Genoux, Claire

rozhovor beletrie zahraniční

Psaní mám ráda už od malička...

Claire Genouxová
rozhovor

J'écris seule
Pour planter mes gros souliers
Dans la boue du temps

J'écris maintenant et c'était déja hier

Osamělá píši,
Abych zabořila své velké střevíce
Do bahna doby

Píši nyní a bylo to již včera
(Oválne slunce, ed. Empreintes 1997)

H.V.: Odkdy se věnujete psaní ?
Claire Genoux : Psaní mám ráda už od malička. Vzpomínám si, jak jsme v mateřské školce museli opisovat stále totéž písmeno a jak jsem je zkoušela napodobit nejprve pravou a poté levou rukou, jen abych viděla, jaký to bude mít efekt. Nebo když jsem psala podle diktátu a poslední slovo končilo na písmeno "e", líbilo se mi udělat vždy velikánské "e" přes celou stránku. Ale texty jsem začala psát až později, kolem čtrnácti, patnácti let, kdy jsem psala krátké příběhy, zamilované dopisy, atp.

A kdy jste začala psát poezii ?
Tu jsem začala psát ještě o něco později. Než jsem přišla na gymnázium, příliš dobře jsem nechápala, co vlastně poezie znamená. Objevila jsem ji až při četbě velkých francouzských básníků na střední škole. Tam jsem také měla profesora francouzštiny, který sám psal knihy. To mi bylo šestnáct, sedmnáct let, a myslím, že kdyby mě v té době tento profesor neučil, asi bych se zaměřila spíše na vědu. Profesor uměl literaturu velmi zajímavě podat, a to mě motivovalo.

 

Dala jste mu číst některé z vašich textů ?
Ano, vždy nám předložil ke zpracování několik témat, klasických i volných, a já si vždy vybrala to volné. Ale básně jsem začala psát asi až po dvou letech, protože jsem se velmi obávala jeho posudku. V té době jsem měla spolužáka, který mu během prvního ročníku ukázal své básně, a jemu se vůbec nelíbily. Hodnotil je před celou třídou a já si v tu chvíli říkala, že básně nikdy psát nebudu. Ale potom se to zkrátka stalo - cítila jsem jakousi vnitřní bouři a poezie byla způsob, jak pocity vyjádřit, který mi v té době plné vášně, utrpení atp. nejlépe vyhovoval. Ukázala jsem tedy profesorovi své básně a on mě velmi chválil, i když si dnes při jejich pročítání myslím, že byly velmi neobratně napsány, obsahovaly řadu různých klišé, byly nasáklé vlivem velkých francouzských básníků jako Baudelaire nebo Racine. Jsem vděčná tomuto učiteli za jeho povzbuzení, protože jeho názor pro mne hodně znamenal.

Kdy jste se rozhodla své texty skutečně vydat ?
K tomu došlo velmi pozvolna. Nejprve tu byly mé první texty, které jsem ukázala svému učiteli. To samotné už bylo pro mne velkým krokem. Mám pocit, že vydání knihy předcházelo mnoho kroků stejné intenzity. Když jsem začala studovat na univerzitě, setkala jsem se s bývalým žákem tohoto profesora, a ten se podílel na tvorbě studentského časopisu "Archipel" (Souostroví). Dala jsem mu některé ze svých textů a on je vydal na dvojstránku - tehdy jsem byla stejně nadšena, jako když mi vyšla sbírka básní.

A v té době jste získala cenu Sorge…
Ano, tento časopis uspořádal ještě s jedním, který se jmenuje "l'Auditoire", soutěž, do které jsem poslala své Básně pro kočku (vydané ve sbírce Oválné slunce, ed. Empreintes 1997), a vyhrála jsem za ně cenu.

