Ndiaye, Marie

Ndiaye, Marie

portrét beletrie zahraniční

Marie Ndiaye je autorkou několika románů a divadelních her. V roce 2009 jí byla za román Les Femmes puissantes udělena Prix Goncourt.


Marie Ndiaye (nar. 1967; její jméno se objevuje v různé transkripci: N’Diaye, NDiaye, Ndiaye; někteří Francouzi ji vyslovují jako „ndaj“, "endaj", častěji však „ndyje“), dcera Francouzky a Senegalce, publikovala svou první knihu už v sedmnácti. Je autorkou několika románů a divadelních her, z nichž Papa doit manger (Táta musí jíst), uváděla r. 2003 prestižní scéna Comédie-Française. Marie Ndiaye získala r. 2001 cenu Prix Femina za román Rosie Carpe; r. 2009 jí byla udělena Prix Goncourt za knihu Les Femmes puissantes.

Ndiaye, přestože patří k mladší generaci současných spisovatelů, se již delší dobu těší renomé zkušené autorky. Píše velmi osobitě: stylistiku ovládá bravurně a navíc má vyhraněný pohled na svět a jednoznačný přístup k tomu, o čem a proč psát. Z jejích textů čiší nebezpečí, nenávist, násilnosti. Autorka si nelibuje v rozvláčných popisech, postavy necharakterizuje pohledem zvnějšku. Jako by jen konstatovala závažná i podružná fakta určitého příběhu - na svět a jeho útrapy se ale dívá výhradně z perspektivy svých postav. Dává tak čtenáři nahlédnout jednotlivé osudy a jejich peripetie tak, jak je vnímají jejich aktéři, a zdánlivě nechává na něm, aby si o nich vytvářel úsudek. Tím umožňuje zcela individuální výklad daných příběhů, a navíc nás nepřímo upozorňuje, jak povrchně vše kolem sebe vnímáme, jaké stereotypní matrice užíváme na samotnou recepci či výklad událostí, a zejména konkrétních lidí. Ndiaye tak vlastně se čtenářem mistrně manipuluje - a přitom se tváří, jako by jen nevinně předávala dál pohnuté historie celkem podřadných, náhodně vybraných existencí.  

Její rukopis má svéraznou poezii, ovšem také naléhavě bolestný přídech. Jako autorka Ndiaye zůstává zdánlivě zcela v pozadí, nepředvádí se, ani nemáme pocit, že by si vymýšlela, jen skromně drží opratě své imaginace a vypráví o neštěstích, která lidé způsobují ať už sobě, nebo, častěji, těm druhým. 

Česky vyšel zatím jen úryvek z románu Rosie Carpe (Růžena Kaprová, Minuit, 2001) v antologii Francouzká čítanka (úryvek přel. Erik Lukavský, Gutenberg, 2004) a kniha Čarodějnice (přel. Ivana Tomková, Argo, 2007).

Bibliografie:
Quant au riche avenir (Minuit, 1985, 116 s.)
Comédie classique (POL, 1987, 105 s.): román napsaný jedinou větou
La femme changée en buche (Minuit, 1989, 157 s.): tři části a tři rozdílné vypravěčské pokusy dokládají osud mladé ženy, která zabila své dítě, aby se pomstila za manželovu nevěru
En famille (Minuit, 1990, 316 s.): Fanny je osmnáct let a po dlouhé cestě se vrací domů. Její rodina jako by ji nepoznávala. Bolest z pocitu, že byla odhozena, zavržena, ji donutí pátrat po vlastní identitě
Un temps de saison (Minuit, 1994): Krutý podzim, pak dlouhá zima - déšť a vítr, smrtelné období pro křehké nátury. V tu dobu ji poznal Hernan...
La Sorciere (Minuit, 1996, 192 s.): obyčejná žena zdědí po matce nadpřirozené schopnosti. Ukazuje se ale, že jsou pro ni spíš tíživější než užitečné, zejména ve vztazích k ostatním členům rodiny
Hilda (Minuit, 1999, 91 s.): paní Lemarchandová potřebuje služku. Bude to Hilda. Ale Lemarchandová chce i Hildino přátelství, celý její život a iluzi možné rovnosti...
Rosie Carpe (Minuit, 2001, 344 s.): román oceněný Prix Femina roku 2001
Les Serpents (Minuit, 2004)
Le souhait (Ecole des loisirs, 2005)
Autoportrait en vert (Mercure de France, 2005)
Puzzle (Gallimard, 2007) - tři divadelní hry, jejímiž autory jsou Marie N’Diaye a její muž, Jean-Yves Cendrey
Mon coeur à l’étroit (Gallimard, 2007)
Trois femmes puissantes (Gallimard, 2009)

 

 

© Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4606x

Inzerce
Inzerce
Inzerce