Pascal Quignard kritiku i čtenáře ve Francii trochu zaskočil, když letos na podzim publikoval osm set stran textu ve třech na sebe velmi volně navazujících svazcích. Spis nese název Poslední království (Le Dernier royaume), jednotlivé díly pak Bludné stíny (Les Ombres errantes), O dávných časech (Sur le jadis) a Hlubiny (Abîmes). A ještě větším překvapením bylo, když za tento epos získal prestižní francouzské literární ocenění, tzv. Goncourta. Ke všemu dílo prý vůbec není hotové: Quignard slibuje, že v jeho spisování bude pokračovat, co bude živ. Vyjadřuje se v něm o čase, prostoru, hodinách, věcech, pohlaví, strachu, ušlechtilosti, špinavostech atp. atp. Čtenáře vedle originality vyslovených myšlenek oslní i množství postav, jež tu vystupují, ať už jsou reálné - známé, zapomenuté či překvapivé -, nebo maskované, symbolické či fiktivní. Zejména však překvapí i uspořádání textu, který se skládá z krátkých tematicky provázaných úseků. Krásný text je živen smyslem slov a zvukem vět a odráží veškerou současnou realitu. Zaměřuje se spíš na vědu než na historii, na jednotlivce víc než na skupiny, dává přednost přístupu pozorovatele před systematickým pojednáváním témat.

Následující rozhovor vyšel v říjnovém čísle francouzského literárního časopisu Lire.

Vyvolává ve vás mluvení pořád ještě úzkost?
Mluvit znamená hrát jistou roli, zatímco psát představuje zmizet. Teprve v poslední době jsem pochopil, do jaké míry příjmení, skutečnost, že se účastníte života společnosti, sbíráte metály, to vše mizí v okamžiku, kdy vám zemře otec.

Vám zemřel kdy?
Před šestnácti měsíci. Mnoho věcí v životě děláme pro ty, kdo nás zplodili. S jejich odchodem mizí jisté naše ambice. Já se nutil k vyučování, k práci v nakladatelství, zabýval jsem se hudbou a hrál různé další role, přestože jsem byl pramálo nadán pro společenský život. Ale existuje i jiný, starší způsob, jak žít, než pro ctižádost a pro lásku. Před sociálním životem byla samota. K té jsem dnes přilnul víc než jindy. Zpřetrhal jsem svazky bratrské i vlastenecké.

Pro co jste neměl nadání?
Společnost si vytvořila mýty, aby každý uvěřil, že potřebuje druhé, čemuž protiřečí fenomén těch, co zůstávají na okraji, a šamanů. Touha odtrhnout se od skupiny není pouze lidská, je to výmysl z živočišné říše, vezměte si kance, dravce… Vynález samoty je věc, na níž jsem hodně pracoval, klopýtal kolem ní.

Vy jste i koktal…
Trpěl jsem opakovaně trochu autismem, a nebylo to čiré šílenství. Poprvé mě z toho dostal můj strýc, když se vrátil z Dachau, naučil mě znovu mluvit a jíst. (…) Tvrdit, že jsme bytosti nadané jazykem, jak to dělá společnost, je naprosto mylné. A nemít nadání pro jazyk vyvěrá z čehosi původnějšího. My nejsme bytosti mluvící, těmi se stáváme. Jazyk je cosi nejistě nabytého, nepatří k zrození ani ke konci života, protože schopnost mluvy je často přechodná, ztrácívá se dřív, než život skončí. Svatý Augustin ve Zpovědích, otřesnějších než jsou Rousseauovy, vyjadřuje svou obtíž vzhledem k prenatálnímu životu a sexuálnímu násilí. Kniha patří k nejlepším z těch, co se věnují čau. Ostatně k jeho názorům na jakýsi první svět, temný, tekutý, se odvolávám tím, že jsem své dílo nazval Poslední království. Je to zásadní způsob, jak říct, že ten druhý svět je poslední, že další život už není. Neboť smrt není život.

