Mouawad, Wajdi

rozhovor beletrie zahraniční

Mouawad je autorem zhruba desítky her, které prostou, humornou a někdy i poněkud drsnou formou pojednávají o věčných existenciálních tématech současného člověka.

Wajdi Mouawad
rozhovor

Jméno Wajdi Mouawad je v českých literárních a divadelních kruzích dosud zcela neznámé. Ve své vlasti i ve většině frankofonních zemí je však tento mladý kanadský dramatik libanonského původu považován za jednu z nejvýraznějších postav nastupující generace divadelních tvůrců, o čemž svědčí množství cen, které za své texty i za režijní práci obdržel. Je autorem zhruba desítky her, které prostou, humornou a někdy i poněkud drsnou formou pojednávají o věčných existenciálních tématech současného člověka. Brněnské nakladatelství Větrné mlýny vydává v těchto dnech jeho hru Pobřeží, rozsáhlou barokní fresku o mladíkovi putujícím s mrtvolou vlastního otce na zádech a hledajícím vhodné místo pro jeho hrob. Při této příležitosti nám Wajdi Mouawad poskytl následující rozhovor. 

· Co vás přivedlo k literatuře? Proč máte potřebu vyjadřovat své myšlenky a pocity prostřednictvím literatury? A proč jste si jako svou základní formu zvolil divadlo?
K literatuře jsem se dostal již ve velmi raném věku naprosto přirozeným způsobem, protože u nás doma se pořád nějaké knížky povalovaly. Pro mé rodiče byla četba ovšem především zábavou. Žádná velká intelektuálština nebo učenost, zkrátka čtení pro radost. Vedle časopisů a novin ležely dobrodružné knížky a komiksové příběhy. Myslím, že mou první četbou byla Tintinova dobrodružství. Je to důležité v tom smyslu, že jsem objevil, nakolik vzrušující může být posezení s knihou v ruce. Později, když jsme odjížděli z Libanonu, se pro mne četba stala prostředkem učení, neboť jsem musel rychle zvládnout francouzštinu, jazyk, který jsem neznal. Toto dobrodružství mělo klíčový význam. Potřeba co nejrychleji zvládnout všechna pravidla tohoto obtížného jazyka, abych vůbec mohl společensky přežít, způsobila, že jsem musel číst pořád a každý den se navíc cvičit ve psaní. To, co jsem psal, se začalo ponenáhlu podobat tomu, co jsem četl, a v té době jsem četl především dobrodružné knížky a vůbec všechno z růžové a zelené knihovny, což jsou edice zaměřené na knihy pro děti. Postupně jsem tyto knihy vyměnil za Boba Morana, Agathu Christie a Arsena Lupina. Pořád to však byla četba především pro potěšení. Až do dne, kdy mne náhoda či intuice dovedla k Proměně od Franze Kafky. Přečetl jsem ji na jeden zátah. Ani jsem přitom nedýchal a měl jsem pocit, že padám. A skutečně jsem padal – tam, kde bylo mé pravé místo. Neboť když jsem knížku konečně zavřel, stalo se cosi, co jsem nikdy předtím nezažil. Změnil jsem se. Své rodiče a vůbec všechno kolem sebe jsem najednou viděl jinak. Díky příběhu Řehoře Samsy jsem život na chvíli viděl jako novou, obnaženou skutečnost. Od toho okamžiku jsem v četbě vždy hledal tento pocit. Znamenalo to pro mne objev světadílu literatury, objev sice bolestný, ale plný života. Myslím, že právě tento působivý vztah mezi čtenářovou pasivitou a jeho někdy až destruktivní vnitřní aktivitou, která ho spaluje, mě přivedl na myšlenku vzít tužku a sám se pokusit vydat svědectví o tom, co se ve mně možná skrývá za hrůzy a o čem ani nevím. Ovšem literatura, má-li se dělat se vším všudy, je na dlouhé lokte a vyžaduje maximální trpělivost. Byl jsem ve věku, kdy pro mne bylo otázkou přežití vzít si okamžitě slovo a vyslovit, vykřičet věty, které mi už tak dlouho unikaly, a to nejen za sebe, ale i za své rodiče. Divadlo jakožto spontánní, naprosto konkrétní a pomíjivé umění se mi samo vnutilo, neboť když si v něm bereme slovo a sami je pronášíme na scéně, vytváří se pružné a okamžité spojení. Zřejmě právě to se v té době stalo, a to mne také k divadlu přivedlo.

