Pro čtenáře, kterého zajímá, jak dopadlo letošní udílení ceny Francouzské Akademie za román, a rád by se o laureátovi a jeho díle něco dozvěděl, čeká na internetových stránkách Francouzské Akademie tato kusá a pragmatická zpráva (připomínající spíše výsledek volebního klání či turnaje v boxu): 24 října 2002: Volba Grand Prix du Roman ("Hlavní Ceny za Román") Francouzská Akademie udělila 24.října na své schůzi Grand Prix du Roman. Částka 15 000 euro byla přisouzena Marii Ferranti za její dílo La Princesse de Mantoue ("Princezna z Mantovy"). M. Ferranti obdržela ve druhém kole hlasování 12 hlasů proti 8 hlasům panu Gonzague de Saint-Bris a jednomu prázdnému hlasovacímu lístku. Paní Anne Serre získala jeden hlas v prvním kole hlasování.

A je zas na rok jasno. Román Marie Ferranti byl opásán červenou šerpou s nápisem "Hlavní cena Francouzské Akademie, 2002", posunut do čela výloh hned vedle Santa-Clause a už se šplhá po žebříčku prodejnosti. Což o to, zní to pěkně - Princezna z Mantovy - a recenze nejsou vůbec špatné (i když trochu vágní), na rozdíl od Goncourta tuto volbu nikdo nezpochybňuje, zkrátka vše proběhlo hladce, Princezna z Mantovy jistě pod stromečkem potěší.

Zbývá otázka, na kterou se tak trochu zapomnělo. Proč volila Francouzská Akademie tak, jak volila? Jaké jsou kvality tohoto románu? Tak trochu se nabízí odpověď ve smyslu, že Princezna z Mantovy je pěkně učesaný román, tradiční, klasický, čtivý, zkrátka ve stylu "konzervativních" porotců. A co na to sama autorka: "Jsem šťastná. Samozřejmě kvůli sobě, ale také proto, že jelikož žiji na Korsice, je to určitá forma uznání, snad ještě silnější."

Hned první věta románu: "Barbara de Bradenbourg byla ošklivá." rozpouští iluze či obavy, že by snad šlo o "růžový" princeznovský příběh. O hlavní postavě, Barbaře de Bradenbourg toho paradoxně mnoho nevíme, kromě toho, že žila v patnáctém století a byla ženou jistého Louise de Gonzague. Dozvídáme se o ní nepřímo, a to zejména z dopisů adresovaných její sestřenici, dále pak z korespondence mezi malíři Mantegnou a Bellinim a ze zápisků dvorního učitele a vychovatele jménem Vittorino da Feltre. Tuto skicu nevšedním, ale velmi expresivním způsobem autorka dotváří popisy obrazů, na kterých je Barbara de Bradenbourg zachycena a které o ní také mnohé vypovídají. Marie Ferranti navozuje téměř dokonalou iluzi o opravdovosti pramenů, které čtenáři poodhalují povahu a pohnutky této záhadné ženy. Román je tak zajímavou směsicí historického románu, autobiografie a fikce (až na samém konci románu se čtenář dozvídá, že jde skutečně o výplod autorčiny fantazie). Přesto se Marii Ferranti podařilo načrtnout sporý, leč o to působivější psychologický portrét této renesanční ženy. Spíše intuitivní než racionální moudrost mladičké Barbary de Bradenbourg působivě kontrastuje s její zahořklostí, žlučovitostí i krutostí ve stáří. Lze se jen domnívat, proč u hrdinky došlo k tak dramatické proměně, proč bezmála zahubila vlastní dceru, když ji provdala za bezcitného netvora, zkrátka čím je živena lidská krutost a jak může zmizet moudrost jednou nabytá.

A je to právě autorčin úsporný, průzračný a minimalistický styl, jenž román zdobí a ozvláštňuje. Je na čtenáři samém, na jeho osobní zkušenosti a také fantazii, aby si o podivné Princezně z Mantovy utvořil vlastní obrázek. Na pouhých sto třech stránkách autorka rozprostřela nemálo hrůz ze života renesančních žen: zvířecí hrubost svatební noci, narození devíti dětí, které dříve či později nemine rodinná degenerace. K fyzické znetvořenosti se přidávají pokřivené rodinné vztahy, končící nenávistí i smrtí. Toto téměř naturalistické líčení je odlehčeno nástinem renesanční kultury a především božským dílem v kapli rodu Gonzague, vybízejícím k meditaci a očistě. "Princezna z Mantovy" zavádí čtenáře na jedné straně do zcela jiného světa, než je ten každodenní, do světa temných vášní i božských děl. Na druhé straně pomáhá překlenout propast mezi staletími a podsouvá myšlenku, že lidé se zas tak moc nemění, pořád jsme "jen" lidmi.

Nepřísluší se soudit, zda je román Marie Ferranti nejlepším dílem ve své kategorii, jisté však je, že pozornost, kterou na sebe zvlášť nyní přitahuje, si jistě zaslouží.