Jarry, Alfred
Dny a noci, román o dezertérovi

studie beletrie zahraniční

V románu Dny a noci nás může překvapit, že skutečný den tu představuje sen (nebo vzpomínka); co jsme přivykli nazývat skutečností, je tu noc…

Alfred Jarry: Dny a noci, román o dezertérovi, česky v překladu Jovanky Šotolové vydal Garamond, 2001
doslov

V románu Dny a noci nás může překvapit, že skutečný den tu představuje sen (nebo vzpomínka); co jsme přivykli nazývat skutečností, je tu noc… "Sengle nerozlišoval svou myšlenku od svých činů, ani svůj sen od bdění;… a že život je kontinuální". Krásná demonstrace totožnosti opaků aplikovaná na čas - kontinuální a diskontinuální, být a žít - , totiž ekvivalence dnů a nocí, diastoly a systoly, tj. alternace, která znamená život. Pro Jarryho je to (téměř) celá "teorie" (patafyzika), bezpochyby jediná, kterou bere vážně. Sengle prožívá dvě chvíle v jedné a vychutnává věčnost, která nemá chvíle. Pokud budeme chtít podtrhnout určité permanentní "téma" v díle (a životě) A. Jarryho, bude to nesporně právě téma relativity času, přičemž prostor je jen jedna jeho dimenze.
Román Dny a noci vyšel v květnu 1897, je to kniha autobiografická. Ovšem plná poezie, jinotajů, obrazů, tudíž při povrchním čtení málo srozumitelná…Jarryho vojenská služba se odehrávala přibližně tak, jak je v románu popsána. Kromě úvodní scény jsou to především epizody z vojenského života Senglova, jež odrážejí, i když někdy v poněkud pokřiveném zrcadle, co zažil Jarry za své vojenské služby - šťastně zkrácené. Ale ublížili bychom dílu, pokud bychom v něm viděli jen příběh života básníka ve vojenské uniformě nebo jako sbírku strašných zločinů vojenské medicíny. Dny a noci jsou také, a hlavně, románem o lásce. Příběh jedinečné lásky Sengla a jeho bratra, Dvojníka, Valense. Na první stránce románu Jarry cituje Rutebeufa: "Bez jediné grešle mě tu nechal samotného": jméno Sengle tedy pochází z latinského "singulum", tedy sám. Ale Sengle není jen osamělý a osamocený (a samotou netrpí), je také Jediný. Sengle je ten, koho odtrhli od jeho přítele, odňali od Dvojníka, izolovali, čímž trpí, a hodili ho do davu, do toho nejhoršího: do davu vojenského, kde mu hrozí nebezpečí, že bude pohlcen. A on silou své osobnosti, svou vůlí být "jedinečný", uniká zhoubě. Jarry píše: "Jsou dva pudy sebezáchovy…" Senglovi se to podaří. Jarry nicméně svého Dvojníka pojmenovává: Valens, který má význam Silný, jako bu Sengle, redukován na něho samého o neměl-li by v sobě Valensovu lásku, byl příliš slabý, aby si "zachoval své já". Ale také proto, že miluje Valense, je Sengle v jeho moci. Duch, rozum, hlava Senglova jsou spojeny s tváří Valensovou, s jeho obrazem viděným, vysněným, ve dne v noci, během dlouhé služby. Sengle "znovu viděl svou minulost jako přítomnost Valensovu", ale, jak říká Jarry v jiné kapitole, Valens "měl rád svou vlastní budoucnost". Ve chvíli, kdy Sengle, zachráněn láskou k Valensovi, bude konečně osvobozen z armády, když se konečně může zas s Valensem setkat, ten ho zabije, nebo spíš Valensův zkonkretizovaná obraz, jeho obličej nabyl masa a přítomnosti, pak ustrnul v sádře (a byl již jen minulostí), praští Sengla do hlavy a připraví ho o rozum. "Když uvidíme svého Dvojníka, zemřeme," říkají staré legendy. Sengle nezemře, protože uvidí obraz svého Dvojníka. Zemře teprve, až potká svého skutečného Dvojníka, když se ho dotkne, přestane si představovat lásku a bude ji chtít zažít, vypudit sen. Pak jeho hlava odletí za moře… "A četl v jedné čínské knize …" Sengle si vzpomene na tuto "etnologii" při procházce v lese se svým bratrem Valensem krátce před tím, než nastoupí do armády. "Bratře můj," říká Valens, "nedotýkej se mě…" Sengle zažívá v té chvíli pocit, jako by se zdvojoval. Jeho tělo, hmotné, kráčí pod stromy; ale nad ním létá cosi fluidního, co je nespíš siderické, a ještě výš duše, pravděpodobně. Poznáváme tři "stavy" nebo stupně okultistů, ale Jarry nepíše v tomto duchu, Jarry je "ve stavu mysli, jako by si dal hašíš". Od začátku Dnů a nocí se v knize objevují omamné drogy, Jarry je bude hojně užívat, aby v "kyanatém snu" unikl vojenským galejím, s vzácnou pomocí dalšího experimentátora, navíc znalce, dodavatele a legálního správce jedné kuřárny, jaho kamaráda internisty Nosocoma. Vyvolaným snem, zatímco jeho tělo vykonává pohyby dle rozkazů velitelů, může Jarryho mysl unikat napříč časem, setkávat se s Valensem na místech jejich dřívějších šťastných chvilek, procházet se krajinami svého dětství, znovu prožívat svou minulost v imaginární Valensově přítomnosti, jedinou skutečnost, kde se mu líbí žít, a minulost prostřednictvím snu. "Je kouzelné," píše, "prožívat dvě různé chvíle…"