· Do jaké míry jste ovlivněn svými libanonskými kořeny a frankofonní kulturou, v jejímž prostředí nyní žijete? Jste autor arabský, autor francouzský v širším slova smyslu, anebo autor kanadský?
To je jako byste se mne ptal, zda mám hnědé vlasy, zelené oči a bílou kůži. Nuže ano, mám hnědé vlasy, zelené oči a bílou kůži. Všechno to je ve mně přítomno současně, ale ani v jedné z těch přihrádek se nenacházím zcela. Různorodost mé identity – to je sama moje identita. Domnívám se ostatně, že všichni autoři jsou Židé, Arméni, Cikáni nebo Palestinci, neboť literatura je prostor pro vyhnance. Všichni autoři jsou uprchlíci. Kafka byl velký psanec, který po celý život toužil uniknout Praze, tomu starému městu, které ho drželo ve svých spárech.

· Žijete nyní v exilu, anebo jste v Kanadě nalezl novou vlast?
Nikdy jsem se necítil být zcela Kanaďanem nebo Quebečanem. Ale ani Francouzem či Libanoncem. Abych tuto potíž nějak vyřešil, zvykl jsem si přemýšlet v tom smyslu, že mé dětství je libanonské, mé myšlení francouzské a mé divadlo quebecké. Všechny tyto kořeny jsou však ve mně přítomny jaksi současně a s určitostí vím, že až do smrti v Kanadě nezůstanu.

· Ve svých textech pojednáváte často o tématu dětství a přechodu z dětství v dospělost. Jakou úlohu hraje podle vás toto období v lidském životě a jak se podílí na jeho konečném smyslu? Co člověk vstupem do dospělosti ztrácí a co získává?
Chápu toto období jako klíčové, neboť právě tehdy si člověk uvědomí čas. A prostřednictvím uvědomění si času přichází vědomí smrti. Myslím, že je to doba, kdy konečně uvolníme lana a ocitneme se sami v loďce na nesmírném oceánu života. A přesto je dětství stále zde, takřka na dosah ruky. Opouštíme dětství, ale přitom jsme stále ještě v samotném přístavu života. A máme strach, neboť si více než kdy jindy uvědomujeme čas a smrt.

· V Pobřeží hovoříte o okolnostech smrti a o posledních věcech člověka. Co je to smrt? Je to konec? Anebo je to začátek? A jakou roli hraje v životě živých lidí?
Na tyto otázky nemám odpověď. Je to pro mne okamžik, kdy něco samozřejmě končí a něco začíná – možná. A mezi tím „samozřejmě“ a tím „možná“ je celá škála lidských myšlenek, které se snaží nalézt nejrůznější možnosti, jež ono „možná“ po smrti nabízí.

· Hlavní postava Pobřeží žije ve světě snu a hovoří s lidmi, kteří ve skutečnosti neexistují. Kde jsou podle vás meze skutečnosti? Je sen skutečnost, kterou je třeba pojmout jako hmotnou záležitost?
Domnívám se, že ano. Sny existují – stejně jako existuje život v kamenech a skalách. Co je pevně dané, je současně slabé, a sny často představují znepokojující pravdu, neboť v nicotě zrozené z nicoty se často zjevují různé formy našeho ducha a ukazují nám, kudy máme jít, abychom naplnili vlastní osud. Právě to se přihodí i Wilfridovi.

· Jak dalece čerpáte svá témata z vlastních zkušeností?
V příbězích je jen málo autobiografických prvků. Vše osobní zůstává skryto. V Pobřeží se nikde nehovoří explicitně o Libanonu a zhruba stejné je to i všude jinde. Často se jedná o události, které jsem prožil, ale většinou jsou to pouhé detaily. Obecně reálné jsou emoce a onen náboj hněvu, který v textech naleznete.

· Můžete několika slovy definovat svoji koncepci divadla?
Je to prostor, ve kterém člověk vstupuje do světla, aby ho jiný člověk, ukrytý ve tmě, mohl sledovat. Tento prostor je ovšem hmotně vymezený (má své hranice), ale současně je vymezený i metafyzicky (lidská duše se v něm dostává do moci představení). Je to místo slova a setkání, a především je to místo dětství ve vědomí dospělého člověka.

· Divadelní umění je poměrně pomíjivé a ztrácí se v okamžiku, kdy je představení staženo. Dokonce i divadelní hry jakožto literatura velmi rychle stárnou. Nezvažoval jste nikdy možnost pokusit se o jiné literární formy?
Už dlouhá léta pracuji na jednom románu. K divadlu jsem se dostal asi proto, že jsem cítil potřebu mluvit. Divadlo tuto potřebu uspokojí, protože jeho řeč je přímá. Literatura, a především román, vyžaduje vytrvalou práci, na kterou jsem dosud nebyl připravený. Teď však zamýšlím omezit své divadelní aktivity a věnovat se především literatuře.

· Co byste řekl o současném kanadském divadle?
O kanadské tvorbě je mi těžko mluvit, protože Kanada je obrovská země a o tom, co se děje v provinciích, jako je Alberta, Britská Kolumbie, Manitoba nebo Saskatchewan, nemám ani potuchy. Společenská realita a myšlení těchto oblastí jsou dost daleko tomu, co se děje v Quebeku a v dalších atlantických provinciích, jako je Nový Brunšvik nebo Newfoundland. V tomto smyslu existuje mezi umělci skutečná zeď. Komunikace zde vázne a k výměnám téměř nedochází. Mnohem více se toho děje v oblasti tance a vizuálního umění, ale v divadle, kde vládne slovo, zůstáváme na velice omezené úrovni. Pár anglofonních autorů bylo přeloženo do francouzštiny a naopak. Nejdůležitější jsou George F. Walker, Brads Fraser nebo Judith Thompsonová. Způsobem fungování se však frankofonní prostředí od anglofonního zásadně liší. To je ovšem složitá otázka; myslím si, že největší problém spočívá v tom, že nevíme nic o skutečnosti, ve které žijí ti druzí.

· Kteří autoři vás nejvíc oslovili? Znáte nějaké české autory, ať už současné nebo minulé? Říká vám něco česká kultura a hraje nějakou roli ve vaší tvorbě a ve vašem vnímání literatury a kultury obecně?
Jak jste možná konstatoval, několikrát jsem se zmínil o Kafkovi. Je to pro mne autor, který mi umožnil osvobodit se z těsného světa, ve kterém jsem se dusil. Tím, že mi zjevil pravou tvář literatury, mi umožnil poznat i pravou tvář mého života. Kafka se dlouhou dobu podílel na formování mého ducha a mého psaní. Bylo pro mne dokonce těžké zbavit se ho, abych mohl objevit vlastní styl a obsah. Kafka byl ve mně tak pevně usazen, že jsem nakonec napsal představení pod názvem „Hra na schovávanou mezi dvěma Čechoslováky na začátku století“, která pojednávala o vztahu mezi Kafkou a Milenou Jesenskou. Přechod přes kontinent zvaný Kafka mi umožnil poznat další autory německého jazyka: Benjamina, Brocha, Trakla, Walsera, Musila. Mezi těmito autory jsem prožil největší díl svého života. A ještě další dva autoři hrají v mém myšlení klíčovou roli: Louis Ferdinand Céline a Arthur Rimbaud. V jiném smyslu, na poli myšlení, zde byl pak objev Jana Patočky. Jeho spisy, jeho život a jeho dedukce mne přivedly k tomu, že jsem si začal klást otázku, co se stalo v Libanonu. Co se týče Kafky a Patočky, domnívám se, že mé psaní je nasáklé fantazií prvního a myšlením druhého. Pobřeží je v tomto smyslu postaveno na myšlence solidarity poražených, o které Patočka hovoří ve svých Kacířských esejích. Vyjádřením těchto myšlenek je postava Simony.

Ptal se Marek Sečkař
listopad 2001

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1997x

Inzerce
Inzerce