 

Jaký pocit jste měla po získání této ceny ?
Velmi mě to překvapilo, i když jsem zároveň věděla, že mé básně jsou dobře napsané. Vše odvisí od osob, které právě v porotě zasedají (a které se každým rokem mění). Myslím, že mé básně byly dobré, i když hrála roli i jistá šťastná shoda mezi lidmi, kteří je četli, a tím, co jsem jimi chtěla vyjádřit. Tato cena však měla velký význam zejména pro mé okolí - tehdy si moje rodina a mí přátelé skutečně uvědomili, že psaní pro mě velmi mnoho znamená, i když já jsem to věděla už dávno. Byla to spíše cena pro ty druhé. Šlo o jistý rozpor mezi mnou, která vždy toužila psát, a těmi druhými, kteří se to dozvěděli až s touto cenou.

Vaše druhá sbírka básní (vydaná o dva roky později) získala rovněž cenu, tentokrát Ramuzovu cenu za poezii, což je jedna z nejprestižnějších cen ve francouzském Švýcarsku …
To byl velký okamžik mého života. Zároveň se však tom samém týdnu, kdy jsem cenu přebírala, udála v mém soukromém životě řada věcí - umíral mi dědeček, rodiče se rozcházeli, a to mi jaksi zabránilo říkat si namyšleně, jakou jsem to získala velkou cenu. Spíše jsem měla dojem, jako by mi svět chtěl ukázat, že život je cosi velmi křehkého. Ale to, co následovalo, bylo opravdu neuvěřitelné - dostávala jsem nabídky k předčítání ze své poezie v knihovnách, lidé mi psali, telefonovali, bylo to, jako kdyby byl na mě namířený projektor, všichni se na mě dívali. Ale přemíra pozornosti oslabuje, jako bych byla nějaký předmět. A s postupem času si uvědomuji, že získání literární ceny není rozhodně zárukou toho, že další díla budou dobrá, nebo že budu stále pokračovat v psaní.

 

Po dvou sbírkách poezie jste vydala sbírku povídek. Čím to, že jste změnila žánr ?
Často se mě na to ptají, ale já necítím výraznou změnu. Vždycky jsem psala zároveň prózu i poezii. I když jsem se nejprve stala známá svými básněmi, prózu jsem psala už předtím.

Nedáváte tedy přednost poezii před prózou ?
Poezie se mi velmi dobře píše, protože jde o cosi velmi krátkého, hutného, sevřeného. Ale cítím i potřebu vyprávět příběh, kde se něco děje, využít narativnější žánr. Na poezii se dívám jako na cosi, co jde do hloubky, zatímco próza se rozprostírá spíše do šířky, dává prostor k vyprávění. Mezi těmito dvěma žánry necítím velký rozdíl. Píši stejným způsobem prózu i poezii - naslouchám každému slovu, každé větě, a v jistém stádiu psaní si předčítám text nahlas, abych si poslechla, jak zní. Někdy potřebuji na určitou dobu text zapomenout, poté vidím mnohem jasněji, co v něm má význam zachovat a co ne.

Básník Robert Browning kdysi napsal, že nerozumí vlastní poezii. Co si myslíte o místu, které báseň zaujímá v reálném čase?
Když cosi napíši a poté se k tomu po určité době vrátím, hned vidím, co bylo obyčejné, časově omezené, pomíjivé. To zmizí. Ale to, co zůstává pravdivé i po několika týdnech, to je právě to důležité, univerzální, co se zachová.

Co stojí na počátku vašich textů ?
Je to jistý bodavý pocit, který ve mně vyvolává nějakou reakci, který mě trápí. Obvykle se text zrodí z čehosi, co jsem prožila, co jsem pocítila - zklamání, smutek, nebo z nějaké otázky. Musí to mít vždy nějaký vztah ke mně. Nemohu žít, aniž bych se o to nepodělila, jde o cosi velmi hlubokého, co nemůže zůstat nesděleno.

Jak se cítíte po napsání toho, co chcete sdělit ?
Poté, co vynesu cosi ze sebe na světlo, se mi uleví. Tíha zmizí a já mohu přejít k něčemu jinému. Ale nestačí psát jen o tom, co jsem prožila, text musí obstát sám o sobě. Takže během opravování textu mám pocit, jako by se ode mne jaksi vzdaloval, může být čten beze mne. Nakonec dojde k určitému odloučení a text se tvoří sám.

Myslíte si, že text existuje před svým (vaším) napsáním ?
Myslím, že vždy vychází z toho, co toužím sdělit, co jsem pocítila. Když ale zasednu k psaní, jako kdyby se někde mimo mne vytvářelo jeho pokračování, které už je velmi dobře napsáno a jež musím zachytit. Možná je to text, o jehož napsání sním. Když se nakonec chopím pera, nejprve se mi vůbec nedaří postihnout ten pocit dokonalosti, který jsem předtím měla v sobě. A tak začnu úplně odspodu a pomalu, se všemi opravami a verzemi, se mi daří vystihnout to, co jsem měla původně na mysli. Na samém počátku stojí jistá dokonalá a vznešená představa toho, co má být napsáno.

Považujete slova za pracovní materiál nebo jde spíše o abstrakci, která vás sama vede ?
Považuji je skutečně za ojedinělý materiál. Musím je dostrkat tam, kam je chci dostat. Nabývají pomalu na tvaru během stále se opakující práce, dokud nedostanou tu správnou sílu. I když se mi v poezii občas stane, že mi najednou z nebes přiletí slovo, které je to správné, považuji psaní opravdu za jistou řemeslnou práci, kdy například hodně pracuji se synonymickými či etymologickými slovníky. Také se mi někdy stane, že listuji knihou, kterou právě čtu, a ta mi najednou poskytne nějaký návod na slovo.

Inspirují vás sny ?
Nemyslím, že by mě noční sny opravdu inspirovaly. Jedním z mých hlavních zdrojů inspirace je život, o čem v něm sním, co nemohu sama prožít, ale co pociťuji jako přítomné. Proto ráda píši - mohu tak mluvit o věcech, které jsem neprožila, nebo rozvinout více to, co jsem skutečně zažila. Inspirují mě takové klasické věci jako je smrt, příroda, láska.

Myslíte si, že smrt je jedinou jistotou člověka ?
Já ji považuji za jedinou věc, kterou sdílí všichni lidé a jež je jistá. Je to velmi zvláštní, fascinující. Považuji myšlenku, téma smrti za jistý druh dynamičnosti. Přemýšlím o smrti, konfrontuji se s ní, poté se vracím zpět do života, a tím vidím věci jasněji. Smrt je cosi smutného, ale zároveň je to cosi, co dává životu smysl. Pokud nám chybí pojem, že vše jednoho dne skončí, vidíme méně zřetelně to, co nás obklopuje.

Myslíte si, že se člověk začne zamýšlet nad svým životem teprve při konfrontaci s osudem jiných lidí, někdy tragickým (jako v některých vašich povídkách), nebo spíše v absolutní samotě, na poustevnický způsob?
Myslím, že pokud se ve všedním životě nic dramatického neděje, lidé o smrti nepřemýšlejí. Mám pocit, že jsem trochu zvláštní v tom, že na smrt myslím hodně, i když se v mém životě právě nic dramatického neodehrává. Není to vždy rozumné, ale nutí mě to k psaní. Jsem pak mnohem pozornější k tomu, co se kolem mě děje. Ale občas se také ponořím do normálního, všedního života, kdy je vše v nejlepším pořádku. Je to velmi příjemné, protože není vždy zcela snadné potýkat se s úzkostí a s pochybnostmi. Možná by byl bez těchto pocitů život jednodušší.

Myslíte si, že poslední slova slavných lidí vypovídají o smrti jakousi pravdu ?
Poslední slova mají velkou sílu, protože ten, kdo je vyslovuje, ví, že jsou poslední. Tím se stávají velice závažná. Ale myslím, že můžeme vyslovit důležité myšlenky o konci a o smrti, aniž bychom cítili jejich blízkost. Velmi mne např. zaujal text, který napsal Maurice Chappaz o posledních dnech života své ženy - spisovatelky Corinny Bille. Tento text mnou skutečně otřásl, protože šlo o cosi velice dramatického, cosi krásného, co vibruje energií.