Jarry nastoupil do armády 13. listopadu 1894, k 101. pěšímu pluku do kasáren Corbineau (Corneille v románu Dny a noci, oba výrazy evokují vránu). Po rozřazení vojáků kapitán chvíli řeční o Francii, "101.", o cti, pak rozmlouvá s jednotlivci…
"Vaše jméno?"
"Jmenuju se Alfred Jarry, pane, pocházím z Lavalu a jsem v Paříži spisovatelem."
"Dobře, můj milý. Ode dneška mi ale budete muset říkat ne pane, ale můj kapitáne."
"Ano pane, odteďka vás budu oslovovat můj kapitáne."
Kapitán se otočí k seržantu Gastonu Roigovi: "Tenhle muž půjde do vaší čety."
Roig ho přidělí k desátníku Bouillymu, nevzdělanému hrubci. A Alfred Jarry, pomenší postavy a s dlouhými vlasy, uslyší jen: "Zas jeden z Paříže, a samo, že ke mně…" Na vyholenou hlavu mu nasadí širokou červenou čepici, navlečou ho do mundúru s příliš dlouhými kalhotami… "Vojáka viděl zblízka jen jednou…"
Na Ministerstvu války se dochoval vojákův popis: Vlasy: kaštanové, obočí: kaštanové, oči: kaštanové, čelo: rovné, nos: střední, ústa: střední, brada: kulatá, obličej: oválný. Výška: 1,61 m.
Naučí se čelem vzad, vzdát čest zbraní a zašít kalhoty. Má krátké nohy, proto je pro něho předpisový krok utrpením - pro jeho kamarády důvodem k rozveselení. I ruku má krátkou, proto nosí dlouhou pušku jako halapartnu: "Sengle může nést pušku…" Jen střelba mu jde lépe: Sengle … sedm much na rozkaz." Když po něm ale chtějí, aby přešel přes traverzu, odmítne…
Hlavní funkcí armády v době míru jsou v posádkových městech manévry. Jarry záhy ani nemusí svým nadřízeným předstírat nějaké patriotické vášně. Bude mlčky zproštěn povinnosti účastnit se každý týden pochodování. Skoro chronická chřipka, skrývající možná první příznaky tuberkulózy, která se prokáže až při pitvě, slouží jako záminka k osvobození od cvičení, k pobytům na ošetřovně, k ozdravným pobytům v Rennes a v Paříži…

