Houellebecq, Michel: Particules élémentaires

Houellebecq, Michel
Particules élémentaires

recenze beletrie zahraniční

Houellebecq je problematický autor, na jedné straně vynášený, řazený k nejvýznamnějším osobnostem současné francouzské literatury, na straně druhé odsuzovaný za přílišný pesimismus, skepsi, jednostranný výklad novodobé historie, nepovedenou hru na sociologa, zcestná proroctví.

Poprask kolem Houellebecqa

Michel Houellebecq (* 1959) je dnes známý francouzský spisovatel. Publikuje od roku 1991, ovšem pozornost, a to nemalou, vzbudil až jeho poslední román Elementární částice (Les Particules élémentaires, Flammarion, 1998, 395 s.). Houellebecq je problematický autor, na jedné straně vynášený, řazený k nejvýznamnějším osobnostem současné francouzské literatury, na straně druhé odsuzovaný za přílišný pesimismus, skepsi, jednostranný výklad novodobé historie, nepovedenou hru na sociologa, zcestná proroctví. Kromě dvou románů, Rozšíření bojového území (Extension du domaine de la lutte, 1994, 1997) a Elementárních částic, vydal esej Lovecraft (1991), dvě sbírky básní, Zůstat naživu a Honba za štěstím (Rester vivant, La poursuite du bonheur, 1997), sbírku článků, kritik a rozhovorů, Intervence (Interventions, 1998).

Houellebecq je velice ambiciózní spisovatel. Chce psát romány schopné nejen pomoci nám pochopit svět, ale i působit na něj. Tvrdí, že současný francouzský román je laciný, plný formálních hříček, neschopný soupeřit s vědou, dnešními vědomostmi. Vážné literární projekty by měly "obsáhnout vše": fikci, poezii, vědecké poznatky apod. Kritika dnes Houellebecqa staví do čelní řady jakéhosi nového proudu mladé francouzské literatury. Spolu s ním jsou například Virginie Despentesová, Marie Desplechinová, Vincent Ravalec, Jean-Claude Izzo, Lorette Nobécourtová nebo Didier Daeninckx charakterizováni jako nepřátelé krásného stylu, rozčarovaní, hovící si v novém mal du siecle, nemocní ztrátou historické paměti, cizí jakémukoli nostalgickému pocitu, zoufalci, jejichž postavy se pohybují v temném světě, kde není řeč o ničem jiném než o bídě a osamocení, drogách a násilí, o sebevraždách a rasismu, o sexu a o sexu.... A největším expertem na nihilismus, kazatelem "no future" má být Michel Houellebecq (Lire, 12/1998, Le Figaro, 15/10/1998...). Houellebecq je skutečně nenapravitelný pesimista, přináší pouze špatné zprávy, nepíše, aby se zalíbil, ale aby se nelíbil. Postava, která ho zajímá, je průměrný, stádní člověk. Jinak řečeno, elementární částice sociální struktury. Za všechno utrpení, jež jeho postavy prožívají, může neuspokojená touha. Individualitu člověka zakládá pouze smrt: "Jedinec se definuje ve vztahu ke smrti..."

Elementární částice jsou rozsáhlou sociální a filosofickou freskou, pitvající vývoj mravů v posledních třiceti letech a hlásající, že po křesťanství a rozmachu současné vědy bude genetická revoluce "třetí metafyzickou mutací, v mnoha ohledech nejradikálnější, která zahájí nové období v dějinách světa". Román zná ve Francii snad každý, hned na podzim se prodalo na 150 000 výtisků. V anketě literární revue Lire zvolilo dvacet kritiků Elementární částice za nejlepší knihu roku 98. Houellebecqovi odpůrci nemohou nepřiznat, že nad ostatními vyniká - originálností, novostí, jedinečností.

Román je skutečně dokonalým obrazem naší doby. Rozvíjí dlouhé sociologické úvahy opírající se o historický nadhled na nedávnou historií, přesto však působí povrchně, někdy svým zasvěceně jednoznačným výkladem až nevěrohodně. Čtenář se nemůže zbavit pocitu, jako by seděl nad některým z těch dnešních časopisů, kde se vám v přijatelných dávkách dostane informací na nejrůznější témata - a abyste od stránek neutekli, nebo aby tam každý našel své, vedle vědeckého pojednání z fyziky nebo biologie, odlehčené sociologické studie na zajímavé téma, špetky politiky, zmínky o komsi slavném bude pár stránek věnováno nějakému milostnému příběhu s co možná nejrealističtějším popisem sexuálních praktik. Nebo jako kdybyste si pustili televizi a vydrželi u ní od čtyř hodin až do půlnoci. Bude vám sice ještě chvíli vrtat hlavou, jak je to vlastně s tím klonováním, ale víc vás román nepotrápí.

Vydání románu provázely hned dvě aféry: jistý camping, o němž je v knize řeč, podal na autora žalobu pro nactiutrhání. A Houellebecq byl se značným humbukem vyloučen z redakční rady časopisu Perpendiculaire. Dvě události, které zasáhly spisovatelskou veřejnost.

