Robbe-Grillet, Alain 5

Robbe-Grillet, Alain 5

rozhovor beletrie zahraniční

Alain Robbe-Grillet patří k zakladatelům literární školy "nového románu". V roce 2002 byl v Praze...

Alain Robbe-Grillet v Praze

V rámci Festivalu spisovatelů 2002 se v Praze představil i významný francouzský spisovatel Alain Robbe-Grillet, jenž letos slaví osmdesáté narozeniny. Byl jedním z těch, kdo v tomto století posunuli podobu literárního díla, postavili jeho pojetí a vnímání do jiného světla. Patří k zakladatelům literární školy "nového románu". V Praze vystoupil poprvé v pondělí na své tiskové konferenci a hned zaujal: výřečností, nadhledem, humorem… Jako neobyčejně živý a poutavý vypravěč se pak představil ještě tentýž den na diskusním večeru a v úterý opět zazářil jako hvězda debaty ve Francouzském institutu, kde mu šikovně sekundovali John Calder a Václav Jamek.

Robbe-Grillet mluví na veřejnosti očividně rád a rozhodně nepopírá, že rád i provokuje. "Nejsem žádný papež," brání se proti označení, jehož začali někteří novináři užívat, aby vyjádřili, za jak významnou osobnost v literárním světě ho považují. Robbe-Grillet vysvětluje: "Jediný "papež" byl v literatuře Breton, ten otevřeně odsuzoval, exkomunikoval nepohodlné kolegy surrealisty…" Ochotně se rozpovídá o tom, jak ho po dlouhá léta deptala francouzská kritika, a rychle dodá, že nikoli ze zlých úmyslů, avšak z neznalosti problému ("Vždyť oni četli naposledy Dickense a od té doby už nic!"). Nejčastěji po něm všichni chtějí definici "nového románu", literárního směru, u jehož zrodu Robbe-Grillet stál. On trochu bagatelizuje: "Nový román nebyl vlastně nic nového. Nespadl z nebe. Šlo o přirozený vývoj v literatuře, který se začal už v díle Kafkově, Faulknerově, Joyceově. Podstata "nového románu" tkví v tom, že spisovatel se neomezuje na popisování světa: sám ve svém textu svět vytváří." Na dotaz žádající popsat příčiny, proč točil dva své filmy na Slovensku, se autor mj. slavného filmu Loni v Marienbadu opět rozpovídá. Nadšeně popisuje, jak u nás v dobách socialismu natáčel (ačkoli to skončilo tím, že od slovenských policajtů "omylem" dostal pěstí do zubů). I když působí suverénně, při rozhovoru mi přiznává, že až tak klidný a vyrovnaný není. Ostatně nervové potíže se u něho projevily už v dětství, a odtud například i téma dvojníka, jež opakovaně zpracovává ve svých knihách.

Dílo Alaina Robbe-Grilleta u nás můžeme znát ze dvou překladů z šedesátých let: Gumy a Žárlivost. V překladu vyšlo také dílo Za nový román.

Na podzim ve Francii vyšel román s názvem La Reprise: výčet ekvivalentů pro titul knihy je dlouhý, ovšem všechna ta česká slova jsou ve francouzském obsažena: tedy la reprise = opětné dobytí, obnovení, znovuzahájení, pokračování, oživení, oprava, opakování, repríza; výraz navíc připomíná Kierkegaardův esej, často překládaný termínem Opakování (La Répétition), který se do Robbe-Grilletova románu bohatě promítá, správněji ale La Reprise, Obnovení.

Od první věty románu: "Tak tady pokračuji, a proto shrnuji," čtenáři dojde, že něco propásl a že se toho bude muset dopátrat. Situace se zaplétá už v kupé, kde jeden cestující je dvojník cestujícího (vypravěče), oba se podobají matce jednoho z nich, ale ne té toho druhého. Text doprovází čtrnáct často navzájem se popírajících poznámek pod čarou, jež mají za cíl shrnout, zopakovat, co již bylo řečeno. Kupříkladu poznámka 12 se táhne na 26 stranách románu, uvede nového (už třetího) vypravěče, nakonec se prozradí, zdá se, že ví hodně z toho, co bylo čtenáři utajováno. Poznámka 14 zabere dvanáct stran, učiní z prvního vypravěče vraha, jenž užil sečnou zbraň, tedy křišťálovou čepel z rozlomené číše šampaňského. Oběť samosebou přežije a objeví se nová mrtvola… Potulování po Berlíně se brzy zvrhne v detektivní a sadoerotický příběh plný odkazů a narážek na různá literární díla, zejména ovšem na celou tvorbu Robbe-Grilletovu.
Alain Robbe-Grillet vyprávěl, že k napsání posledního románu ho přivedla shoda několika událostí - kromě velice úspěšné divadelní hry H. Goebelse s názvem La Reprise, která byla založena na montáži z díla dánského filozofa Kierkegaarda a Robbe-Grilletova filmu Loni v Marienbadu (L'Année derniere a Marienbad) to byla zejména ona strašlivá bouře o vánocích roku 1999, po níž v parku kolem jeho sídla v Normandii zůstala hrozná spoušť: staleté stromy vyvrácené z kořenů, obraz apokalypsy. Spisovatele ten smutný pohled z oken pracovny přiměl k tomu, že zavřel okenice, usedl ve ztemnělé místnosti a začal vzpomínat na Berlín ležící po válce v troskách a na to, jak byl obnoven.