Jarry se snažil dosáhnout vyřazení z armády a velkou část služby strávil v nemocnicích nebo na dovolenkách - je popsáno mnoho případů, kdy Jarry byl viděn v Paříži ve společnosti, dokonce i při vyjížďce na kole, a navíc ani neměl na sobě uniformu! V prosinci 1895 je konečně z armády propuštěn. Podobně jako v Dnech a nocích, tam se ale dočká jiných, poetičtějších konců. Do té doby se Jarry-Sengle snaží unikat z hnusné reality kasáren a manévrů jinými způsoby: v představách, vidinách, snech, s hojnou podporou drog, hlavně opia. Opium tehdy užíval leckdo, ctihodní rentiéři, otcové od rodin, kapitáni dálných plaveb, spisovatelé, umělci…
Jarry byl vášnivý cyklista, určitě i spřítelem Farguem, jemuž ve Dnech a nocích vyčítá, že neumí "jezdit pro radost z velké rychlosti" a řadí ho k těm, kdo "mají se za básníky a zpomalují…"

Všechny postavy, i když většina vystupuje v románu pod "krycím jménem" (některé se podařilo dešifrovat snadno, jiné, jako Valens, zůstávají dodnes zahaleny tajemstvím), skutečně existovaly, a často jsou to Jarryho nejbližší přátelé.
Ernest La Jeunesse, obávaná a nebezpečná postava, byl znám svým notorickým mazochismem, s Jarryho oblibou ve svérazném humoru to šlo dobře dohromady… V kavárně Café Napolitain, v Taverne du Panthéon, kde často spolu večeřeli, Jarry neopomněl jak správné čuně zamíchat absint, který přinesli pro La Jeunesse, svou holí! Přitom měl ve zvyku pozhasínat všechny žárovky v podniku… výstřely z revolveru. La Jeunesse a Jarry spolu po barech hráli kostky. Jednoho dne, při hře na prvních patnáct, Jarry získá třikrát pět, pět a pět. Pak oznámí "nepravděpodobné body…" Je už dost opilý, nejspíš, má v sobě hodně koktejlů, absintů… V kostkách padne pět, čtyři…, La Jeunesse se ušklíbá, a Jarrymu padne ŠEST. Nikdo, ani La Jeunesse, už pak s Jarrym nechce hrát, neboť "vyhrává obrovské sumy…".
Scénka ze začátku románu, kdy Sengle-Jarry, čerstvě zavřený do kasáren, leží na kavalci a odlétá do svých vzpomínek, se odehrála tak, jak je tu popsána. Sengle znovu vidí "v rozlehlém ateliéru…" Huppe, tedy Fanny Zaessingerová, je jedna z mála žen, s níž Jarryho pojí opravdové přátelství. Tentokrát se jí zachtělo vidět a mít Senglovo tělo… Ten jí hned nabídne, že bude zábavnější vysvléci Severa Altmensche (což je Ernest La Jeunesse). A tak pod záminkou hry dostanou Altmensche ze šatů, a objeví se nevídané tělo "Břicho propadlé…", pokračování historky, kdy Huppe by si ráda něco užila, ale La Jeunesse ji kousne do prsu…, už známe. Dále pak los padne na Freiherra Suszflasche (jméno lze přeložit jako Rytíř božské lahvice a s doplněním o označení "německý estét" nás přivede k Albertu Haasovi nebo Henrimu Albertovi, příteli Fanny), který za moc nestojí. Pak Rafael Roissoy (Léonard Sarluis), krásný, ale příliš zženštilý. Lord Douglas už se Jarrymu líbí, prohodí jen "Dobře". A nakonec uvidíme Sengla, "nejharmoničtější…" Vtom ne dvaře klepe Moncrif (Maurice Cremnitz, v literatuře známý jako Maurice Chevrier; další adept adelphismu, Jarryho soupeř ve vztahu k L.-P. Farguovi). Jarry ho popíše jako šeredu srovnatelného se zrůdným Altmenschem a navíc ho zahalí do několika haveloků. Scénka pokračuje všeobecným zděšením, v panice je rozbita lampa, všichni se spěchají obléct a brodí se ve střepech…

