Český knižní trh nabízí tři ze čtyř titulů z pera francouzského profesora filozofie zabývajícího se sociologickými tématy Gilla Lipovetského. Nakladatelství Prostor zvažuje, že v nejbližších letech nabídku doplní o zbývající titul - Vládu pomíjivosti. Francouzské středisko pro výzkum a společenské vědy Cefres ve spolupráci s Francouzským institutem v Praze však českým zájemcům umožnilo seznámit se s tématem knihy - fenoménem módy - už nyní a vlastně z první ruky. 11.prosince 2000 totiž v promítacím sále Francouzského institutu přednášel o knize sám autor. Sál byl zaplněn.

Šestapadesátiletý Francouz ve svém "představení" předvedl typický rejstřík francouzské rétoriky - rozmáchlými gesty, procítěnou intonací, nezbytnými akcenty a dramatickými pauzami nechával vyznít důležitost svých slov, přičemž obzvláště vynikala údernost stále opakovaného slova la mode a především půvab jeho důrazně znělé poslední souhlásky.

Lipovetsky, stejně jako ve svých knihách, postupoval ve výkladu systematicky. Své myšlenky předkládal jasně a srozumitelně, pro někoho možná až příliš jednoduše. Proto je někdy obviňován z banálnosti a předkládání samozřejmostí - na druhou stranu, podle jeho vlastních slov, zrovna fenomén módy ve Francii z podobného úhlu pohledu reflektuje prý jen jediná kniha. Zmíněné "samozřejmosti" navíc většinou nejsou uváděn kvůli nim samotným, ale pro vystižení zásadnějších tendencí, které v sobě skrývají. Navíc jen díky jejich pojmenování jsou nastoleny a mohou otevřít diskusi. Jednotlivosti a "nesamozřejmé samozřejmosti" zasazené do širšího rámce Lipovetskému umožňují načrtnout dlouhodobější trendy - podle něj tím převládajícím je dnes demokratický individualismus post-moderního ražení. Právě přívlastky demokratický, post-moderní, individualistický používá nejčastěji a také nejraději. Pro Lipovetského je totiž charakteristické, že v procesu postupného otevírání se společnosti hledá hlavně pozitivní stránky - na rozdíl od svých mnohem pesimističtějších kolegů.

Cílem přednášky ve Francouzském institutu bylo představit asi třísetstránkovou knihu Vláda pomíjivosti. Pro toho, kdo byl už dříve seznámen s knihami Lipovetského, byl tento příspěvek dalším zajímavým rozšířením autorovy tradiční interpretace na novou oblast. A ten, kdo přišel kvůli módě, seznámil se s osobitým pohledem na dílčí část lidského života, jejíž "logika" se ovšem stále více prosazuje do ostatních rovin života.

Den poté se v sídle Cefresu v Emauzích konal seminář, který byl už mnohem konkrétnější. Byl více dialogický, mluvilo se i o jiných tématech a profesor vyjasňoval nedořečené ze svých knih. V tomto ohledu bylo jedním z nejzajímavějších polemických momentů jeho odmítnutí označovat reklamu za manipulaci - navrhoval totiž, aby bylo vymyšleno jiné slovo, které by dokázalo lépe vystihnout reklamu jako přiznanou manipulaci, o níž obě strany, tedy manipulující i manipulovaný, vědí a jako manipulaci ji i přijímají.

Nejzásadnější ovšem bylo jakési Lipovetského shrnutí opěrných bodů jeho "filozofie sociologie", o níž se opírají prakticky veškeré interpretace v jeho knihách, tedy o definování úhlu pohledu, pod kterým vnímá proměny současné společnosti.
Lipovetsky o dnešní době mluví jako o 2. individualistické revoluci, přičemž se jedná o navázání na přerušený vývoj konce 18. století, kdy se konala první individualistická revoluce. Ta byla prý záhy zastavena (navzdory tomu, že se uznala za "genetický" základ demokracií) a důraz na rozvoj jedince byl oslaben. Až nyní nastává epocha post-moderního individualismu, pro nějž jsou charakteristické tyto vlastnosti:
hédonismus, důraz na slast (radost, požitek, rozkoš - plaisir)
vzestup psychologické kultury - psychologizace prakticky všech součástí života
tělesnost, kult těla
kult trhu a jeho legitimizace - trh už není vnímán jako prostředek vykořisťování, ale jako tvůrce bohatství
krach velkých ideologií, jež vyžadovaly oběť, a jejich nahrazení ideálem spokojenosti (došlo k "revoluci" způsobů života, nyní už není možné vyžadovat oběť, tedy omezení individua)
kult osobní autonomie
- deinstitucionalizace rodiny
- osobnější prožitek vlastního života
- imperativ a povinnost nahrazeny možností volby
- snížení významu církve (vytváření vlastního náboženství)
- post-křesťanství (diskuse o věčnosti neslouží ke spáse po smrti, ale ke zlepšení současného života), z čehož plyne, že naplnění vlastního života nahradilo věčnou spásu.

Lipovetsky dochází podle svých vlastních slov k odhalování stále větší paradoxnosti naší společnosti, kde vedle sebe koexistují protiklady, jejichž základ si vzájemně odporuje, přesto se ale v realitě nevylučují. Ale i při této paradoxnosti zůstává stále na straně optimistického přístupu - ačkoliv uznává existenci inflace znaků a symbolů a z ní vyplývající nemožnost orientace člověka ve světě a obtížnost hledání vlastní identity, okamžitě zdůrazňuje například vzrůstající lidskou snahu zapojovat se do společenství. Tento fakt dokumentuje na rostoucím počtu spolků ve Francii (což ještě(?) není naše zkušenost, u nás zatím vnímáme hlavně radikalitu individualismu). A z toho mimo jiné vyplývá i poukaz na hledání nových přetvořených vazeb na druhé, mluví to pro angažovanost nesartrovského typu, neorientovanou na celý svět, ale praktičtější, konkrétnější a přímější.

Zda se jeho optimismus potvrdí, přiznává, že neví ani on sám, ačkoliv za svými názory si stojí razantně a na veřejnosti o nich rozhodně nepochybuje. Přesto připouští, že se může mýlit a že všechno ukáže čas.

Kvalita Lipovetského analýz bude moci být oceněna či zatracena až v mnohem delším horizontu, přesto už dnes umožňují uvažovat v souvislostech, které by bez nich tolik samozřejmé nebyly.

A nakonec dobrá zpráva pro fanoušky: jak mi sám řekl, pracuje na nové knize o štěstí.