Robbe-Grillet, Alain 4

rozhovor beletrie zahraniční

Po uvedení k panu Alainu Robbe-Grilletovi a jeho manželce Catherine Robbe-Grilletové usedáme do křesel kolem nízkého stolku...

Rozhovor s Alainem Robbe-Grilletem

Alain Robbe-Grillet navštívil Prahu na pozvání Festivalu spisovatelů a na tiskové konferenci a několika besedách se čtenáři hovořil zejména o vývoji evropského románu v 19. a 20. století a o natáčení dvou svých filmů na Slovensku. Představoval rovněž svou novou knihu Opětovný začátek. Dosti času věnoval úloze literární kritiky.

Je slunné pražské dopoledne. Komorná provádí návštěvníky opuštěným bludištěm sálů a chodeb, rychlé kroky jsou tlumeny měkkými koberci. Z jedné stěny shlíží na vetřelce svým káravým pohledem kardinál Richelieu. Po uvedení k panu Alainu Robbe-Grilletovi a jeho manželce Catherine Robbe-Grilletové a po krátké, ale vášnivé debatě, jde-li o předpokoj či spíše o salón ve stylu Ludvíka XIV., nakonec usedáme do křesel kolem nízkého stolku, který je vlastně jakousi truhlicí. Čelný představitel francouzského nového románu prohodí v souvislosti s ostudnou volbou pár slov o vývoji kurzu amerického dolaru a dává znamení, že je připraven zodpovědět několik otázek.

Vaše předposlední kniha s obtížně přeložitelným a významem nabitým názvem Opětovný začátek (La Reprise) je stejně jako váš úplně první román Kralovražda uveden citátem z Kierkegaarda. Má to být nějaká smyčka?
Jistě, je to smyčka. Citát, který uvozuje Kralovraždu pocházá ze Svůdcova deníku, což je kniha o roztržce s Reginou Olsenovou. Zatímco Opětovný začátek je naopak Kierkegaardovým pokusem dát do pořádku to, co rozbil. Měl jsem knihu již rozepsanou, ale pak jsem se nějak zasekl. O Vánocích roku 1999 se Francií přehnala bouře, jakou jsme dlouho nezažili, a nadělala mnoho škod. Porazila i mnoho stromů kolem našeho normandského sídla a já se na tu spoušť nemohl dívat. Zavřel jsem tedy okenice na všech třech stranách pracovny, které mají výhled do parku, a pustil jsem se do psaní o Berlínu v roce 1949.

Uzavírá tedy Opětovný začátek svým způsobem vaše dílo?
To jistě ne, mám ještě tolik námětů! Snad to uzavírá v mém díle námět Kierkegaarda.

V knize Opětovný začátek se objevuje motiv dvojníka a téma tajných služeb. Trochu to připomíná Rothovu Operaci Shylock.
Nikdy jsem od Philipa Rotha nic nečetl. (Smích.)
- Můžu ti ale říct, že ho máme v knihovně, namítá paní Robbe-Grilletová, takže si to můžeš doplnit.
Ano, ale jsou to takové ty tlusté knihy.
- Myslím, že je to docela zajímavá kniha.

Téma dvojníka není ve vašem díle nic nového. V jiných rozhovorech jste se v té souvislosti zmiňoval o vzpomínkách z dětství…
Ano, svého dvojníka jsem viděl několikrát. Měl jsem psychické problémy, trpěl jsem nespavostí, přivedlo mě to na myšlenku psát obráceně. Ale zjistil jsem, že takové věci bývají v dětství časté. Když jsem hodně unavený, stává se mi to i dnes, takové podivné obtíže, třeba když takhle sedím, dívám se na své nohy a najednou zažívám velmi nepříjemný pocit, že mám levou nohu napravo. Je to úplně hloupé a nic to neznamená. Ale nutí mě to pokusit se vrátit nohu na správné místo, ale samozřejmě to nejde. Je to cosi fyzického… a podivného. Možná proto všechna ta žertovná převrácení předmětů, které se v Opětovném začátku objevují tu napravo, tu nalevo. V podstatě jde o hru zrcadlového obrazu. Víte, byl jsem jako dítě velice nervózní, avšak působil jsem klidně a vyrovnaně. I dneska takhle vypadám velice klidně, a přitom se cítím dosti nesvůj. Ostatně téma dvojníka není žádná moje specialita. To téma se objevuje velice často. Mluvili jsme o tom s Borgesem a s Nabokovem a oba mi vyprávěli, že se setkali se svými dvojníky - jak v době dospívání, tak později. U Nabokova je téma dvojníka velmi důležité. Nejen v Lolitě, ale i v dalších knihách.