Něco se u vás změnilo: v těchto třech knihách jste radikální, kritický, téměř ostuzující!
Několik let trvalo, než můj dopis s výpovědí nakladatelství Gallimard, datovaný 1994, nabyl ve mně opravdového účinku, než jsem se osvobodil od tribunálu ostatních lidí. A teprve se smrtí otce jsem s konečnou platností odhodil všechen ohled. Rozhodně jsem se nechtěl pouštět do něčeho tak dlouhého, chtěl jsem psát knihy, které nebudou překračovat kapacitu mé hlavy, jestli to tak můžu říct. Ale cosi jako vlna začalo růst, pohlcovat mě. Jako bych si říkal: Nebuď tak obezřetný na svůj vlastní život. Jako bych měl napsat thesaurus a dostal bych za úkol strany 1212 až 1232. Teď, tam, kde jsem, zůstal jsem sám, nemám žádný přesně stanovený pohled.

Tón první knihy je nejpolitičtější, mluvíte i o atentátech z 11. září 2001…
Les ombres errantes (Bludné stíny) je kniha, která obsahuje nejvíce biografických implikací. Pro mne je důležité, aby určitá myšlenka byla zcela implikována v životě, který vedeme. Bloudění začíná, až když opustíme promyšlený směr. Což se stalo, když jsem opustil své nakladatelské i hudební funkce. V této knize jasně vyslovuji svou vůli ve vztahu k současnému světu vytvořit poustevnu a tam si dopřát nejistotu myšlení, zatímco společnosti, v nichž žijeme, hlásají opak. Stejná situace nastala na konci Říše římské: k potlačení návratu náboženského monoteismu a k obnově míru v říši byly vytvořeny mnohé poustevny. Hodnoty, které se vracejí, patří všechny k těm, co nesnáším: návrat víry mě děsí. Popadá mě úplná beznaděj, když vidím, jak se mí vlastní přátelé stávají věřícími a dogmatiky. Žijeme vlastně v roce 1571. Proto bylo třeba popsat atmosféru bartolomějské noci. Máme tu zas náboženské války. Žena je zbožněna. Smrt oslavována. Demokracie násilnější a víc nerovnostářská než v dobách Perikleových. Technika, objekt všech fetišismů, a stádní kult mladosti je horší než divoký: nespoutaný, psychotický.

V té knize také zpochybňujete dnešní způsoby užití umění…
Tohle poslední království je malá Noemova archa k překonání potopy. Místo, kam natlačit ateimus, potíže s myšlením, sexuální nejistotu, absenci důvodu toho, co je, absenci orientace v čase, absenci funkce umění, tajemství, nepředvídatelnost přírody, krásu…

Dva další díly jsou více věnovány času…
Co číhá na společnost, je minulost, proto jsem napsal Sur le jadis (O dávných časech). Podívejte, co se událo během posledních voleb: báli jsme se, že se vrátí rok 1933, a dnes stojíme tváří v tvář plebiscitní diktatuře nejvyššího stylu. Další důvod k napsání třetí knihy, Abimes (Hlubiny). Jsme první civilizací, jež disponuje skutečně rozsáhlou minulostí. Roku 1940 nikdo netušil o existenci jeskyní v Lascaux a Chauvetu. A loni v červenci byla objevena lebka stará sedm set milionů let. Hloubka času nahradila božstva.

V době určované filozofií dáváte přednost času fyziků. Proč? Kvůli Hubertu Reevesovi?
Nevzal jsem za svou nějakou doktrínu. Oddávám se sváru vyprávění. Během 20. století se vyvinul největší počet mýtů o původu, zejména ten o velkém třesku založený na teorii polarizovaných řetězců. Toto pojetí času zpochybňuje přijatou myšlenku o čase se třemi rozměry: minulostí, přítomností a budoucností. Ve fyzice čas není orientován a je ze dvou stran omezen. Vyrazivší lávou a ztuhlou lávou. Proto jsem s tím také neskončil, proto jsou ty knihy dlouhodobou záležitostí, protože musím všechno přečíst jiným způsobem. Přiznávám, že jsem byl poněkud zaražen, že není více intelektuálů, vzdělanců, filozofů, aby vytvořili novou interpretaci zkušeností ve světle toho, co astrofyzikální, etnologické, lingvistické a psychiatrické časopisy obnažily.

Jak došlo k tomuto přechodu od jednoho vidění k druhému?
Prožil jsem několik nervových depresí. Je to stav, který spočívá jednoduše na protikladu dvou termínů: pres a deprese… Osobně si myslím, že historie je ubohá konstrukce orientovaná v čase, aby uklidnila lidi.

Mohl byste to rozvinout?
Čas nemá orientaci: on trhá. Je trhající. Jako naše životy roztržené vedví. Na jedné straně život děložní, tekutý, tichý, temný, a na druhé straně život atmosferický, křiklavý, lingvistický, osvětlený. Chronologie existuje, ale ne národní historie.

Nejen že táhnete za jeden provaz s fyziky, je vidět, že se hodně zajímáte o vesmír a živočišnou říši…
Můj čtenářský apetit mě směruje k vědeckým časopisům, ten žánr mám rád čím dál tím víc. A teď se mu mohu po libosti oddávat! Od chvíle, kdy jsem se vyvlékl ze světa obchodů, aut a hlupáků, od té doby, co žiji hodně na venkově, co jsem si zvykl na život, v němž neexistuje vydírání, bez nebes, tohle zdivočení mě činí vážným a radostným a dotlačilo mě, abych se zajímal o jiné druhy než lidský rod…

Kolik dílů napíšete?
Deset, patnáct, dvacet, nevím. Opravdu. A nechtěl bych se nějakými výroky zavazovat. Jisté je, že zemřu v tomhle Posledním království. Už jsem si naplánoval knihu o hledání kouzelných míst, která bude mít název Rajskosti (Les paradisiaques). Další, Mrzkosti (Les sordidissimes), shromáždí vše, co odpadne z promluvy, co Bataille nazývá proklatá část, kam patří všechno od kuchařských receptů přes bonbony po malá auta. Napíšu i něco o obdobích, hodinách. A o dobách podle rytin znázorňujících v 17. století různá období života a o tom, co jsem četl: Winnicotta, Lacana…

Nebudete vlastně psát takovou encyklopedii?
Ne, neboť nemám žádné univerzální ani pokrokové úmysly. Snažím se sebrat útržky zkušeností, na které se při sdělování zapomnělo. A na rozdíl od encyklopedistů, kteří chtěli zničit středověkou minulost a kteří nenáviděli dávné, já prožívám úzkost z toho, co bylo, způsobem meditativním, skoro orientálním. Stopuji, číhám, prohledávám. Kroužím kolem jak sup nad úsekem údolí, které mi patří, a pořád ho zkoumám. Navíc nevěřím myšlence, že by kdokoli, mnou začínaje, měl co dokončit.

Takže to bude píš pokračování Montaigneových Esejů?
Množství přístavků s tisícem fikcí a pohádek k tomu. Eseje M. de Montaigne jsou v našem jazyce ta nejpodivuhodnější věc, a nejméně programovaná. Mým snem je zapracovat Eseje do Pohádek tisíce a jedné noci.