Houellebecq skutečně musel čelit obvinění, že vážně poškodil pověst campingu Espace du possible. V září proběhl soud, kde camping požadoval zajištění knihy a zničení veškerých zásob. Advokát nakladatelství Flammarion uvedl, že stěžovatel "není osoba, která na vlastní kůži" utrpěla jakousi urážku na cti, nýbrž "je to camping". Poprvé v análech justice tedy žaluje literární dílo ne fyzická, ale právnická osoba. Advokátka Espace zas tvrdila, že žalujícící stranu pobouřila "konstrukce románu, která mísí reálno s imaginárnem", zveličující věci "děsivým způsobem" a přidávající místu "zabarvení přinejmenším směšné, ponižující, nactiutrhačné". "Vadí nám propletení pravdy a fikce," stěžovala si. "Vyčítáme autorovi, že si vypůjčil prvky ze skutečnosti."

Philippe Sollers, jenž je v románě rovněž ironizován, přišel "skvělému Houllebecqovi" na pomoc podpůrným dopisem adresovaným soudu: "Románová transpozice reality, člověku je téměř hanba to připomínat, je jednou z podmínek literárního umění. Nikoho z francouzské církve nenapadlo rozpoutat proces s Victorem Hugem kvůli jeho románu Chrám Matky Boží v Paříži. Objevit se, dokonce pod vlastním jménem, v próze nějakého autora, je samozřejmě pozitivní (vím, o čem mluvím, mohl bych si i já stěžovat na různé karikatury mé osoby, jež se objevují v některých knihách). (...) Literatura je prostor možného, všeho možného. I nemožné tu je možné." D. Noguez připomněl: "V osobě Michela Houellebecqa chtějí utišit celou řadu spisovatelů, ještě obecněji: autory fikce. (...) Postupem času už žádný spisovatel nebude moci napsat "Tahle Cola je hnusná" nebo "Moje Toyota vynechává". I další spisovatelé a kritici se postavili za Houellebecqa (L. Salvayrová, B. Leclair..., Společnost literátů, Mezinárodní parlament spisovatelů: "...pro nás pro všechny je to zásadní otázka: právo romanopisce popisovat skutečnost ze všech jejích hledisek, analyzovat ji, pokoušeje se neustále hledat nové úhly pohledu, zkrátka znázorňovat svět zcela svobodně. To, že nějaká obchodní společnost chce nechat zakázat prodej románu pod záminkou, že je v něm ukázána v nepříznivém světle, představuje pro nás nebezpečný precedens..."). Soudní tribunál nakonec nevyhověl žádosti campingu, čímž snad ukončil proces, jehož směšnost je vykoupena tím, že vynesl Houellebecqa, přes některé zdaleka ne pochvalné kritiky, ke slávě.

Dvě hlavní postavy románu Elementární částice, nevlastní bratři Michel a Bruno, čtyřicátníci, představují dva extrémy citového a sexuálního utrpení. Michel je vědec neschopný citu. Nejen k lidem, ale i ke světu má odtažitý, chladný vztah. Bruno, středoškolský profesor, typický člen, částice konzumní společnosti, trpí neukojitelnou potřebou fyzického vztahu. Oba si prožili pohnuté dětství. Jednoho jako druhého jejich společná matka opustila, neboť dala přednost uspokojení vlastní touhy. Otcové v románu nemají žádné, natož důležité role. Oba se svých synů vzdají, předají je, možná s výčitkami, do výchovy babičkám. Zatímco Michelovi je dopřáno poznat osudovou lásku (i když o lásce lze mluvit pouze ze strany Annabelle), Bruno protrpí své dospívání jako vděčná oběť šikany na internátě, sexuální touhu vybíjí onanováním. Bratři se seznámí až někdy ve dvaceti, od té doby pak se občas scházejí a konfrontují své zkušenosti, názory. Bruno se ožení, má syna, brzy se však rozvádí a se synem se velmi odcizí. Michel se věnuje pouze vědě, rodinný život, ženy vůbec ho nezajímají. Bruno se při pobytu v campingu seznámí s Christine a na desítce stran je rozepsán jejich způsob trávení volného času ukájením sexuální touhy především v podnicích pro skupinový sex. Pak náhle Christine vážně onemocní a umírá - během pár stránek se dozvíme, že i Annabelle podlehne rakovině. Bruno končí na psychiatrii, Michel se definitivně oddá vědě a uskuteční významné objevy. Podílí se na prvním klonování krávy, napíše několik prorockých vědeckých spisů. V té chvíli se dozvídáme, že román vypráví klonovaný jedinec, a závěr knihy je věnován úvahám o světě klonů, kde v izolované vesničce přežívá pár posledních "obyčejných" lidí. Spousta epizodních postav, jejichž osudy postupně poznáváme, ilustruje autorovy úvahy o postupném mravním upadání společnosti. Fantazma o budoucnosti genetické modifikace člověka je nakonec rozvedeno ad absurdum do utopie o eliminaci touhy a jejího erotického náboje, o redukci sexuální identity, o sexuálním komunismu, o postupné eliminaci zdroje všeho zla, jímž je individuum.