Jsou zvířata šťastější, protože o smrti nepřemýšlí ?
Možná jsou méně nešťastná. Někdy si zkouším představit, co mohou cítit např. stromy. Nedokáži se smířit s tím, že by ostatní živoucí organismy na této zemi nic necítily. Myslím si, že např. listy stromů ve větru, jenž je rozechvílá, musejí cítit alespoň cosi nepatrného. Jsem přesvědčena, že každá žijící bytost něco cítí. Každodenní životní starostí zvířat je, jak se nasytit, a to také nemůže být velmi příjemné.

Ve vašem díle se několikrát objevuje postava kočky. Jaký má pro vás toto zvíře význam ?
Sama kočku nemám. V mých textech jde o zvíře symbolické. Je to něžné, domácí zvíře, které je však zároveň divoké, náhle nepředvídatelné, jako ostatní šelmy. Kočka má jistý druh svobody, který se mi na ní líbí.

Řekla jste, že vás v psaní mimo jiné inspiruje i příroda. Existují např. roční období, kterým dáváte přednost ?
Mám ráda všechna roční období. Ráda se nechávám překvapit, uvést v úžas věcmi, které nově přicházejí. My, lidé, umíme spoustu věcí, z vědeckého hlediska máme velké dovednosti, vědomosti. Já však potřebuji občas cítit blízkost stromů, květin, které mají rovněž jistý druh inteligence. To je pro mne velice důležité, tvoří to nedílnou součást mého života.

 

Jak vidíte budoucnost poezie ?
Myslím, že média jako internet či restaurace jako Macdonald jsou pouhé konzumní předměty. Po určitou dobu se jimi lidé uspokojí, ale to rychle pomine. Poezie, a literatura obecně, je cosi trvalého, pevného. Skutečnost, že na textu pracoval spisovatel několik týdnů či měsíců, jim dodává jistou váhu.

Měla by poezie zůstat intimní záležitostí, nebo by měla být spíše sdílena skupinově, čtena nahlas atp. ?
Myslím, že ji lze číst oběma způsoby. Já musím být při četbě poezie v klidném prostředí, protože je pro mne důležité věnovat pozornost všemu, co je v ní řečeno. Ale několikrát jsem viděla poezii na divadle a bylo to velmi pěkné. Poezie by měla zůstat cosi intimního, ale nikoliv tajuplného. Rozhodně je škoda, že netvoří více součást každodenního života.

Říká se, že poezie představuje jistý druh dětského, primitivního, předvědeckého pohledu na svět. Co si o tom myslíte ?
Poezie má bezpochyby jistou předvědeckou stránku ; v literatuře existují žánry jako pohádky, lidové básně, legendy, které jsou velmi naivní. Když píši o přírodě či o smrti, mám pocit, jako bych se vracela zpátky k takovému druhu literaturu, ale zároveň s vědomostmi, které jsem již nabyla, například o poezii.

Kladete si v psaní nějaký cíl ?
Můj první cíl je velmi egoistický. Uskutečňuji cosi, co je ve mně, toužím cosi napsat, říci, co mám na srdci. Ale zároveň mne velice těší potkávat lidi, kterým se líbí to, co jsem napsala, a pokud to může změnit cokoliv v jejich životě, tak jsem velice spokojená.

