Ernaux, Annie: Se perdre

Ernaux, Annie
Se perdre

recenze beletrie zahraniční

Ernauxová (česky vyšly její knihy Místo a Obyčejná žena) se ve všech svých knihách zabývá otázkami sociálních a kulturních propastí mezi lidmi, nesmyslností některých tabu, nespravedlností, která ve společnosti panuje...

 

Ztratit se
Annie Ernaux: Se perdre, Gallimard, 2001, 296 stran

Annie Ernauxová vydala začátkem roku knihu s názvem Ztratit se (Se perdre) a jak jsme u této autorky zvyklí, jde o titul s šokujícím nábojem. Ernauxová (česky vyšly její knihy Místo a Obyčejná žena v překladu A. Kareninové, EWA, 1995) se ve všech svých knihách zabývá otázkami sociálních a kulturních propastí mezi lidmi, nesmyslností některých tabu, nespravedlností, která ve společnosti panuje, ať už mezi ženou a mužem, nebo mezi lidmi obecně. Nepíše romány, netvoří fiktivní historie. Vypráví skutečné příběhy, vlastní prožitky. Témata knih čerpá z bezprostředního okolí, je to například matka (Žena, Une femme), otec (Místo, La place), manžel (Zmražená žena, La femme gelée), milenec (Prostá vášeň, Passion simple), nemoc a smrt matky (Stud, La Honte; Nevyšla jsem ze své noci, Je ne suis pas sortie de ma nuit), vlastní potrat (Událost, L´événement). 
I nejnovější kniha musela nutně vyvolat "vášně". Jak také ne, když přímo navazuje na jiný titul, Prostá vášeň (Passion simple, 1992), kde Ernauxová popisovala svůj milostný vztah k jistému ruskému diplomatovi pracujícímu v Paříži. Tentokrát se však rozhodla vydat přímo svůj deník z období, kdy známost udržovala. Roku 1988 se Ernauxová potkala s ruským diplomatem pracujícím v Paříži: ženatý, pětatřicet let, vysoký, štíhlý, světlovlasý, ale žádný intelektuál, dost pije, kariérista, antisemita, misogyn, rád se předvádí… Ernauxová s ním měla poměr dva roky. Ovšem byl to vztah vášnivý, prudký, zvířecí. Milostné scény autorka v deníku nepoetizuje, nazývá vše pravým jménem, bez stopy prudérie. Text vypovídá i o tom, jak se spisovatelka snažila milenci zalíbit, kupuje si ty nejdražší cetky, jeho zahrnuje dárky, vábí ho, číhá na něho, žárlí. Ačkoli je jí skoro padesát, připadá si krásnější než ve dvaceti. Nebojí se jeho ochranky, nemá strach z aids, nerozhází ji setkání s milencovou manželkou… Je tu však i tragický podtext, život v milostné pohádce plné sexu bude mít svůj konec, a autorka to dobře ví.
Už v minulosti Ernauxovou obviňovali z narcisismu, lehkovážnosti, nestydatosti. Nový titul se tomuto zařazení nijak neprotiví (například v magazínu Le Figaro se objevila recenze s titulkem Sexuální a literární obtěžování). Tím víc ale nutí k zamyšlení, co všechno autorku popouzelo k tomu, aby svůj intimní deník o vášnivém vztahu dala takto všanc…
"Já nehraju. Psát pro mě znamená pravý opak hraní. Nemám chuť hrát si na spisovatelku. (…) Píšu, abych mohla žít, ale ne v materiálním smyslu slova." Uvádí A.E. v jednom rozhovoru.
jš 15/5/01 (Le Figaro 3/3/01, Lire 3/01, Lire, 4/00) 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 77 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

64%čtenáři

zhlédnuto 2387x

katalogy

Inzerce
Inzerce