Laurensová, Camille 1

rozhovor beletrie zahraniční

Camille Laurensová je příjemná, nijak excentrická bytost. S úsměvem a trpělivě vysvětluje, co pro ni znamená psaní, co ji při tom trápí, jak sepsané knihy ovlivňují její vlastní život.

Camille Laurens, 9/5/2002

Camille Laurensová je příjemná, nijak excentrická bytost. Mluví tiše, přemýšlivě, ale odpovídá velmi pohotově. S podobnými otázkami se už jistě musela vypořádat vícekrát. Nicméně s úsměvem a trpělivě vysvětluje, co pro ni znamená psaní, co ji při tom trápí, jak sepsané knihy ovlivňují její vlastní život. Na spisovatelčin vztah k mužům jsem se úmyslně neptala: o tom je celá její kniha V náruči mužů (Dans ces bras-la, nakl. P.O.L. 2000), která letos vyšla v překladu A. Pflimpflové v nakladatelství Euromedia Group k.s. - Odeon.

Na začátek si neodpustím položit vám otázku, pro vás už dnes možná banální, avšak stále důležitou: jak jste prožívala události posledních asi tří týdnů ve Francii, tedy volební souboj Le Pena s Chirakem?
Tak trochu nám to spadlo na hlavu, protože před prvním kolem voleb jsme vůbec nečekali, že se může něco takového stát, všichni jsme se cítili dost špatně, teď už se na tu situaci díváme spíš s hořkostí, protože jsme vlastně neměli na výběr, připadá nám, že jsme zase tam, kde už jsme byli, v politice se vlastně nic nezměnilo. Nicméně máme za sebou rušné dny, zůstává dost věcí k přemýšlení…

Vyšla jste také do ulic, byla jste demonstrovat jako spousta jinak nezúčastněných Francouzů?
Já bydlím ve vesničce, kde už tradičně velká většina lidí volila právě Le Pena, na jihu Francie extrémní pravice vždycky nasbírá hodně hlasů, protože je tam velká koncentrace přistěhovalců, takže osobně jsem na to zvyklá, ovšem tentokrát mě to přecejen zaskočilo.

Já vám znám jen prostřednictvím vašich knih, které však obsahují mnoho autobiografických prvků. Pro upřesnění: žila jste jistý čas ve frankofonní Africe, jak dlouho?
Ano, v Maroku. Dvanáct let jsem marocké studenty učila francouzsky.

Poměry v arabském světě vás tedy jistě musely ovlivnit, když jste se rozhodla napsat knihu V náruči mužů, která vyšla právě i u nás a kde hlavním, vlastně jediným tématem je vztah ženy k mužům.
Ano jistě, ovlivnilo mě to zejména v tom smyslu, že jsem dobře viděla, že tam nic v této oblasti neprobíhalo, tak jak jsem byla zvyklá z Francie. Tak třeba ačkoli jsem tam strávila celých dvanáct let, nikdy jsem se neodvážila na ulici podívat nějakému muži do očí… Není tam myslitelné, aby si žena šla sama sednout do kavárny… To všechno, ať už z hlediska žen, či mužů, skutečnost, že na ženu se pohlíží jako na naprostou bezcennou věc, to mě určitě přivedlo k přemýšlení o vztazích mužů a žen obecně.

Hlavní postava Vaší knihy, to jste do jisté míry vlastně vy, jestli se nemýlím. Hrdinka hovoří o tom, že muži jsou pro ni v životě to nejdůležitější, žije pro ně, neustále zvažuje, jak ji oni přijímají, sebe sama nahlíží očima mužů. Považujete se v tomto druhu uvažování za jedinečnou, nebo si myslíte, že je takový postoj u žen běžný?
Když jsem tu knihu psala, měla jsem opravdu pocit jisté jedinečnosti, ovšem v tom smyslu, že se rozepisuji o svém nicotném, vlastním prožívání, o tom, co si myslím o mužích. Říkala jsem si, že to asi nikoho nebude zajímat. Pak jsem byla velice překvapená, když jsem viděla, jak se tato má zcela individuální, subjektivní historie dotkla spousty lidí. Mnoho, velmi mnoho žen mi říkalo, že ta kniha je o nich, že se v ní poznávají. S těmi mými údajně jedinečnými myšlenkami se hodně žen ztotožňovalo.

Takže žádná výjimečnost?
Ne, vůbec, netušila jsem, že to takhle dobře skončí. Ovšem celý ten proces, jak se čtenářky identifikují s určitou knihou, je složitá otázka. Stačí vzít třeba knihu Catherine Milletové (vyšla loni, jde o zpověď ženy popisující bez obalu a bez skrupulí velice rušný sexuální život, založený na čistě erotických vztazích s náhodnými známostmi, pozn. JŠ), jež se zabývá čistě jen popisy sexu, přesto oslovila značné množství žen, ačkoli jistě jen málokterá z nich má život tolik naplněný erotikou, ale zajímá je to, poznávají se v tom textu, tedy ve smyslu, že jim ta kniha má co říct.

Jaké je tedy obecně postavení ženy ve francouzské společnosti? Máte dojem, že je třeba snažit se něco měnit? Že je třeba o tom psát? Hrají ženy jen "druhé housle", cítí se podřízené, ponížené?
O takových věcech se musí mluvit pořád. Ženy skutečně nemají ve společnosti obecně ani v profesionálních kruzích rovnocenné postavení. Mně ale zajímá spíš jiný aspekt, totiž důvěrnost, intimní vztahy žen a mužů. Mám pocit, že něco tu stále skřípe, že existuje jakýsi prostor plný nedorozumění, rozdíl, propast, kterou se ještě nepodařilo překlenout, o tom já píšu, to je mé téma.