"Consul Romanus" je titul jedné kapitoly. Odvolávka na Thomase de Quinceyho a jeho Zpověď poživače opia, a zejména na kapitolu Mučení opiem, která obsahuje epizodu Consul Romanus, již celou převzal Baudelaire v Umělých rájích. V jednom snu Quincey vidí slavnost u anglického dvora v dobách Karla I. a najednou, na tlesknutí, uslyší slova Consul romanus - objeví se Konzul v šarlatové tunice v celé pompě a důstojnosti. Poživač opia tak jediným skokem prochází časem; zažívá pocity rozložené do celého tisíciletí… Téma převzal Balzac v Šagrénové kůži; Huysmans bude v románu Naruby porovnávat celkové estetické pocity ropoutané u des Esseintesa "po jednom teologickém výrazu" k halucinacím Quinceyho, který při pouhém slově Consul romanus viděl defilovat Konzuly a odbíhat římké roky. Jarry sousloví nepoužil v kapitole Consul Romanus, ale v jiné, nazvané "Ďuzna", v téže knize II Dnů a nocí, kde podstupuje všechnu hrůzu a stupiditu návštěv vojenských lékařů, jediným výkřikem smaže ohavnost a přítomnost: "Consul Romanus!…. mozky, purpur a latiklávy. A idioti, hluší, slepí…"

Celé Dny a noci jsou plné grošovaté šedi z kadidla v kuřárně opia. Stejně tak když Jarry popisuje vojenský špitál, kde čeká na vyřazení z armády, v kapitole O spravedlivý, křehký, jejíž titul přejímá slavné vzývání Poživače opia. Dík stavu blaženosti a opiu a možná nějakým vědeckým odvarům připraveným v laboratoři Nosocomově opečovává vlastní fantasmata, která zruší odpornou skutečnost.

V saphickém příběhu dvou sester, nazvaném Jantar, se mluví o obeliskolychnii, na níž se zažehlo červené světlo, připomíná mladé neukojené lesbičce "stěžně lodí mužů". Toto řídce užívané slovo má Jarry rád a užije ho i v jiných dílech. Smysl si vypůjčil od Rabelaise, jenž rozšířil původní význam lucerny nesené na tyči a použil výraz k označení kamenného sloupu, na němž se za bouřky zapaluje oheň na znamení pro lodě.

Báseň o vřesovišti v kapitole Cínový amalgám louží připomíná pouť povinnou alespoň jednou za život pro každého Bretonce, a Jarry ji jako dítě uskutečnil - do Sainte-Anne d´Auray. Při návratu prochází přes Pole mučedníků (Champs des Martyrs) na břehu řeky Loch, kde bylo zastřeleno 207 royalistů… V blízkém klášteře v Chartreuse je kostnice. Jistý hluchoněmý tu provází návštěvy a lucernou posvítí do jámy s hromadou kostí: "Podle spropitného hluchoněmý brouzdá Kolem jámy v poli s kostmi mučedníků, Lucerna jeho na provaze se houpá..." Báseň připomíná A. Breton (Nadja, česky: Dauphin, 1996, viz str. 69).