Co by měl mít dobrý básník či dobrý čtenář básní ?
Myslím, že všichni mají schopnost poetického cítění, často mu však stojí v cestě celá řada věcí. Každý má v sobě jistý druh poezie, rozdíl je jen v té silné potřebě jej sdělit. Básník má určitý druh vůle svůj pocit popsat. Můžeme velmi silně pocítit cosi krásného, aniž bychom měli potřebu o tom napsat, přeměnit to do psané podoby. Nemyslím, že je nutné mít něco navíc, něco výjimečného, nějaký zvláštní dar, je jen třeba mít tu potřebu nebo vůli o tom napsat.
Vždycky jsem se držela zásady nepoužívat příliš složitá či abstraktní slova, kterým by jiní nerozuměli. Nelíbí se mi, když je na každé řádce nějakého textu slovo, kterému nerozumím. Myslím, že slova, která jsou příliš zvláštní či vědecká mají menší sílu. Pro mě je důležité, aby mohl moji poezii číst každý člověk.

Ve vašich básních lze často nalézt neobvyklá spojení typu " sloveso v dřímotu " nebo " břicho přístaviště ". V čem spočívá tato touha spojovat nespojitelné ?
Mám pocit, že všechno žije, že všechny věci kolem se ke mně jaksi vztahují, nedokázala bych věci nechat jen tak chladně bez života. Mám dojem, že se vše chvěje, vibruje, a takto to i vyjadřuji ve svých básních.

Považujete se za autorku francouzského Švýcarska ?
Ano, jistě.

Jací jsou vaši oblíbení autoři francouzského Švýcarska ?
Cítím velké pouto zejména ke třem spisovatelům, Gustavu Roudovi, Corinně Bille a Charles-Ferdinandu Ramuzovi. Tyto spisovatele jsem objevila, když mi bylo kolem 24-25 let, tedy mnohem později než francouzské klasiky. Znamenalo to pro mne jakési zjevení, že tu žili lidé, kteří cítili podobné věci jako já. Nalezla jsem se v této rodině, cítím se s nimi zpřízněna časem i prostorem. Jinak mě však inspirují i žijící autoři.

Co si myslíte o touze některých švýcarských autorů, aby je příznivě přijala zejména pařížská kritika ?
Já jsem byla velice spokojena, že moje knihy a ceny, které jsem získala, příznivě přijali lidé, kteří pro mne něco znamenají, spisovatelé, kteří mi psali, se kterými jsem se setkala. To je pro mne důležité, nikoliv být jen přijata pařížskou kritikou. To zůstává jako cosi abstraktního, neznamená to pro mne nic konkrétního. Několikrát jsem byla v Paříži předčítat své texty a uvědomila jsem si, že je skoro jednodušší být pozvána do Paříže jako Švýcarka, než pro pařížského spisovatele. Je pravda, že místní lidé mohou žárlit či závidět něco, co se odehrává jinde. Ale pokud píšeme originálně, tak na tom nezáleží. Rovněž si myslím, že se v životě odehrávají věci tak trochu náhodou, štěstím. Raději vkládám svoji energii do toho, co se pokouším napsat, než abych se snažila být vydána nějakým francouzským nakladatelstvím.

V současné době jsou spisovatelé jako Michel Houellebecq, Orianna Fallaci, Nicolas Jones-Gorlin pronásledováni za urážku či hanobení. Co si o tom myslíte ?
Když píši, nic si nezakazuji, jinak bych nepsala. Jestli píši, je to proto, že nemohu své pocity sdělit jinak. Nikdy jsem si neřekla : "Tohle je příliš silné". Každý, kdo píše, si musí stanovit své vlastní hranice. Musí být jediný, kdo je zodpovědný za svůj text. Z hlediska fikce můžeme říct opravdu všechno. Myslím, že všichni umělci - malíři, spisovatelé - jsou pokaždé o kousek napřed před tím, co jejich doba, jejich epocha přijímá jako hranice.

Je literatura pravdou ?
Nevím, jestli je jedinou pravdou, rozhodně když píši, jde o moji vlastní pravdu. Nevím, jestli je to pravda, kterou sdílí všichni nebo jen někteří lidé. Jde o to, co je pravdivé ve mně.

Jaké jsou vaše současné plány ?
Právě píši jistý text, ale zdaleka není ještě hotový.

Děkuji za rozhovor.
10/10/2002 se ptala Hana Veselá

© Hana Veselá

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2116x

Inzerce