Kniha V náručí mužů má zvlástní, propracovanou strukturu: psala jste ji na jeden zátah, nebo je seskládána z poznámek, jednotlivých textů?
Je složená z fragmentů, které jsem nepsala v tom pořadí, jak jsou publikovány. Psala jsem kapitoly, ale zpočátku nebylo jasné, kam přesně v knize přijdou. Nakonec jsem přistoupila k čemusi, co nazývám střihem: jako ve filmu. Beru úryvky, obrazy a zvažuji, kam s nimi. Měla jsem předem hotový konec, věděla jsem, kam text spěje, ale detaily jsem řešila dodatečně. Ta kniha působí fragmentárně, protože je založena na vzpomínkách, a naše vzpomínky také nejsou jednolité.

Přesto je ale cítit, že text má přísnou disciplínu, přesnou linii, od níž neodbočujete.
Ano, a také se snažím zachovat jistou chronologii. Dětství, dospívání, postupné poznávání mužů…

Škrtáte hodně? Je těžké tu zmíněnou disciplínu dodržet?
Škrtám, vyhazuji. Ovšem spíš na úrovni věty. Celková struktura je daná, té se přidržuji snadno, ale hodně si hraju se slovy, dlouze přetvářím věty. Patlám se s detaily.

Váš styl je dost propracovaný, v textu je znát, že i běžná, banální slova umíte brát a používat tak, že získávají velký význam.
Ano, to mě při psaní zajímá odjakživa. Vydala jsem útlou knihu s názvem Některá (Quelques´uns), kde se rozepisuji o velmi často užívaných slovech jako "ale", "nic", "nikdy", "ano", jež říkáme stokrát za den a která právě mají velké množství významů, o nichž vůbec nepřemýšlíme, nenapadnou nás, protože ta slůvka jsou tak častá. Ráda prostě pracuji s různými vrstvami jazyka, přirovnávám je někdy ke geologickým vrstvám.

Jde vám psaní lehce, nebo je to dřina?
Někdy padnu na nějaké slovíčko a zabývám se všemi jeho významy, bádám o jazykových hříčkách, které umožňuje, o tom, co všechno může vyjádřit… Někdy, ne vždy.

Obracela se na vás česká překladatelka s nějakými problémy?
Ne, vůbec ne.

Vaše kniha stojí na prvcích a postavách jako otec, děti, rozvod, příběhy o různých láskách: do jaké míry jsou to elementy autobiografické, do jaké míry jde o fikci?
V podstatě jde o postavy, historie z mého života, ovšem přetvářím jejich skutkovou podstatu, měním jednotlivosti, můj otec třeba není zubař jako v románě, můj tehdejší manžel nebyl ve skutečnosti profesorem angličtiny, nemám dvě dcery, nýbrž jednu. To všechno proto, že jsem si nepřála, aby si mě čtenáři ztotožnili s mou postavu. Avšak její myšlení dokonale odpovídá mému. Je to přesně ten způsob, jakým jsem ty různé události prožívala.

Jaké to pro vás bylo, takhle se odhalit, říci o sobě tolik důvěrných věcí?
Už v době, kdy jsem text psala, mě to trápilo, a dost. Dopustila jsem se vlastně velmi hlubokého zásahu do svého soukromého života, navíc jsem vyzradila mnoho o svém otci, manželovi. Bála jsem se jejich reakce. A pak jsem se rozhodla, že to bude hop, anebo trop: jestli mě skutečně mají rádi, musejí to přijmout… Přestože šlo i o věci, které se jim nemohly líbit. Ale překvapili mě: oba později prohlásili, že toto je má nejlepší kniha. Jinou záležitostí byly obavy z reakcí v mém společenském životě: jako profesorka jsem se musela dokázat postavit před své studenty, obstát ve sborovně. To byl tedy také důvod jistých posunů oproti čisté autobiografii, musela jsem si vytvořit ochranný krunýř.

Dávala jste svým blízkým text číst dřív, než vyšel?
Jistě, můj muž tehdy, to jsme ještě ani nebyli rozvedení, k tomu došlo později, avšak naše vztahy jsou stále dobré, on vždycky četl vše už jak jsem to psala, stránku po stránce, takže až na pár fragmentů, které jsem dopisovala na poslední chvíli, text znal předem. On byl ale také jediným mým před-čtenářem.

A vaše dcera? Co ta říká vašemu psaní?
Mé dceři je sedm, zrovna se učí číst, zatím jí to nic neříká. Ví, že píšu. Tuhle se mě ptala, o čem bude má nová kniha, odpověděla jsem, že o lásce, to ji uspokojilo, povídá: tak to je dobrý.

Vzpomínám si, že když před dvěma lety tato vaše kniha vyšla ve Francii, kdosi se v tisku nepříliš mile vyjádřil o vašich vztazích s nakladatelem…
Ano, máte pravdu, tenkrát o mě napsali cosi ironického v tom smyslu, že je dnes v literatuře v módě použít nakladatele jako postavu dané knihy. Jenomže já jsem se tehdy rozhodla rozebrat všechny muže svého života a nakladatel mezi ně prostě patřil. Brala jsem ho jako otce, jenž mě přivedl do světa literatury, byl to on, kdo musel přijmout můj text, jako otec musí přijmout své dítě. Nebyl důvod vynechávat ho ze seznamu mužů, již do knihy patřili. Navíc jsem mu tam věnovala asi dvě kapitolky, nestojí to za tolik řečí.

Z různých reakcí svých kolegů a známých vím, že této vaší knize se i v Čechách dostalo dobrého přijetí (směje se, jako by to bylo samozřejmé), tak vám blahopřeji a děkuji za rozhovor.

 

© Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2252x

Inzerce
Inzerce