Millet, Catherine: Sexuální život Kateřiny M.

Millet, Catherine
Sexuální život Kateřiny M.

recenze beletrie zahraniční

Catherine Milletová napsala knihu o sobě. A napsala ji tak, jak o sobě snad žádná jiná žena nepsala...

Sexuální život Kateřiny M. - literatura, nebo pornografie?
Catherine Millet
: La vie sexuelle de Catherine M. (Sexuální život Kateřiny M.), Seuil, 2001
Catherine Milletová: Sexuální život Catherine M., přel. David Chalupa, Alpress, 2002

Catherine Milletová nebyla mezi širší veřejností příliš známá až do loňského roku - inu, jako kunsthistorička, která má na starosti prestižní uměleckou revue Art press a píše o moderním výtvarném umění, k tomu moc příležitostí neměla. Pak ovšem napsala knihu, která se vymyká její dosavadní tvorbě, ale do značné míry i kontextu celé francouzské literatury. Catherine Milletová totiž napsala knihu o sobě. A napsala ji tak, jak o sobě snad žádná jiná žena nepsala.

Všechno prozrazuje už samotný název - Sexuální život Catherine M. Hitem loňské sezóny (jen ve Francii se prodalo pár set tisíc kusů a vzápětí se začalo překládat do dalších jazyků) se tato kniha stala hlavně proto, že sexuální zkušenost její autorky nepatří zrovna k šedému průměru.

Kniha o sexu
Mluvit o ději by bylo zbytečné. Jedná se o pásmo vzpomínek a úvah, jakousi netradiční formu pamětí, o výčet sexuálních dobrodružství a pokusů, kterých bylo nepočítaně a na nejrůznější způsoby. Dalo by se říci, že se celý text nezabývá téměř ničím jiným než popisem postav, milostných poloh a okolností, za nichž docházelo k pohlavním stykům, a tím, co to znamenalo pro autorku.

Při nejmasovějších orgiích, kterých jsem se v následujících letech účastnila, mohlo být zhruba až sto padesát osob (všichni nešoustali, někteří se přišli jen dívat) a pohlaví asi čtvrtiny nebo pětiny z nich jsem brala všemi způsoby: do rukou, do úst, do kundy nebo do zadku.

A tak přihlížíme skupinovému sexu, orgiím organizovaným v pařížských bytech i na předměstí, milování ve volné přírodě či v kanceláři, všechno v nekonečně variovaných polohách, s identifikovanými či naopak neznámými muži a občas i ženami, zepředu, zezadu, jde o podrobné líčení všeho, čím Milletová v sexu prošla. Přesněji, čím podle svých slov prošla, protože „důkaz“ toho, že se nejedná jen o autorčinu fabulaci, kniha nenabízí, ačkoliv vyprávění působí velmi autenticky.

Legendes de Catherine MNicméně, alespoň pomocné zhmotnění světa Milletové, nabízejí fotografie, jež vyšly souběžně pod podobným názvem Legendy Catherine M. a jejichž autorem je Jacques Henric, autorčin manžel, známý fotograf a spisovatel. Asi nepřekvapí, že se jedná o akty samotné Catherine.

Styl
Kniha však není výjimečná jen obsahem jako takovým, který má bezesporu skandální příchuť, a tedy přirozeně provokuje a vyvolává mohutnou čtenářskou odezvu. Výlučnost a jistý respekt jí dodává skutečnost, že ji napsala uznávaná intelektuálka, a co je ještě významnější, že ji napsala stylem, který se vlastně staví proti obsahu. Ačkoliv české nakladatelství Alpress knihu vybavilo dráždivou obálkou a podtitulem Erotika pro dospělé, v konečném důsledku nejde primárně o erotické čtivo.

Milletová totiž ke své sexuální zkušenosti přistupuje téměř analyticky, možná podobně jako zkoumá výtvarná díla — nepotřebuje ve čtenáři vyvolávat vzrušení, protože popis sexu zde není lechtivým prostředkem k uspokojení. Celý text překvapuje až klinicky lakonickým nasazením, suchým, věcným stylem, který neskandalizuje a jehož cílem není „lechtání v podbřišku“.

Dnes jsem schopna napočítat čtyřicet devět mužů, o nichž můžu říct, že jejich pohlaví vniklo do mého, a k nimž můžu zároveň přiřadit nějaké jméno nebo v některých případech aspoň totožnost. Ale spočítat všechny, kdo splynuli v anonymním houfu, to nedokážu.

Klasická pornografie a její atraktivita vychází z faktu, že sex je v podvědomí společnosti stále více či méně tabuizován a mýtizován. Hlubší diskusi na toto téma v podstatě nahrazují jen povrchní rubriky společenských časopisů a módní barevné publikace typu — Dokonalé milování 365 dní v roce apod. Mluvit o sexu stále znamená počítat se studem, zábranami, pohoršením.

