Oster, Christian

portrét beletrie zahraniční

Osterův styl působí jednoduše, přístupně, věta je propracovaná a přitom vyvolává dojem mluvenosti... Oster skutečně příjemně vypráví.

Christian Oster

Christian Oster (* 1949), autor, který publikuje výhradně v nakladatelství Minuit: v roce 1989 první román, Volejbal, pak dalších šest: Piknik, Daleko od Odile,... Za román Můj velký byt (1999) získal cenu Médicis. Přiznává, že "kolega" Echenoz (publikuje rovněž v Minuit, v loňském roce získal prestižní francouzskou literární odměnu, cenu bratří Goncourtů) mu šel od začátku "příkladem". Oster pracoval jako prodavač v knihkupectví, jako korektor encyklopedií, psal detektivky a knížky pro děti. Teprve vydání Echenozova románu Cherokee (1983, česky E.W.A. 1996) přimělo Ostera zkusit štěstí v krásné literatuře. Skutečně se mu podařilo prorazit, a dokonce právě v elitním nakladatelství Minuit, jehož ediční politice padl do noty.

Osterův styl působí jednoduše, přístupně, věta je propracovaná a přitom vyvolává dojem mluvenosti, Oster skutečně příjemně vypráví.
S kým Ostera srovnávat? P. Kéchichian, kritik z Le Monde, rozebírá způsob osterovského humoru a nachází podobnost s Robertem Pingetem. J.-B. Harang z Libération (a není sám) uvádí jako Osterova duchovního otce Jeana Echenoze. Ovšem Echenoz je mnohem složitější, má mnohovrstevnatý rukopis, obšírnější záběr tematicky. Porovnání skřípe: čím víc se v Echenozových románech přehání, jedno dobrodružství přebíjí druhé, cestuje se sem a tam, tím budeme u Ostera zaskočenější: téměř nic (důležitého) se tu neděje, od postav i od děje si zachováváme milý odstup, kniha se pomalu, příjemně odvíjí, chvílemi nás zaskočí humorem sobě vlastním. Při porovnávání mě napadá ještě další adept z Minuit, J.-Ph. Toussaint, ale ten zas rád filozofuje, i jeho knihy běží v několika plánech zároveň. To Oster prostě jen vypráví. O hledání, o potřebě, o ztrátě lásky. Jakoby naivně, jakoby odevzdaně, ale vlastně ne. Hrdina (jehož jméno se třeba dozvíme až někdy v polovině románu, a ještě ne zcela najisto) si není moc jist sám sebou, nepovažuje za nutné udržet svou identitu neměnnou, kdyby to třeba okolnosti příběhu vyžadovaly, je připraven se i změnit. Od románu k románu trochu stárne, střídá povolání, jezdí jiným autem, jedna žena ho opustí, jiná se v jeho životě objeví, ale stejně nezůstane. On stále čeká na nové události, z většiny příběhů zachycuje vlastně jen detaily, a my tím pádem také, nevidí věci globálně, nezevšeobecňuje. Nebere sám sebe moc vážně, je trochu směšný, ale nedělá to schválně, je takový zvláštní, a přitom tuctový, stejně jako ti kolem něj, stejně jako my. Má nadhled nad tím, jak se odehrává děj, i nad vlastním prožíváním událostí někdy předvídatelných, jindy méně. Místy je možná až obsedantní (v románu Můj velký byt čtenáře "unavuje" omíláním historky o své ztracené aktovce... nezbývá, než se dohadovat, zda jde skutečně jen o aktovku, nebo je třeba hledat tu nějaký podtext). Ale Oster dokáže rozvíjet - nerozvíjet svůj příběh natolik mistrně, že knížku neodložíte. Pobaví vás, posmutní, nemusíte se ale bát, že by to s Osterem byl úplně ztracený čas.
"Mám rád román, je to zvláštní objekt, kde se mísí smysl a zvuk, je potřeba vdechnout mu krásu, je tam napětí, skutečné napětí, které existuje před tím, než kniha vznikne, před procesem psaní, já píšu knihy jen jednou, reaguji na to napětí, sleduji, jak se mé psaní hýbe dál, píšu čím dál rychleji, jsem zvědavý, kam to psaní povede... (...) Mé románové pole je úzké, žádná cesta kolem světa, žádné mraky postav, mé "já" je v podstatě pořád jedno a to samé, upustil jsem od třetí osoby, ženy v mým knížkách vlastně neexistují, asi jste si všimli, jsou to jen fantazijní projekce vypravěče."
V tyto dny vychází Osterův nový román, Uklízečka (Une Femme de ménage, Minuit, 2001, 238 s.). Hrdina (Jacques) si najme uklízečku, protože už půl roku, od té doby, co ho opustila Constance, žije sám. Ovšem ta žena, Laura, nejen že přichází k němu do bytu, vejde mu i do života, a to hned ve druhé větě románu. Ukáže se, že milování jí jde líp než péče o domácnost, ale není to zas tak strašné...