Kromě teoretičtěji zaměřené knihy Cestovatel jste také nedávno připravil knihu na téma Gradiva.
Ano, v té přestávce psaní Opětovného začátku před bouří, o níž jsem mluvil, jsem napsal filmový román o Gradivě, který jsem se rozhodl vydat knižně, protože jeho nafilmování by přišlo příliš draho. Současné publikum by to asi příliš neoslovilo. Navíc román a literatura vůbec vydrží. U filmu tomu tak není. Film tak dlouho nevydrží ani fyzicky, materiálně.

Co vás inspirovalo k psaní o Gradivě?
Motiv Gradivy se vyskytuje v mnoha mých filmech a románech. Příběh Gradivy jsem vlastně zpracoval již ve filmovém románu Nesmrtelná.

Je o vás známo, že nemáte rád psychoanalýzu, a přitom psychoanalytický výklad Gradivy je velice zajímavý.
Ale kdeže, Jansenův román je velice zajímavý, ale Freudův výklad je neuvěřitelně plochý. Nemluvím o Freudově Gradivě, ale o Gradivě Jansenově.

Bylo by možno připsat váš odpor k psychoanalýze právě tomuto zplošťování?
Ano, psychoanalýza zplošťuje úplně všechno. Ne že bych jí k ní cítil vyložený odpor, je docela zábavná… Dokonce byl o mém díle loni v prosinci uspořádán psychoanalytický kongres. Ale je to pořád stejné. Na všechno se nalepí významy a jakoby náhodou to jsou pořád ty samé. Ale to je jen přelud.

Mohl byste říci něco o své spolupráci s Rauschenbergem?
Ano, udělali jsem spolu překrásnou knihu. Je to bibliofilie. V prodeji bylo 38 výtisků, jeden nebo dva jsou ještě k dostání. Každý exemplář ale stojí kolem 100 000 dolarů. To se nekupuje na čtení. Výroba trvala asi pět let, protože Rauschenberg si dával pěkně na čas. Celé je to na ručním papíru, na každém listu je vodoznakem podpis můj i Rauschenbergův, každá stránka je podepsaná. Oba jsme podepisovali jak strany, na kterých je pouze text, tak strany, kde jsou pouze litografie. Jeden výtisk bude od 2. května vystaven v Caen u příležitosti mých osmdesátých narozenin. Již to bylo jednou velice dobře vystaveno v Detroitu.

Ze starších spisovatelů se obdivujete Flaubertovi, Faulknerovi, Kafkovi, Dostojevskému. Máte rád také nějaké současné spisovatele?
Čtu je hodně. Ale každý z nich je jiný. Mám rád Jeana Echenoze, zvláště jeho starší knihy, které jsou bližší novému románu. A pochopitelně Jeana-Philippa Toussainta a jeho Fotoaparát. Ale mladých autorů je opravdu spousta. Velice důležitou roli u nás hraje kritika.

Často mluvíte o subverzivním aspektu literatury. Co byste k němu řekl dnes?
Asi už tomu moc nevěřím. (Smích.)

Má to něco společného s vaším věkem?
Spíše než věku je to otázka doby. Víte, cítím takové rozčarování, defétismus. Už se nedá nic dělat, lidé už ničemu nevěří. Ale to neříkám já. Já osobně se ale stále pokouším čtenáře zneklidňovat.

Jedno vaše dílo bylo dokonce spáleno na hranici.
Ne, bylo jen odsouzeno ke spálení. Bylo to v Itálii a šlo film Postupné klouzání touhy. Také Obraz, kniha, kterou napsala moje žena, aby mi udělala radost, byla ve své době zakázána. A to nejen ve výkladech a pro nezletilé, ale vůbec.

Ano. Ten román nedávno vyšel i v českém překladu.
- Ale jeho ilustrace nemají vůbec nic společného se sadoerotismem. A kdo si to koupí a nebude vůbec vědět, o čem ta kniha je, bude velice překvapen a snad i zklamán. Takhle to vypadá, že jde o jakýsi nudismus, ale nahota má přitom v mé knize přísná pravidla, je ritualizována.

Vedle křesla paní Robbe-Grilletové padá v tomto okamžiku zničehonic kus lustru velikosti dámského předloktí a rozbíjí se na padrť. Po chvilce překvapení a po přemístění křesel na bezpečnější místo opět usedáme k rozhovoru.

- To musel být nějaký fantom.
Vidíte, tohle kdybych napsal, tak tomu také nikdo neuvěří.