Kritické rozbory si všímají především Houellebecqova až balzakovského realismu, přitom ale podmalovaného jedovatě přesným, falešně neutrálním rukopisem. Faktografické údaje, citace z reklamního tisku a časopisů pro ženy jsou užity v míře nezvyklé, ve francouzském současném románě nemá tento druh autorské práce obdoby. Ať už se jedná o výsledky jednání Národního shromáždění k Veilově zákonu o potratu z roku 1974, výčet činností campingu nebo podrobný rozbor katalogu 3 Suisses. Obsah popelnic, televizní programy, italské dny v obchodním domě Monoprix, sexuální orgie v bordelu, to vše je ukázáno se stejnou důkladností jako duševní stavy postav. Houellebecq má neobyčejný talent na potměšilý sarkasmus na hranici urážlivosti, znatelný především v první polovině románu, té zdařilejší. Portréty rockových hvězd, bojovníků new-age, rasistické delirium Bruna, smrt Janine jsou kousky rozveselující. Jak skončit se zlem? Na to se snaží odpovědět druhá tendence knihy, kterou bychom mohli nazvat "thomas-mannovská", věnovaná filosoficko-vědeckým dialogům obou bratrů, obecným úvahám o vývoji. Shrnutí je následné: společnost, v níž žijeme, se zrodila roku 1945 a generace, jíž tehdy bylo dvacet, se vyznačovala chvályhodnou, i když naivní vírou v pokrok, rodinu, budoucnost. Od počátku šedesátých let to vše zničila různá anarchistická hnutí. Beatnici, hippies, feministky a další zvrhlíci propagující uvolnění mravů přivedli divoký anarchismus do pole libidinálního, a tak přetvořili lásku v trh, do té míry, že sexuální selekce se stala stejně nelítostnou jako ekonomická válka.

"Houellebecq omezuje historickou dimenzi své analýzy na generaci předcházející svým postavám, a tím vyvolává dojem, jako by 60. léta a anarchistické a hippies hnutí byly jediným, co způsobilo současný stav společnosti, který by tak neměl žádnou přímou souvislost s historickými tragédiemi tohoto století...," shrnuje kritika v Quinzaine littéraire (září 1998).

"Houellebecq úplně opomíjí válku ve Vietnamu, Osvětim, gulagy... Před rokem 1945 nenachází nic, co by mohlo vysvětlovat "postupnou destrukci morálních hodnot". Naproti tomu jeho shrnutí stalinismu, je velmi, velmi lichotivé. A tak, na konci nejkrvavějšího století v historii lidstva, nejambicióznější současný francouzský spisovatel, když se pokouší kategorizovat dnešní zlo, shledává jen to, že ubližujeme zvířatům, malé děti jsou ve škole šikanovány, nelze šoustat se všemi ženami, jak by se jednomu chtělo, a pak přijde smrt. Proč ho tedy číst? Jak to, že tak zpátečnický, tak nezralý spis nám připadá natolik současný? Ačkoli Houellebecq může být legitimním dědicem angažovaných autorů, tato kniha je nezdarem.... Ale celá naše doba je nezdarem. Elementární částice se zdají být knihou naší doby i proto, že Houellebecq, jako dobré dítě generace roku 68, nenávidí touhu a individualismus, ty dva zdroje zla. Jeho solidarita se stádním člověkem ho činí symbolem dneška, jenž neustále bojuje proti všemu erotickému. Houellebecq dává najevo nostalgii po autoritářských režimech, jeho pojetí lásky je postaveno na absolutním splynutí každého se všemi. Když přemýšlí o svobodě, nebere v úvahu pojem svobodné vůle a nesnáší touhu: to všechno z něho dělá, konec konců, jednoho z nejaktuálnějších, nejmodernějších a nejsignifikantnějších francouzských spisovatelů dneška," uzavírá Marc Weitzmann v Les Inrockuptibles (srpen 1998).

Mnohem lakoničtěji se vyjádřil L.-A. Mensdorf Pouilly v jarním čísle revue pražského Francouzského institutu Štěpánská 35: "Elementární částice nečtěte, ani z donucení. Ztracený čas, jak by řekl Marcel..."


© Jovanka Šotolová
Literární noviny č. 24, 16/6/1999
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 199 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Merazim, 01.10.2007 21:06
Houellebecq, Michel: Particules élémentaires
Zrovna to dočítám a nemůžu se ubránit dojmu, že je to jenom o sexu. Sice v různých, obvykle nechutných, podobách, ale jen o sexu. A vlastně už to ani nešokuje, spíš nudí. Ta trocha děje a trocha skorofilosofie, co připomíná Kunderu, to moc nezachrání. Přesto je to docela slušný vypravěč, ale Možnost... ostrova mi přišla lepší.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 7472x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce