V pondělí 28. října 2002 udělila Goncourtova akademie - jež si položila velice nelehký úkol každoročně ocenit nejlepší knihy hned v několika kategoriích, z nichž nejprestižnější a pro každého vydavatele z komerčního hlediska bezpochyby nejdůležitější je kategorie románu - cenu za nejlepší román roku knize Pascala Quignarda Les Ombres errantes (Bludné stíny). Událost s netrpělivostí očekávaná vyvolala, pochopitelně, vlnu protichůdných reakcí. Obdivovatelé a milovníci děl tohoto čtyřiapadesátiletého velice plodného autora konečně shledali důvod k radosti, někteří spisovatelé či vydavatelé nebo i kritici kroutili hlavou (George Semprun: "Konec konců, tohle je typicky pařížské, či spíše velmi pařížácké, ohromné a elegantně zrežírované"). Koneckonců někteří z porotců samých dokonce projevovali známky nelibosti jako Didider Decoin, nebo jen spoře vyjevili svůj názor - Robert Sabatier: "za třicet let se možná řekne 'jak krásný seznam vítězů', ale chtěl bych říct, že Quignardova kniha není na ocenění Goncourtem. Je na cenu Médicis. Čtenáři budou naším výběrem zklamáni. Před dvaceti lety bych jim vynadal [rozumí se porotě], ale dnes zůstávám klidný. Naštěstí Renaudot [rovněž literární ocenění] napravuje naše omyly."

Jakkoli bych mohl dále pokračovat v citacích vážených osobností francouzského literárního parnasu, ať už přejícných, mírně udivených nebo pobouřených, pravdou zůstává, že svým letošním výběrem ocenila Goncourtova akademie autora jednoznačně uznávaného, před jehož velmi originálním, i když značně náročným dílem nezbývá než smeknout klobouk. Sám tajemný Quignard se často domáhá statutu "poustevníka", podle kterého by se "opravdový umělec měl vzdát společenské role, aby se tak mohl plně soustředit na to, co musí udělat před smrtí." Četba Pascala Quignarda vyžaduje víc než jen všeobecný kulturní přehled. Procházka kulturním a jazykovým dědictvím nejen evropské civilizace, na kterou se nutně vydáváme po překročení prahu každé jeho knihy, rozhodně nemá charakter příjemného bloudění po krajině. Dokonalá znalost antických, renesančních a humanistických reálií je pouze prvotním předpokladem k dobrému čtenářskému prožitku. Kulturní potenciál a literární techné, s nimiž Quignard bravurně pracuje, však v jeho dílech obvykle slouží pouze jako podklad k sledování hlubšího záměru. Jeho díla jsou mnohdy eseje na pomezí románu (Petits Traités - Malá Pojednání) či romány se značným esejistickým napětím (Salon du Wurtemberg - Salon ve Wurtembergu, Les Escaliers de Chambord - Schodiště na zámku Chambord), jako by svědčily o snaze vyjevit cosi myšlenkově komplexního, ovšem formou oproštěnou od argumentativní logiky.

Jeho poslední dílo bylo sice, jak uvádí zmínka na přebalu, přiřknuto nespočetné rodině románu, daly by se ovšem vést nekonečné debaty o tom, co to vůbec román v dnešní době je a zda Quignardův počin lze tímto žánrovým přídomkem někam zařadit. Nejedná se totiž ani o román ani o esej, kniha se pouze představuje jako sbírka fragmentů, jež se plaví ve vodách učenosti a všednosti, jako kdyby autor pouze zachycoval myšlenky a dělal si poznámky k nějakému velkému dílu, které se chystá napsat. Nakonec se ale rozhodl ustoupit od původního záměru a vynesl na světlo jen ony črty. Čtení knihy pak má pro něj podobu "bloudění", neboť, jak píše, "ve čtení je očekávání, které se nesnaží dosáhnout nějakého konce. Číst znamená bloudit." Bloudíme tedy s ním od císaře Tiberia k Descartesovi, od Lao-Tse k Tereze z Avily, od sporů prvního krále Franků Chlodvíka s posledním římským králem na území Galie Syagriem k pařížským putováním mademoiselle Joncoux, staré samotářky z Port-Royalu. Jedním z hlavních tmelících prvků Bludných stínů jsou knihy. A tak, když se vypravěč vrací domů se svými knihami, píše: "Léto začínalo pěkně. Nezbývalo, než doufat, že nikoho nespatřím /.../, ani živáčka, ani dítě, ani vosy nebo hraboše /.../, dokonce ani vzpomínky /.../, ani řeč samu". A na závěr říká: "Štestí bylo čím dál větší. Pročetl jsem celé léto. Štestí mi zhltlo celé léto."

Ovšem literatura rozhodně není jediným tématem trilogie (Ombres errantes - Bludné stíny, Sur le jadis - O dávných časeh, Abîmes - Hlubiny). Neméně podstatnou, ne-li nejpodstatnější je otázka času. Koneckonců, lze si jen těžko představit otázku širší a naléhavější z pohledu věčnosti. A spisovatel se pokouší s ní vypořádat, uchopit ji a rozprostřít se v ní. To je jeho vášeň. Jakákoli odpověď by tuto otázku, alespoň to tvrdí Pascal Quignard, omezila do rozměrů snad až příliš patřičných, skoupých či jednoduše technických. Čas se tedy musí stát tématem, výslovným příkazem, prostorem knihy. Čas uplynulý, ono "kdysi" směruje pohled a touhu. "Z minulosti na nás útocí náš původ. Náš původ tak narůstá a jeho masa se na nás řítí." A melancholie, skrze niž doopravdy pociťujeme čas, je zárukou radosti. Čas je tak zároveň zosobněn v mýtu věčného návratu: "Otázkou všech časů je stále: co se to právě navrací?"

A tak Pascal Quignard svého čtenáře zve, aby s ním sdílel ony na první pohled neviditelné motivy a podněty k radosti či obavám. Aby se s ním vydal na putování věky a civilizacemi, během kterého se zastaví tam, kde mu zlíbí, ať už jsou to lidé, umění nebo krajina, kdo zlákal.