V souvislosti s erotismem jste mluvil i o Kafkovi. Vy sám se jistě zabýváte vztahem mezi psaním a erotismem. Máte rád statistiku, sledujete pohyby na burze, i ta vaše pečlivost jistě souvisí se sadoerotismem…
Podle mne se veškeré psaní vztahuje k Erótu. Psaní Flaubertovo, Diderotovo stejně jako Kafkovo. Sám Kafka trval na tom, že pouhý popis je vlastně přístupem ke světu prostřednictvím hmatu, prostřednictvím pronikání… Pečlivý popis stačí k tomu, aby předmět nabyl fantaskní a erotické povahy.

Jako by pečlivé přemýšlení nějak souviselo s hmatem.
Nevím, ale co se týče počítání, zmiňuje je nejedno sexuologické dílo. Počítání je spojeno s pohlavním prohřeškem, obzvláště s masturbací. I motiv přendávání kamínků z kapsy do kapsy v Beckettově Molloyovi, počítání banánovníků v mém románu Žárlivost, nebo počítání cigaret v knize Vědomí a svědomí Zena Cosiniho od Italo Sueva, to vše připomíná případy popsané v sexuologické literatuře. Já jsem tyto práce četl až po napsání Žárlivosti. I taková Catherine Milletová píše o svém raném vztahu k číslům a k počítání. Sexualitou se zabývá rovněž Michel Houellebecq.
- Ale u Houllebecqua jde o zcela jiné fantazie.
To nejsou žádné fantazie, jeho zajímá jenom šoustání.
- To máš pravdu.

K vašemu dílu patří stejně jako k sadoerotismu obecně koncept "režie" a výběr slov.
- Ano jistě, obojí je v erotice velice důležité, mluvím o tom ve své další knize Obřady žen.
V tom je také rozdíl mezi šoustáním a erotikou. Šoustání je čistě fyzické, tam nehrají slova žádnou roli.

Předpokládám, že jste se znali s paní Auryovou, autorkou skandální knihy Příběh O.
Ano, ale nevěděli jsme, že tu knihu napsala. Právě protože byl Příběh O zakázán, mohl jsem podepsat předmluvu k Obrazu jejím pseudonymem. Zakázaný autor vás nemůže žalovat.
- Dominique se k autorství přiznala až mnohem, mnohem později, někdy v devadesátých letech. Vůbec o tom nemluvila.
A přitom žila z autorských práv!
- Co se týče otevřenosti její výpovědi, myslím, že došla velice daleko, ale přesto se zdá, že se vývoj bude ubírat opačným směrem. Pořád existují lidé, kteří potřebují něco nevyřčeného, tajuplného, nemusí to být nějak zvlášť kruté… V té otevřenosti se již nedá zajít dál.

Měli jste někdy touhu zbavit sadoerotismus společenského tabu?
Když psal Gide o homosexualitě, za něco bojoval. Catherine zůstává raději v soukromí, ale já jistou potřebu rehabilitace cítím. Dostávám dokonce děkovné dopisy. Za své fantazie by se člověk neměl stydět, určitě je lepší je prodat! Navíc jsem přesvědčen, že potlačování takovýchto fantazií či stud mohou vést ke skutečnému zločinu. I když ta paralela s Gidem není úplně na místě. Gide bojuje za homosexuální styk s mladými chlapci, zatímco já rozhodně neprosazuji trýznění půvabných dívek. Asi jsem v této věci bojovnější než moje žena, i když asi ne tak pravověrný. (Smích.)
- V poslední době mají lidé tendenci banalizovat sadomasochistické večírky smíchem. To se mi nelíbí.
Tak tomu ale je, že veškerá praxe banalizuje, na rozdíl od psaní, to je přeci zřejmé.
- Vždycky existuje riziko, že se všechno zkazí, ale když člověk píše, neriskuje nic.
Také jsem to byl já, kdo v našem páru zastával manželskou věrnost. Catherine mne schválně vrhala do náručí mladých dívek, protože byla přesvědčena, že to s tou věrností trochu přeháním. Zpočátku hrála, ostatně velice dobře, roli podřízené, zatímco teď…
- Jinými slovy, tenkrát jsem byla Annou, ale pak jsem se stala Klárou.

Nezbývá nám nyní moc času, proto poslední otázka, hrajete šachy?
Hrával jsem, když jsem byl mladší. Ale šachy mají svá pevná pravidla, která se nedají měnit. U Nabokova či Borgese hrál šach mnohem významnější úlohu.

Děkuji vám za rozhovor.

Tento rozhovor pořídil Matěj Turek pro Literární noviny.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2486x

Inzerce
Inzerce