tu alternují jakoby dvě dějové linie, které se však prolínají a vztah mezi nimi se postupně mění. Zpočátku je retrospektivní, později víceméně synchronní. Autor obě linie párkrát propojí, jen tak, jakoby pro pobavení čtenáře, ale nakonec se ukáže, že to mělo význam i v rámci smyslu celého příběhu.

Kromě mistrné hry se slovy, tj. vytváření nových adverbií a hojného užívání obskurních složenin na základě slov pocházejících z řečtiny, vytváří Echenoz i vtipné textologické přesahy mezi kapitolami, které, jak bylo již svrchu řečeno, na sebe dějově bezprostředně nenavazují.
To vše umocňuje dojem lehkosti a hladkého plynutí, který kniha navozuje. Právě tuto lehkost kritikové J.E. často vytýkají. Pohybuje se totiž téměř na hranici povrchnosti. Za touto povrchností se však skrývá několik zajímavých aspektů, které ji plně kompenzují. Je pravdou, že autor popisuje převážně povrchové jevy a povrchní skutečnosti. Mnoho prostoru tu mají každodenní návyky a drobné rituály, všednost hraničící až s nudou. Tedy věci, které každý dobře zná a denně je zažívá. Zdálo by se, že vlastně ani nemá cenu o nich mluvit. V Echenozových popisech nabývá však tato "nuda" pro čtenáře efektu katarze, je to něco, s čím se může opravdu ztotožnit.

Tímto způsobem je též negativně upozorňováno na jevy, které v dnešní společnosti scházejí. Nedostatek morálky je v knize vyznačen tím, že tam žádná morálka není. Postavy jsou zcela amorální. Jednají sobecky a vykoná-li některá náhodou nějaký čin, který zavání obětavostí, je hned vzápětí uvedeno na pravou míru, že to bylo kvůli osobnímu prospěchu nebo z pohodlnosti dotyčné postavy. Uhlazená vnějškovost implicitně poukazuje na temný vnitřek.
Ona lehkost a nedostatek hlubších myšlenek je možná jen způsob, jakým se autor před čtenářem skrývá. J.E. maskuje své "je" (já). Ve svých knihách občas promlouvá v první osobě, která se však vzápětí rozplyne mezi ostatními jednajícími postavami. Používá různé zamlžovací techniky, které způsobují, že čtenář často neví na čem je, aniž by si toho pořádně všiml. Vše totiž plyne jasně a čistě, detaily a přesné popisy poskytují záchytné body.
Sám Echenoz tvrdí, že metoda jeho psaní částečně vyplývá z filmového vidění. Hra s osobními zájmeny je jen sled záběrů natočených různými kamerami. Má jasnou představu, jaké barevné filtry by se měly použít, kdyby jeho knihy byly zfilmovány.

Dalo by se říct, že četba románu Je m'en vais neklade přílišné intelektuální nároky, je příjemným a zábavným čtením, které nutí k zamyšlení jen velice zlehka a nenásilně. Nevzbuzuje žádné hluboké filosofické úvahy, pohybuje se spíše na poli sociálních a všeobecně lidských problémů (autor vystudoval sociologii).
Kniha není určena pro typ čtenáře, který má potřebu ztotožňovat se s literárními hrdiny. Jednotlivé charaktery nejsou nikterak přitažlivé, jejich pocity nejsou popisovány zevnitř, a proto nemohou znát soucit ani sympatie. Čtenář se s nimi vnitřně neidentifikuje a to mu umožňuje zůstat v roli zvědavého pozorovatele, který se těší, co přijde dál, aniž by hrdinovi fandil nebo se o něj strachoval. Nemůže být tudíž v tomto ohledu zklamán. Pro knihu a jejího autora je výhodou, že si zachovává nezávislost na čtenářích. Nemusí se zabývat jejich chutěmi a potřebami, zkrátka nepodléhá citové poplatnosti. Komu toto vyhovuje, nechť si román přečte.

© Martina Sládková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 150 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

57%čtenáři

zhlédnuto 3551x

katalogy

Inzerce
Inzerce