Nothomb, Amélie
Robert des noms propres 1

recenze beletrie zahraniční

Tentokrát si Nothombová vybírá za terč sobectví rodičů, anorexii nebo lidskou "stádnost".

Robert des noms propres aneb mystifikace par excellence
Amélie Nothombová: Robert des noms propres, 2002

"Nic neláká spisovatele víc, než napsat biografii svého vlastního vraha", hlásá femme terrible Amélie Nothombová na přebalu svého posledního románu Robert des noms propres (Slovník vlastních jmen) . Že je to to poslední, co byste si mysleli, že spisovatele láká? A že se vám to vůbec zdá snad trochu přitažené za vlasy? Trefa do černého! O to přesně totiž Amélii Nothombové jde. Převrátit vzhůru nohama, co se dá (i nedá), rozmetat poklidný život románového hrdiny na cimprcampr, popřípadě nabourat čtenářovo a kritikovo očekávání a nasadit mu do hlavy brouka velikosti minimálně pingpongového míčku, právě to tato fantaskní fabulátorka belgického původu a japonského ducha k smrti ráda dělá.
A že není Nothombová žádný troškař a dělá si jako správný potomek vlivného a bohatého papínka, co si umane (otec Nothombové je slavná osobnost, mimo jiné byl velvyslancem v Japonsku), vyprovokuje hlavní hrdinku podezřelého jména (jak jinak) Plectrude k tomu, aby ji, Amélii Nothombovou osobně, zavraždila. Roztomilý to metatextuální, i když trošku brutální kousek. A to se ještě k tomu ukáže, že Plectrude není nikdo jiný než Robert, populární belgická zpěvačka a spiklenkyně Amélie Nothombové (která pro ni píše i texty písní). Pěkné přátelství, řeknete si, tak jak to vlastně ta Nothombová myslí?! Že by chtěla naznačit, že Robert des noms propres je jejím románem posledním? - na kontě jich má už deset. To jste asi přeslechli, že tato mladá Belgičanka hodlá "psát i po smrti". A tady to máte. Vlastně zase nemáte nic. Amélie Nothombová vás stále nutí přehodnocovat vlastní interpretaci a je rozhodnuta za každou cenu překvapit. A jelikož účel světí prostředky, jakákoliv metoda, ať už radikální převrat v textu, či provokativní prohlášení, se jí náramně hodí do krámu.

Přesto se Amélie Nothombová nevyhýbá závažným tématům, ba naopak. Tentokrát si vybírá za terč sobectví rodičů, anorexii nebo lidskou "stádnost". A tato autorka nikdy nemíjí svůj cíl. Jako kdyby se řídila heslem negativní reklama taky reklama. Provokuje, popichuje, je ironická, a vůbec je to extremistka, vystupováním i výběrem témat a charakterem svých postav. Přes četné kritiky se však stále drží na vrcholku popularity. Vlastně je Amélie Nothombová zajímavým sociologickým jevem. Dalo by se snad uvažovat o novém prototypu spisovatele. Je tak mladá a už tak známá, a ač její texty jsou plné postmoderních hříček a sofistikovaných pastí, její knihy jsou bestsellery. Její román si můžete koupit ve vybraném knihkupectví, v Carrefouru či v nádražní trafice - a to dostala cenu Francouzské akademie - zkrátka a dobře paradox a protiklad zde jsou jako doma.

Autorčin styl je svižný, mistrovsky pracuje s jazykem a hlavně dosahuje neuvěřitelného komického účinku. Jako by zkoušela, co čtenář vydrží, a když už je na něj té morbidity moc, rozesměje jej nebo, chce-li, dojme. A kdybyste se snad nechali ukolébat, proberte se, neboť to jste se jen měli vzpamatovat před dalším gejzírem jejího černočerného spisovatelského umu. V románě Robert des noms propres (nechávám schválně název knihy v originále, neboť jde, jak jsem se již snažila naznačit, o slovní hříčku) se prolíná příběh mladé Plectrude (tanečnice s krušnou minulostí, přítomností, a jelikož je její literární matkou autorka sama, pravděpodobně i budoucností) s ozvěnami pohádky. A na lásku se, což je u Nothombové neobvyklé, také dostane. Netřeba snad ani dodávat, že než aby byla Nothomová "normální", čitelná, či snad chraň pánbůh sentimentální, to radši hned zas někde vymáčkne kapku krve nebo řádně morbidního humoru.
Robert des noms propres je prošpikován zvukomalebnými tvary, téměř surrealistickými obrazy a novotvary. Zdaleka ne s takovou nevinností, zato s úžasnou hravostí a vynalézavostí, skvěje se poslední román Amélie Nothombové narážkami a odkazy na nejrůznější literární díla, klišé a současnou společnost vůbec. Ostatně hravost, svérázně kombinovaná s humorem místy hraničícím s morbiditou je této Belgičance vlastní.
Postavy poněkud vybočují z "normálu", a ač jsou sebeztřeštěnější a sebenevěrohodnější, vždycky v nich tuto svéráznou mystifikátorku poznáte. Nakonec ona sama říká: "v každé postavě najdete kus ze mne". A tak tedy Plectrude-Robert není nikdo jiný než Amélie Nothombová, vrah Amélie Nothombové…

© Anna Sukupová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 132 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 3311x

štítky k článku

Inzerce