V románu s názvem Můj velký byt (Mon grand appartement, Minuit, 1999, 256 s.), trochu tajemným, jelikož práh inzerovaného v celém textu nepřekročíme, nám vypráví "hrdina" Luc Gavarine, jak přišel o aktovku, a ovšem také o svou partnerku, ale ta aktovka ho trápí snad ještě víc... S aktovkou totiž ztratil i klíče od svého nového, velkého bytu, a tak musí jít spát do hotelu. A tak nějak neúmyslně, nenápadně, postupně zapomíná na Anne s níž žil-nežil, která neodpovídá, nemluví, nezavolá. A Gavarine potká v bazénu Flore, zdá se, že Flore o něho stojí, ovšem ukáže se, že Flore bude za pár dní rodit a odjíždí proto do Limoges. A Gavarine s ní. Chodí za ní do porodnice (pořád ale není jasné, ani čtenáři, ani Gavarinovi, zda tu kdosi kohosi miluje, anebo spíš se prostě věci tak seběhly...), kde ho mají za otce malé Maude, nakonec skončí jako průvodce v propasti, kterou vlastní a provozuje jako turistickou atrakci Flořin bratr.

"Nechal jsem je tam stát, oba dva. Vyjel. Po dvaceti metrech slyším křik. Ještě jsem ani nepřejel přes mýtinu. Zpětné zrcátko! zaslechl jsem. Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Jean mi o něm nic neřekl. Viděl jsem ho v něm, jak poskakuje a pořád ještě křičí. Křičel nejspíš: Zpětné zrcátko! Už jsem ho neslyšel. Uvelebil jsem se.
Pak jsem ho už neviděl. Byl jsem na silnici. Sám. Aspoň za volantem. Byl provoz. Ne moc, ale přece. Držel jsem se vpravo. V kopci brzdil. Nemohl jsem se zbavit myšlenky, že zadřu motor. Zůstanu zase trčet. Nepřichází v úvahu, řekl jsem si. Někdo mě předjel. Nevšímal jsem si ho. Dopředu, radil mi Jean. Dívej se dopředu. Proto jsme zapomněli na zpětné zrcátko, jasně. Díval jsem se trochu i kolem, přeci jen. Po stranách sráz. Nepříjemné. Bál jsem se. Byl to nový pocit. Nevzpomínal jsem si, že bych se byl bál. Že mi bylo špatně, to jo, ale strach, takový, nikdy. Nebo možná dávno, jako malý.
Ve městě jsem si uvědomil, že mi Jean neřekl nic o pravidlech.O jejich spojení s praxí. (...) Hlavně jsem měl problém se světly. Předpis jsem znal, ale neviděl jsem je. Nepředvídal. Projížděl jsem na červenou. Nebo brzdil na fleku, blokoval motor. Nejhorší bylo najít lékárnu, měl jsem ten seznam. Kromě semaforů jsem hledal po straně ještě zelený kříž. Jeden na mě zablikal, když zrovna padla červená. Ten jsem uviděl. Zaparkoval jsem v druhé řadě, obstaral své nákupy, bez obtíží odjel. Skvělé. Překvapen. Zasnil jsem se. Talent, přeci jen. Do nemocnice jsem dojel snadno. Naštěstí byla značená. Všude na očích její logo. Na parkovišti, jak mi Jean poradil, jsem zastavil. Přesně na bílé čáře, ale daleko od zdi. Možná moc daleko. Zadek by mohl vadit. Nezkoušel jsem - nestojí to za to, říkal jsem si - o metr popojet. Zatáhl jsem za ruční brzdu. Vystoupil z auta, zhodnotil výsledek jako přijatelný. Projelo auto. Mohlo, chci říct. Nebylo až tak velké. Rozměry sanitky jsem si nebyl schopen představit. Velké sanitky.
Po litanii chodeb, dveří, protipožárních průseků, prázdných kanceláří jsem našel Floru. Připadala mi bledá. Byla. Víc než jindy.
"Je mi špatně, řekla."
(s.209-211)

Most v Arcueil je o nenaplňujícím se čekání na přítelkyni v jejím bytě: dny a noci plynou a ona nejde a nejde, zato přijde její sousedka, dokonce tu i přespí, pak nějaké dítě padá z okna, ale podaří se ho zachránit, sousedka vypadá, že potřebuje společnost, a přítelkyně se stále neobjevuje, avšak shání ji jakýsi muž, dost překvapený přítomností jiného v bytě přítelkyně...

V románu Daleko od Odile sdílí Lucien byt s mouchou, která dostane jméno Odile po přítelkyni Odyle, která se "ztratila", Lucien stejně před všemi Odile dává přednost kamarádům Andrému a Jeanne (tu platonicky miluje). Tři přátelé odjíždějí na hory (bez první i druhé Odile), kde se rozvíjejí různé taškařice na lanovkách, na lyžích i po lyžování a Lucien opouští letargii zimního spánku, vstupuje do radostných chvil, možná potká i krasavici na lyžích...
"Druhý den ráno jsem si prozpěvoval. Už celá desetiletí jsem si takhle nezpíval a ještě delší dobu jsem neposlouchal žádnou hudbu. Věž - měl jsem věž, ze zářnějších dob - mi přestala fungovat. Desky jsem tedy už neposlouchal. Rádio jsem si nepouštěl nikdy, a co se týče televize, necítil jsem se natolik dobře, abych mohl podstoupit to riziko, že ji otevřu a padnu na nějakou estrádu." (s.53)

© Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložil: Emanuel Pikhart, 08.12.2012 13:08
Oster, Christian
L’héros semble un peu bete. Des femmes ne retournent pas chez lui. Un roman de grande incertitude. Le style serpentine, des phrases en spirales Qui est plus grand idiot? L’auteur, l’héros, ou lecteur? Bonne lecture.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3250x

Inzerce
Inzerce
Inzerce