Denis Montebello zaujal už před rokem, když vydal román Tři nebo čtyři (Trois ou quatre, Fayard, 2001, 160 s.). V domě přeměněném v pevnost zápasí Raoul Sacchi, účetní v důchodu, se stárnutím a Alzheimerovou chorobou, a to tak, že si vede deník, kam si vše zapisuje. Hraje si se svou pamětí jak kočka s myší, zachycuje každý detail, snad aby si vytvořil proti nemoci obranný val. Občas se zkouší: zkusí třeba, co to udělá, když opomene poznamenat, že měl k večeři rybu… Jeho počínání je velmi systematické, spořádané, psychoticky pečlivé. Ale pořád ho někdo vyrušuje, třeba dělníci, kteří mají něco udělat s vlhkostí v domě. Jak voda vzlíná, přibývá i vzpomínek. Text se nenápadně člení do nekolika vrstev, kde současnost přechází v minulost, čistě osobní zápisky se střídají s poznatky o okolí, známých i neznámých lidech, úvahami o cizích osudech. Ačkoli to tak nevypadá, Montebello je vděčný vypravěč, zachycuje různé epizodky z vlastního života, historky o jiných, události z novin… Nemoc Raola Sacchiho postupně zasahuje i schopnost vyjadřování, ovšem v Montebellově podání se rodí zvláštní, poetický jazyk.

Za poznámku stojí i předchozí Montebellův román, Snování a tkaní (Filature et tissage, Fayard, 2000, 196 s.), příběh s detektivní zápletkou (titul lze jednoduše přeložit jako Stopování a tkaní, ovšem v podtextu zůstávají další významy slov: přádelna a tkalcovna), kdy vypravěč, básník na cestě od Atlantiku a směřující do Itálie, najde peněženku a v ní vizitku se jménem detektiva a kartičku s údaji o sobě, což ho přinutí navázat zpřetrhaná pouta s Lotrinskem, kde vyrůstal… Propletené nitky osnovy se odvíjejí, unikají, slova jsou bezmocná, nedokážou zastavit prázdnotu, nahradit touhu putovat dál. Nekonečně navazovaný příběh ale nelze dotkat, stejně jako nemůžeme napnout do rámce tkalcovské osnovy chaotický svět. I v této knize, ačkoli příběh tu hraje hlavní roli, nás mimoděk zaujme Montebellova posedlost slovy, jejich významy, hledáním pramenů a vztahů v jazyce.

V tematicky i jazykově pozoruhodném textu románu Dálniční archeolog se prolíná několik rovin, archeolog by řekl vrstev: autorovy úvahy a vzpomínky, drobné příhody a zprávy jako z novinové rubriky aktualit z regionu a také zážitky z vězení, kde autor románu skutečně po jeden rok působil jako učitel tvůrčího psaní. V knize se objevují spíše jen detaily myšlenek, vteřinové záběry toho, co nám proletí mimochodem hlavou… Text má neobvyklou formu, tvoří ji sled odstavečků o dvou, třech větách - má tak naznačit, že jde o střepy, vykopávky v paměti, záblesky v přemýšlení, těkání mysli.

Hlavní postavou a zčásti i vypravěčem tohoto pozoruhodného textu je Ulysse Sapin (dopřejme si překlad: Odyseus Jedle, ovšem "sapin" může být i drožka, fiakr, čímž se autor zřejmě odvolává k obrazu aut, starých vysloužilých kraksen, vrakoviště, spřádajícím v čtenářově hlavě souvislost s kriminálníky a vězením, jak ještě vysvětlíme). Ulysse Sapin vede dílny tvůrčího psaní ve vězení. Hledá si tu námět na knihu? Co možná nejživější hrdiny pro své nové dílo? Tak ho kdosi hned v úvodu osočuje… Ulysse Sapin sem přichází každý týden vždy jen na dvě hodinky. Pak může vypadnout a vypnout. Na rozdíl od trestanců, z nichž jako by vyprchal život, vůle být, zajímat se, vstřebávat. O to víc hloubá náš vypravěč, archeolog přítomnosti, Ulysse Sapin. Zkoumá to, co jeho současníci nechtějí vidět, co je nezajímá. Zabývá se třeba otázkou, proč vlastně trestanci mají zůstávat zavření.

Montebello, jehož jazyk je oproti střídmě se vyjadřujícím, nedůvěřivým vězňům naopak velmi živoucí, pln narážek, jinotajů, metafor, nečekaných dvojsmyslů, pomrkávání na původ či příbuznost slov, jejich propojení v různých vrstvách mateřštiny i s jazyky jinými, třeba i mrtvými (autor je překladatel a středoškolský i vysokoškolský učitel latiny a řečtiny) - hledá osvěžení textu i v plánu tematickém. Vězení, jak bylo řečeno, přirovnává k vrakovišti. "Auta sem přijíždějí. Zastaví a neodjedou. Nechtějí se už rozjet. Chápete, proč se to tu hromadí. Tady ale není garáž, autoopravna, to je hřbitov. Hřbitov aut." Text ale má bohatší, "sendvičovou" strukturu, jde v obraznosti ještě dál. V myslích a osudech vězňů je třeba pečlivě odkrývat spodní vrstvy, oprašovat střepy, tak se možná podaří rozsvítit vyhaslé pohledy a apatii svěřenců při lekci tvůrčího psaní s "žáky" rozhodně ne nachystanými ke psaní, tvůrčímu už vůbec. Shodou okolností, shodou obraznosti - ve městě probíhá neobvyklý archeologický průzkum. Při stavbě dálnice bylo odkryto vzácné naleziště a neúprosní stavbaři věnují jediný víkend na jeho probádání. Na místo se sjíždí spousta dobrovolníků (zejména místní učitelé), aby zachránili, co se dá, a pořádá se velký archeologický piknik… Slovo "fouilles" znamená vykopávky, ovšem ve francouzštině nese ještě další významy - a u Montebella je nutné mít je vždy všechny na mysli. Tento výraz zároveň mluví i o prohledávání, prohlídce, což je ve světě, kde vše tělesné má tak málo potřebné důvěrnosti, ožehavé téma. A vedení dílny tvůrčího psaní v takovém prostředí představuje těžký úkol, jenž mívá jen drobné úspěchy, ač mívají podobu výkřiku do prázdna.

I proto je obsah a forma knihy zdánlivě tak fragmentární, tak jako postupně zdrženlivě vyslovované tajné sny a tužby trestanců. Avšak je to jako když pouštíme draka: myšlenky tu poletují a útržky sdělení chvíli udrží návaznost, pak se sled naruší prudkou odbočkou jinam, nit ale zůstává pevná.