Před třiceti lety jste tak jako Maurice Blanchot nebo Paul Auster vydával knihy, jichž se prodalo 200 výtisků. Slávu a úspěch jste získal románem a filmem Všechna rána světa. Nemáte pocit, že jste byl někde dál, a teď se vracíte nad rámec vašeho úseku údolí?
Život, který jeden každý z nás vede, sami jasně nevnímáme. Ale nebudu ani důvěřovat druhým, abych ho vnímal. Nikdy jsem své údolí neopustil, nikdy jsem nepřestal kroužit. Jediný rozdíl mezi včerejškem a dneškem je, že už nehraji žádnou společenskou roli. Myslím, že můj úspěch přišel bez varování s Wurtembergským salonem, románem, který právě obtočil můj život kolem otcovské genealogie, linie hudebníků. A kolem toho tématu jsem kroužil znovu a znovu, stalo se součástí čtyř mých dalších knih. Můj poslední román, Terasa v Římě (Terrasse a Rome), se prodával nejvíc. Mohl jsem ho napsat dřív, a bylo by se prodalo dvě stě výtisků. Je to těžká kniha. Každá kapitola vychází z jiného žánru: výpověď, dopis, pohádka, obraz, dialog… Nebyla to snadná práce, to si nikdo neuvědomuje. Psal jsem tu knihu moc rád, protože osvětluje jistý způsob práce, jenž je mi vlastní.

V čem je vám blízký černý způsob rytce Louise de Siegena?
V barokní době stály proti sobě dva velké vynálezy. Na jedné straně romantická idea o stvoření z ničeho, jako křesťanský bůh, Descartesova tabula rasa: podle něho se vše zapisuje na bílý papír. A na straně druhé způsob černý, který předpokládá, že je vše podmaněno chaosu minulosti, že měděná destička, na níž pracujeme, je celá zrytá historickými, etnologickými, živočišnými tradicemi. Člověk jako já může jen přitlačit na určitý vryp a způsobit, že tam, kde bylo úplně černo, se objeví bílé místo…

Mezi vaší první a poslední knihou se tedy nic nezměnilo?
Ne, v první knize Paula Austera se jedna postava jmenuje P.Q. a překládá pověstně temného Lycophrona. To jsem já. Skutečně jsem dílo tohoto řeckého autora na žádost Paula Célana roku 1971 přeložil. Během deseti let se prodalo 90 výtisků jeho skladby Alexandra a Henri Michaux znal prvních sto veršů nazpaměť. Se stejnou vášní a horoucností jsem mluvil o Sainte-Colombe, nebo nedávno o Louisi de Siegenovi. Vždycky jsem tvrdil, že je třeba se vracet k atypickým, asociálním, divokým, předčasným, aby byl vytvořen ráj, park s divými zvířaty, poustevna pro samotáře. Tak se mstím za osamocení, které jsem poznal ve své rodině. Je to způsob, jak odůvodnit počáteční vyvržení, přičemž pro toho, jenž se stane obětí, je zachována možnost žít.

Citujete hodně velikánů starých časů, ale málo autorů současných, úmyslně?
Četl jsem tolik současných autorů za pětadvacet let v nakladatelství! Myslím, že patřím k těm, kteří jich mnoho, mnoho objevili. Nemám, proč se mstít těm, kterým jsem pomohl nahoru. Mé pomalejší a vážné založení způsobuje, že mi všechno, co je komické nebo ležérní nebo výsměšné, uniká. Navíc filozofické, naturalistické a psychologické romány mě nezajímají. Tam hraje své velká, velmi častá ochrana a způsoby vyprávění, které dnes letí, nepatří k těm, které by mohly přinést trochu původní věci. Naproti tomu, kdyby bylo víc autorů, již píší pohádky, stál bych při nich. Pro načerpání toho původního je třeba jít k pramenům. To sny, mýty vytvořily první sekvence schopné dát pocítit základní zkušenost. Když píšeme pohádku, už vlastně ani pořádně nevíme, co to vytváříme.

To je ostatně jeden z nejvýraznějších rozdílů mezi Malými pojednáními (Petits traités), které jste vydal roku 1990, a třemi svazky, které vám vycházejí letos…
Ano, v těch dnešních uvádím, jako by to byl naprostý ne-žánr, biografii a hlavně pohádku.