Jarry si v silných dávkách, "kyanatého snu" zvolil svatou Annu "jako prostředníka mezi sebou a Vzdáleným a syntézu…" "prostředník" mu ale celkem vzato nebyl moc prospěšný, protože příběh Senglův končí v chorobinci Svaté Anny, Sengle má zuřivou manii a jeho hlava odletěla za moře.
V říši drog Jarry-Sengle zruší hranice mezi dny a nocemi, nebude schopen rozeznat rozdíl mezi "svou myšlenkou a svými činy…" a definuje svou metodu,, svůj způsob života a psaní jako výsledek permanentního stavu halucinace, v kapitole nazvané Patafyzika: "jsou jen halucinace…"
Jedna z nejpřekvapivějších kapitol Dnů a nocí nás přivádí do pracovny Nosocomovy, což je doktor Maurice Dide. Název Hovory vrahů upozorňuje, že prožijeme scénu s hašišem. Hašišáci nemají pojem o čase (Jarry se o tom zmiňuje) "bezpochyby následkem bezpočtu obrazů…", proto je možné, že seance u Nosocoma se odehrála až po vyřazení Jarryho z vojenské služby, navíc Nosocome opustil armádu ještě před Jarrym…
"Tohle je Akem," pronese Nosocome a rozdává…" Při prvním gestu, prvních slovech se tedy Nosocome ztotožňuje s Kalifem Hakemem, který v Nervalově Cestě do Orientu říká: "Hašiš nás staví na roveň Bohu." Nevíme, kdo se skrývá pod Jarryho přezdívkou Pyast, první polský král (Gaston de Pawlowski?). Je ale pravděpodobné, že Herreb je Albert Haas. Sengle "nejjasnozřivější…" si dělá poznámky a díky němu dostáváme téměř stenografický záznam hovoru kuřáků.
Pyast: Máte hřebík…"
nebo
Pyast: Jeho střeva.."
nebo
Herreb: Otevřete…"
Slovní výměna přináší jméno Félixe Faura, stejně ale nepomůže určit datum této příhody, snad jen přináší ujištění, že se musela odehrát po 17. lednu 1895, dni, kdy bývalý koželuh, břichatý jak dinosaur, se stal prezidentem republiky.
Na konci scénky kuřáci rozvinou francouzský prapor, rozsvítí lucernu v barvě trikolóry. A když všichni usnou, Sengle ležící na podlaze, okno otevřené přímo na v časném ránu prázdný chodník, neboť Nosocomlv pokojík je v přízemí, první chodci mohou vidět Herreba zhrouceného s ohořelou lucernou, "jeho německé tělo…"
V dobovém článku, recenzi Jarryho románu, můžeme číst: "…hrdina, Sengle, dezertuje spíše z možného než od roty, uchyluje se k hašišákům (francouzsky haschischins, assassins, tedy vrazi, dle staré etymologie), podněcovatele zmatku a snu. Troška uranismu byla třeba k vysvětlení Senglovy ostýchavosti. Masku legračního a normálního Ubu tu nahrazuje maska krásného Valense, zrcadla, absurdního a půvabného zvdojení rozjitřené senzibilty."
Kdo je ten krásný Valens? Nejčastější odpověď je: Léon-Paul Fargue - protože i páže z Jarryho hry Hardenablou je Fargue. Hned na prvních řádcích románu se Valens spolu s Jarrym vrhá do milostných hrátek; nikoli však spolu navzájem, nýbrž s dívkami, které se pod jmény Ilane a Margot nepodařilo dekódovat… Dalším "podezřelým" může být i Herny Morin. Věkový rozdíl mezi Senglem a Valensem, o němž Jarry hovoří, zas vede k Farguovi. Ale matoucí je pak zmínka "Valens odjel z Francie a živořil v Indii…", cesta vede k Henri Jean Marie Levetovi, řečenému Henry J.M. Levey… Jinou stopu lze najít v dochované Jarryho korespondenci. Je ještě další adept, který splňuje obě hlediska (věk, Indie) a má navíc jeden trumf: s Jarrym si tykal, což v té době nebylo běžné a zatímco v dopisech Jarryho a L.-P. Fargua se tykání objeví jen jednou, v tomto případě je hojné. Jde o Claudiuse-Jacqueta. A pak je tu ještě jistý Jean Rameau, alias Tancrede Machin, ovšem Tancrede je pravděpodobně pseudonym Farguův….
Ke konci knihy se Valensův obraz vytvaruje do obrazu nemocnice: "Bílá tvář byla…" Jsme zase v dalším špitále (v románu je mnoho nemocnicí, jako u každého, kdo usiluje dostat se z armády), tentokrát je to Val-de-Grace (v románu se jmenuje Svatá-Anna), Sengle tu čeká na vyřazení z armády. Místo, kde se nachází, se samo stane Valensovou tváří. Nebylo možné lépe vyjádřit, že Valens je všechno a všude; že uchvátil Jarryho svět; že Valens je Jarry. V tomto bodě je ztotožnění Senga a Valense, Jarryho a jeho Dvojníka, úplné. Narcisovo vítězství. Sen o snu. Máme si myslet, že Valens je stvořen z trošky Fargua a množství někoho druhého? Anebo je Valensů několik, a tedy jeden, který měl být, ale nikdy nebyl? V každém případě se sen hroutí, jakmile se Jarry domnívá, že dosáhl hojnosti Sebe. Opakuje se nezdar ze hry Hardenablou. Sengle pozoruje sádrovou masku Valense. Před jeho očima maska ožije… "Ústa masky posílala…" Ústa masky Sengla přitahují. Podléhá jejich kouzlu. Nakloní se nad bratra. "Ústa masky nabyla masa.." Dojde k fyzickému kontaktu, ten ovšem zabije lásku, Sengle ho přeci odmítal, stejně jako vévoda Haldern ze her Haldernablou. "A po chvilkové červené…" Valensova tvář po doteku Senglových rtů znovu ustrnula do těžké sádrové masky, která hned po smrtelném polibku padá ze stěny a udeří Sengla do hlavy tak silně, až Sengle přijde o rozum, zatímco z masky zbude jen poletující prach. V den, kdy Sengla osvobodí vytoužené rozhodnutí o vyřazení z armády, zavřou ho do chorobince Svaté Anny mezi blázny.
Tím, že Jarry naruší jednotu svého Dvojníka (pro plné pochopení textu dodejme, že le Double, které překládám jako Dvojník, je v okultismu označení pro "astrální tělo", pozn. překl.) a sebe sama, když se působením smyslů nechá donutit být Sebou a někým jiným, místo aby zůstal "Sebou a Sebou plus něco", poruší vlastní pravidlo. Zničil Valense a Valens ho zničil. "A Sengle tápal nocí…" Jeho sen je navždy zničen… F. Caradec komentuje: Haldern ze hry Haldernablou tu dostává jméno Sengle, singulum, samotář, a rovněž ten, kdo nemá dvojníka, "sans double" (ve středověku se užívalo výrazu "un vetement single", oblek bez podšívky). Povýšenecká a truchlivá milostná zkušenost přivedla vévodu Halderna ke smyšlené vraždě. Samotář z Dnů a nocí se zblázní, protože uvěřil mylné představě: Valensova sádrová busta mu spadne na hlavu, a tak mu otevře dveře do Svaté Anny (což je název psychiatrického špitálu, ale i jméno svaté, za níž jako všichni Bretonci v dětství putoval): šílenství dva kroky od Santé (přel. Zdraví, jinak název vězení v Jarryho díle L´Amour absolu). Slova jsou mnohostěny, jak říká Jarry…