Naopak Milletová o svém sexuálním životě mluví se samozřejmou otevřeností, která překvapuje mnohem víc, než kdyby o něm mluvila se záměrem čtenáře vzrušit. V psaní o sexu nemá zábrany, stejně jako je nemá při jeho provozování. Zatímco pornografie útočí na fantazii a probouzí touhu, Milletová říká bez okolků vše, aniž by se pozastavovala nad vhodností či nevhodností tématu, čímž dává najevo, že jejím cílem není to, aby se čtenář eroticky vžíval do popisovaných situací.

Tímto způsobem soustřeďuje pozornost pouze na předmět svého zájmu, kterým není sex jako takový, ale ona a sex, ona v sexu, sex skrze Catherine M., její prožívání tělesnosti, zkoumání vlastních tužeb, snů, zálib a chutí, názorů na muže, na jejich množství, rytmus, vášeň a výkon, jejich reakce a chování. Je to mimořádná zpověď, absolutní otevření se, klidný, vyrovnaný tok úvah o vlastním těle, o cizích tělech a o nekonečných variacích jejich společného potýkání.

Každý více méně originální pohlavní akt mě zásadně neponížil, ale byl naopak pramenem hrdosti jako další krok při hledání jakéhosi sexuálního grálu.

Díky své jistě extrémní zkušenosti má Milletová nezbytnou kompetenci a díky své profesi i schopnost pro podrobnou analýzu všeho, co se sexem souvisí. Umí zachytit důležitý detail, gesto, reakci, které vypovídají o situaci či člověku více než dlouhé vysvětlování. Výsledné popisy jednotlivých mužů a žen, jejich tělesných orgánů, pachů, pohybů, to všechno představuje jedinečnou, takřka encyklopedickou příležitost ke zkoumání člověka v dosud veřejně nepříliš diskutované oblasti, která přitom tvoří podstatnou část lidského života.

Nekonečné možnosti interpretace
Netradiční námět a netradiční forma způsobily nejen obrovský čtenářský ohlas, ale probudily také mimořádnou intelektuální odezvu v médiích. Novináři, spisovatelé, literární kritici a dokonce i sociologové (mezi jinými i slavný Jean Baudrillard) se vyslovovali nad rolí této knihy a nad jejími možnými významy.

Není divu, sama Milletová jim totiž poskytla široké interpretační pole tím, že z knihy o sobě vlastně vystoupila a je v ní přítomna jen okrajově. Ne nadarmo se kniha jmenuje Sexuální život Catherine M., kde ono M. sice odkazuje na autorku, ale zároveň znamená, že se tím autorka vymezuje vůči sobě jako literární postavě (ačkoliv vše je psáno v ich-formě). Skutečně pozoruhodné je, že Milletová k sobě v knize přistupuje téměř jako k literární postavě, stojí nad sebou (tedy nad ní), s nadhledem a odstupem a zároveň své (její) chování prakticky neinterpretuje, nehodnotí, sama pro sebe své chování neproblematizuje, protože je pro ni samozřejmé, bez viny a výčitek. Prostřednictvím své postavy bezstarostně prolamuje společenská tabu, protože pro ni nepředstavují relevantní hranici — tu si určuje sama. Absence morálního hodnocení a neurčitá formulace důvodu, proč kniha vznikla, ovšem dává prostor interpretacím kritiků.

Ve společenských stycích jsem byla spíše nesmělá, a z pohlavního aktu jsem si učinila útočiště, kam jsem se ráda uchylovala, abych se vyhnula pohledům, jež mě uváděly do rozpaků… Proto nepřicházelo v úvahu, abych se chopila iniciativy. Nikdy jsem nikoho nesváděla. Byla jsem však vždycky a za všech okolností k dispozici, bez váhání a postranních myšlenek, všemi otvory svého těla a s plným vědomím.

A tak mnozí nevědí, co si s textem počít, přitom mu zároveň každý přisuzuje odlišný význam (nepřekvapí, že interpretace jednoho přímo odporuje interpretaci druhého). Proto někteří knihu hodnotí jako svébytnou reflexi ženy, která udělala rázný krok k osvobození se i v sexuální oblasti (přitom sama Milletová se za feministku nepovažuje), jiní v textu spatřují jen vydařený komerční kalkul, další ho považují za důkaz toho, kam až dnešní zvrácená doba může zajít, a nebo prostě za čirou pornografii a absolutní ztrátu tajemství a mystiky.