Ani pro esejisty nemáte dobré slovo?
Většina esejů se dnes podobá školním disertacím, ve všech převažuje snaha po syntéze, napoleonská idea o vrcholném konsensu. Podle mne je to pravý opak myšlení. Freud říkal: "Každá myšlenka je druh náhražky šálící hlad, který ji oživuje". Přinášet mír, uklidňovat, vychovávat, to vše vůbec nemá povahu myšlenky, patří to ke společenskému zotročení. Mluvil jsem se současnými velkými mysliteli, kteří vyučují, všichni se shodují, že v praxi myšlení je praxe zrady, která je jim zakázána. Zkoumání narušuje jednotu vědění. Nelze být pověřen a myslet. Proto jsem se všech pověření vzdal. Chtěl bych, aby každý odstavec Posledního království byl neřešitelným rozporem, potrhanou myšlenkou. Chápu ty, kdo mají rádi společenský život. Můj případ to není. Dětinští ani stařečtí mě nezajímají, dávám přednost zralosti.

V Abimes píšete: "Jsou lidé odstřediví a lidé odlivu - jako jsou přitékající řeky. Od pradávna jsou lidé neohniskoví, neslavící, nespolečenští. Lidé hory. Lidé jeleni. Lidé prameny." Je to autoportrét?
Ano. Psychologická identita mě nezajímá, tu já už skoro ani nemám, jelikož jsem opustil své role a obraz, který si o mně udělali mí rodiče. Jsem člověk svého věku jako všichni lidé mého věku. Neznamená to, že bych já sám byl něco míň. Právě proto, že má implikace do světa ztratila mnoho ze svých společenských zvláštností, je absolutní. Paradox, který mi připomíná hned další: staří Řekové, skeptici, měli za to, že pokud přijmeme obtíž myšlení, záhadným způobem se tak zrodí absence obtíže. Moderní verze antické ataraxie by byla, že kdybychom přijali, že není rozdílu mezi úzkostí a touhou, úzkost by zmizela. Na počátku, když se narodíme, jsme všichni mimořádně vyměnitelní. Nemáme jméno, neexistují slůvka jako "já" a "ty". Ten autoportrét, z něhož jste kousek ocitoval, je trochu jako o autistech, etymologicky těch, kteří jsou "sami sebou". Víte, jaký byl původní titul Myšlenek Marka Aurelia? Eis eauton, "K sobě samému"…

Ve všem, co děláte, je cítit neustálá starost o přesnost. Jste si toho vědom?
Určitě mě charakterizuje odmítání narážek, vypouštění: mám potřebu v každém odstavci se vrátit ke zdroji, být konkrétní, vystoupit po všech schodech, nevynechat jediné mezipatro. Pokud by si někdo přál získat přehled o tradici od světa sanskrtu přes mezopotamský, egyptský, řecký, římský, může mě číst. Na začátku toho napíšu vždycky mnoho, pak krátím, osekávám do té míry, že žádná kniha nepřesahuje tři sta stran. Konečné vytváření textu jako intarzie mám nejraději. Samozřejmě, že to mému stylu dodává cosi hrubého, urputného, spíš než tanečního. Nevím, proč postupuji takhle, skutečně ne…

V Abimes píšete také: "Můžeme nakrásně zavírat knihy, opouštět ženy, stěhovat se z měst, nechat řemesel, zlézat hory, plavit se přes moře, překonávat hranice, nastupovat do letadel, ze svého snu nevyjdeme." Jaký je ten váš?
Nevím… Jen, že stejnou měrou hledám jasnost a také stav, kdy ztrácím pojem, aby mě nebudili z mého sna, aby dny běžely a já si to neuvědomoval. Tak rád čtu - pro ten druh dočasné extáze vyvolané skutečností, že nevidím čas plynout.

Kdy a jak poznáte, že jste Poslední království dokončil, že už je tam všechno?
Kdy vešel Jonáš do břicha velryby? Nikdy tam nebude všechno.