Podle knihy Noel Arnaud: Alfred Jarry, od Krále Ubu po Doktora Faustrolla, Editions de Table Ronde, 1974, 464 s.
© Jovanka Šotolová. Vyšlo jako doslov ke knize Alfred Jarry: Dny a noci, Garamond 2001
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložil: 18, 14.05.2004 13:45
Jarry, Alfred: Dny a noci, román o dezertérovi
je serais enchanté de connaitre la traduction de l'analyse suivante:en francais Báseň "Ve vřesovišti…" v kapitole Címový amalgám louží připomíná pouť povinnou alespoň jednou za život pro každého Bretonce, a Jarry ji jako dítě uskutečnil - do Sainte-Anne d´Auray. Při návratu prochází přes Pole mučedníků... (Champs des Martyrs) na břehu řeky Loch, kde bylo zastřeleno 207 royalistů… V blíkém klášteře v Chartreuse je kostnice mrtvých royalistů. Jistý hluchoněmý tu provází návštěvy a lucernou posvítí do jámy s hromadou kostí: "podle výše spropitného…". Nadja četla tuto báseň, a když došla ke slovu "C´havann", což je v bretonštině sova, a k jejímu křiku, zavře knihu a řekne zděšeně A. Bretonovi: "Ach, to je smrt!" merci
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3266x

Inzerce
Inzerce
Inzerce