Catherine Milletová
Co z toho je založeno na skutečných slovech textu, a co na tradičních předsudcích? Výtku z pornografičnosti textu bych osobně odmítl, protože forma tomu neodpovídá. Obvinění z komerčního tahu má své opodstatnění, ale zdá se příliš zjednodušující. Poukaz na postupující celospolečenskou ztrátu tajemství je závažnější, ovšem ani v tomto případě to není tak jednoduché. Ano, Milletová se soustředí především na fyzickou stránku věci, na sebeuvědomění skrze tělo a tělesnost, a v tomto ohledu je skutečně bez jakýchkoli tajemství. Ovšem tímto téměř technicistním a instrumentálním přístupem a absolutním soustředěním se na tělo zároveň nechává do značné míry ukrytou svou duševní intimitu. Paradoxně tedy odhaluje tam, kde ostatní cudně spouštějí závoj, a nezabývá se tím, co obvykle bývá předmětem zájmu.

A tak nejsnadněji lze text interpretovat ve prospěch feministických pozic — svébytná osobnost, a hlavně žena, napsala otevřený text o svém sexuálním životě, který dokáže vnímat jako navýsost svobodnou a pozitivní záležitost. Ač prý je ve své „nesexuální“ části života plachá až stydlivá, v sexu nalézá sebedůvěru a je ochotná zkusit všechno. Není divu, že feministické autorky z Milletové dělají svůj vývěsní štít.

Nicméně ani zde není vše jednoznačné. Text sice představuje uchopení sexuality ženou, ale už problematičtěji o něm lze hovořit jako o ženském uchopení sexuality. Přesněji — dostáváme sice do rukou obraz toho, jak žena může prožívat sexualitu (a pro feministickou argumentaci je důležité, že tak činí sebevědomě a bez předsudků), ovšem tato sexualita není typicky ženská. Milletová by totiž mohla být zároveň i ideálem mužů, protože naplňuje onu rozšířenou stereotypní představu o vždy připravené a vždy svolné superženě. Příkladů v knize najdeme hned několik, Milletová v knize mluví o své nechuti k předehrám a svádění, raději „jde přímo na věc“, nikdy není v sexuálním vztahu hybatelem, nechává se muži vést…

Jsem poslušná nikoliv proto, že mám sklon k podřízenosti, ale protože jsem k tělesným praktikám v podstatě lhostejná. Nikdy bych se samozřejmě nepropůjčila k tomu, abych působila nebo snášela zraňování, ale ve všem ostatním, v celém tom nesmírném poli zvláštností, sexuálních vrtochů, jsem jednala bez předsudků, vždycky jsem prokazovala pohotovost duševní i tělesnou.

Proto někteří Milletovou sice zasazují do kontextu feministické literatury, ovšem do té její osvobozovací fáze, která ještě stále vychází z představ maskulinní sexuality. Nechat se vést, podřídit se přání jiného, to je typická role ženy v typicky maskulinním světě, ovšem zde proti tradici je dobrovolně a velmi ochotně přijímaná a radostně užívaná.

Pod světlem této argumentace pak působí velmi pikantně rozhovory, v nichž Milletová mluví o svých zkušenostech se čtenáři — reakce byly většinou kladné (nejlépe reagovaly ženy), ale překvapivě negativně se vyslovili právě někteří muži — zřejmě proto, že se mohli cítit touto ženou ohroženi (ohroženi ženou, která muže nikdy neohrožovala, pouze de facto dokázala vládnout neuvěřitelnou sexuální energií, což je tradičně oblast, kde podle mužů mají dominovat muži).

Catherine Milletová v Čechách
Obálka českého vydáníZřejmě největší zásluhou Sexuálního života Catherine M. byl fakt, že ve Francii (ale i v dalších evropských zemích) vyprovokoval velkou diskusi. Mohlo k tomu dojít i proto, že knihu vydalo renomované nakladatelství Seuil v decentní obálce, takže po ní nesáhli jen zvědaví čtenáři erotiky, ale nebáli se jí ani intelektuálové.

Z toho důvodu však není jisté, zda podobnou diskusi kniha probudí i u nás — ač vyšla pozoruhodně brzy po originálu, což je nepochybně dobře, neujalo se jí žádné prestižní nakladatelství a nakladatel zřejmě v očekávání většího prodeje zdůraznil jen popisovaný obsah — takže na obálce je ženský klín zakrytý rudou anturií a na záložce uslintaný reklamní text s ujištěním, že ve Francii „dychtiví zájemci o tvrdou a necenzurovanou erotiku ve všech podobách rozhodně nebyli zklamáni“.

Tímto způsobem se ale vyrábí podpultová senzace, která odbornější diskusi zrovna nepodpoří. Dychtiví zájemci sice nebudou zklamáni, přesto si kniha bez podobně účelové interpretace mohla snáze najít cestu i k těm, kteří nehledají jen prvoplánové vzrušení. Naštěstí alespoň překlad Davida Chalupy nenapomáhá zbytečné senzačnosti a stejně jako originál nabízí prostor interpretacím, které jsou na celé záležitosti tím nejzajímavějším.

Ján Simkanič 18/10/2002: psáno pro www.novinky.cz
 

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 154 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 5652x

katalogy

Inzerce
Inzerce