Makhelé, Caya
Bajka o pekle, lásce a márnici

recenze beletrie zahraniční

Poetický text se spoustou překvapení, kde vystupují přízraky, záhrobní postavy, podlý bůh-ďábel a nevinné děvčátko. Hra se odehrává střídavě na ulici, v pekle i v márnici a vypráví se v ní, jak starý, špinavý, podrážděný clochard, tedy bezdomovec, náhle získá příslib lásky, i vydá se za ním.

Skutečný lásky jsou vždycky krvavý...
Caya Makhelé
: Bajka o pekle, lásce a márnici, překlad Matylda a Michal Lázňovských, Divadelní ústav, Praha 2003

Caya Makhelé (*1956 Pointe-Noire, Kongo) studoval v Paříži, v roce 1983 se ve Francii usadil natrvalo. Založil Théâtre d'Art Africain (1980), časopis Equateur (1986), divadlo Acoria, nakladatelství Acoria (1997). Organizoval festival Rencontre Afrique-Brésil. Pořádal různá turné s inscenacemi pro děti, semináře tvůrčího psaní a dramaturgie ve Francii, Švýcarsku, Belgii, Senegalu, Kongu…
Napsal přes deset divadelních her, ale i prozaická díla pro dospělé, pro děti, věnuje se divadelní režii, žurnalistice.

Hra La Fable du cloître des cimetieres (česky Bajka o pekle, lásce a márnici, překlad Matylda a Michal Lázňovských, Divadelní ústav, Praha 2003) je velice poetický text se spoustou překvapení, kde vystupují přízraky, záhrobní postavy, podlý bůh-ďábel a nevinné děvčátko. Odehrává se střídavě na ulici, v pekle i v márnici a vypráví se v ní, jak starý, špinavý, podrážděný clochard, tedy bezdomovec, náhle získá příslib lásky, i vydá se za ním.

Makiadi má špatný den, peníze žádné, náladu pod psa. Z baru ho vyhazují, protože mrmlá, a odhání tak zákazníky. Vtom do lokálu vtrhne Artinem a vášnivě ho políbí. Pak mu, celému zaskočenému, předá dopis, v němž jakási Motema píše, že je mrtvá: "Chtěla jsem poznat zoufalou bolest nepřítomnosti. Chtěla jsem být raněna vlastním očekáváním…" Makiadi se dále dozvídá, že ona Motema se do něho už dávno zamilovala. Její bolest prý plyne z toho, že celý život marně čekala, až si Makiadi všimne, že je milován. A protože si ničeho nevšiml, skočila pod vlak. Dál tak bude mučena "hladem, žízní po tobě". V dalších obrazech doprovázíme Makiadiho při jeho pátrání po záhadné ženě Motemě. Makiadi neví, zda žena existovala, existuje, či ne. Hledá ji v pekle, v márnici, na ulici, na tržišti. Hledá pilně a důsledně. Dokonce se převlékne za ženskou, poté na sebe řízením osudu bere kněžskou sutanu, což zas vyvolá situaci, že se stane zpovědníkem Artinem, která stroj událostí dala do pohybu svým nečekaným polibkem tehdy v baru. I stařec, Makiadiho protihráč - jednou nemilý barman, podruhé nesmiřitelný policista, potřetí nevrlý hrobník v márnici, neochotný pomoct v pátrání po mrtvole Motemy, a nakonec ochotně přenechávající Makiadimu své zaměstnání v márnici… i ten tedy neustále mění převleky, střídá totožnost. Mezi nimi hopsá přes švihadlo prostořeké, bezprostředně vševědoucí Děvčátko, jež umí procházet zdí (kterou Makiadi posléze musí roztřískat, aby se skrze ni dostal) a komentuje svět s nadhledem dětem vlastním. V něčem je podobná Queneauově Zazi, když Makiadiho peskuje: "Chceš se se mnou dělit o slova, a jasně že mi necháš tu menší polovinu, s těma nejjednoduššíma, nejnevinnějšíma, nejbezbarvějšíma a nejmíň bojovnejma výrazama. Zakazuješ mi svět, svět dospělejch. Cítím, že umřu podruhý." Pomoc Makiadimu nabízí jen Ogba, "vychytralý a arogantní bůh-ďábel", který mu kromě kněžského převleku vnucuje též tvář-masku, aby se mohl stát někým jiným, což mu podle Ogbova názoru jistě pomůže. Ogba je se vším rychle hotový a nebere si servítky. Podivuje se třeba: "Lidi tu chcípaj hlady a ofrňujou se nad dobrým masem…" (následuje několik receptů, jak si navařit křepeláka, německého ovčáka atd.). Ani Makiadi ale není žádný svatoušek: "Odmítám mravní čistotu a zbožnost. Žádám požitkářství. Co bych si počal se životem v modlitbách, zpěvu, pokání a vodříkání? Nenávidím půst a zdrženlivost…"
Nad existencí Motemy ani nad jejím neobvyklým způsobem a projevem lásky se nikdo krom Makiadiho nepodivuje. A když tato žena-sen, žena-přízrak, celá zkrvavená provívá vyprávěním očitých svědků, Artinem zkušeně podotýká: "Skutečný lásky jsou vždycky krvavý." A vysvětluje, že Motema si vybrala tuláka, zkrachovalou existenci, jako pokání.
Přestože se Makiadi nakonec od Děvčátka dovídá, že žena, po níž usilovně pátral, neexistuje, že je to "jen takový rituál", zůstává pro všechny případy v márnici, věří v ní, čeká ji, hledá, těší se na ni.

Makhelé v této hře úplně zrušil hranici skutečna a neskutečna, postavy procházejí z života do záhrobí a zpět, na tomto světě si povídají s přízraky, mrtvá těla ožívají a jednají. Nešťastní lidé trhají pouta, boří překážky, jediným gestem získávají radost, svobodu. Rezignovavší bezdomovec nachází smysl života a dokonce i zaměstnání. Hrobník neustále pořádá svou sbírku mumifikovaných těl a jejich částí - oprašuje, přerovnává, vystavuje kusy rukou či nohou. Proč ne? Svět je plný podivných existencí, zamotaných osudů, složitých událostí. A přitom stačí všimnout si, že nás někdo miluje, a on by se nemusel z nešťastné lásky hned zabíjet… Někdy je dobré podívat se na svět jinýma očima, třeba africkýma (ačkoli v původu ten rozdíl není, jak říká Caya Makhelé v našem rozhovoru).

© Jovanka Šotolová, březen 2003

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 85 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

64%čtenáři

zhlédnuto 2295x

Inzerce
Inzerce