Náš rozhovor, který jsme vedli ve společnosti spisovatelovy manželky, paní Catherine, tedy začal o posledním Robbe-Grilletově románu:

Včera večer jste mluvil o vašem románu La Reprise, a zmínil jste, že se prodává mnohem víc než vaše předchozí díla…
Ano, už nejsem tak slavný, zato mám víc čtenářů. La Reprise se prodává rychleji. Když například vyšla Žárlivost, prodalo se 400 výtisků za rok. Zatímco Reprise už se prodalo 40000. Což je stokrát víc. A to je skutečně rozdíl. Ovšem skutečnost, že se kniha zpočátku hodně prodává, ještě není zárukou, že bude mít úspěch dlouhodobě.
Dobrá literatura se obecně prodává velice málo. Vezměte si Becketta, to je přeci celosvětově známý autor: jeho romány se neprodávají. Románu Molloy se prodají tak dva tisíce výtisků za rok. A přitom jde o knihu, která se čte snadno, není tak složitá jako poslední Beckettova díla…
Literární publikum není moc velké. Lidé čtou často jen obsah, a tak i knihy, které nemají s literaturou vlastně nic společného, mohou dosáhnout velkého úspěchu. Tak třeba Platforma od Michela Houellebecqa je román, v němž nejde o nic jiného než o obsah. Vypráví o sexuální turistice, to je ten obsah. Skutečná literatura, ta zajímá jen relativně malý okruh lidí. Ale nechci si stěžovat, literatura prostě lidi nezajímá, proč z toho hned dělat tragédii…

Ve vašich dílech se opakovaně objevují některé motivy: dvojník, slepec, zrcadlo, postava, jež se probouzí ze snu či omámení a není si jista svou identitou, svůdná dívenka, zavřené okenice a podobně. Proč, znamená návrat k jistým motivům určitou potřebu…
Jistě, proč bych to dělal, kdyby to nebyla potřeba.

Chci se zeptat, jestli tak činíte spíš pro pobavení, nebo jde o pokus vracet se, zkoušet napsat to lépe a lépe…
Snad je to silná potřeba dělat si legraci…

Zmiňoval jste se o kritice, vyprávěl jste, jak kritika ovlivnila recepci vašich děl. Myslíte si, že i dnes hraje kritika tak významnou roli? Potýkají se mladí autoři se stejnými problémy jako tehdy vy?
Obecně jsou přijímáni mnohem lépe, asi méně provokují.

Čtete současné francouzské autory?
Čtu hodně… v současné francouzské literatuře jsou výrazní autoři, třeba Marie NDiaye. To je jistě dobrá autorka. Ale není lehká. Těžko se vyváží do zahraničí. Nerada mluví na veřejnosti, je to s ní těžké.

A co autoři jako Jean Echenoz, jejichž tvorbu kritika jistou dobu označovala za "nový nový román"?
Echenoze čtu rád. Čte se snadno, pořád je to tak trochu stejné, avšak přesto to má něco do sebe … Nedávno jsem četl rozhovor s Christianem Osterem, který se s Echenozem přátelí a je mu blízký, i jeho knihy jsou zábavné … Například jde o příběhy o partnerském životě, muž a žena, kteří si rozumí, nerozumí, kteří se na sebe zlobí. Mě psychologie partnerských vztahů zas až tak nezajímá, psychologie obecně mě příliš nezajímá. Ale oni to píší tak lehce, bez následků…

U Echenoze lze vystopovat některé rysy vašeho psaní…
V jeho ranné tvorbě. Ty první knihy měly k novému románu velice blízko. Greenwichský poledník byl nový román. Cherokee je taky dobrá kniha, taková variace na Raymonda Queneaua. Echenozova první díla nebyla moc úspěšná, zatímco teď je opravdu slavný.

Možná proto, že před dvěma lety dostal Goncourtovu cenu…
To ano, ale už před tím měl čtenáře. Goncourtovu cenu dostanete, jen pokud již máte své publikum.

Napadá mě ještě Toussaintův román Zdrženlivost
Ano, Toussaint, ten je mi velmi blízký. Stejně jako Echenoz i on propadl svého času alkoholu.
Možná to vychází z jistých pochyb o vlastním nadání, tihle autoři jsou velice skromní: pochybují o svém nadání.
O dvou z Toussaintových knih jsem v USA hodně přednášel, byl to Fotoaparát a Zdrženlivost. Obě ta díla mají charakter nového románu. A Zdrženlivost je takové pomrkávání na Robbe-Grilleta. Proto taky tahle jeho kniha neměla vůbec úspěch: Toussaint měl největší úspěch s první knížkou (Koupelna). Když vydal román Televize, šla na odbyt mnohem víc než Fotoaparát… Je tam taková nádherná scéna s tou kytkou, jak ji hrdina schovává do lednice...
Ale já mám radši Fotoaparát a Zdrženlivost. Protože i námět Televize - o někom, kdo chce psát a nejde mu to a kouká na televizi, protože nemůže psát, to je poněkud zneklidňující téma...

Vraťme se ale k vašemu dílu: u nás byly v šedesátých letech přeloženy romány Gumy a Žárlivost, pak dlouho nic. Doufám, že když jste teď přijel a tak poutavě mluvil o vašich knihách, snad se najde nějaký nakladatel a bude chtít od vás vydat něco dalšího: kdybyste si měl vybrat, co byste zvolil?
Určitě La Reprise, jednoznačně. Vyšla už v mnoha zemích a všude se dočkala dobrého přijetí.

Nebude na překážku, že český čtenář nezná všechna vaše díla, tím pádem mu uniknou mnohé náznaky, narážky, vztahy…
Ale to ani francouzský čtenář nezná! Já sám, když čtu Joyceova Odysea, vidím tak čtvrtinu toho, co tam Joyce vložil: jeho znalosti o křesťanství, o řecké mytologii, o díle Shakespearově, to jsou oblasti, v kterých je mnohem vzdělanější než já, nemůžu všechno odkrýt. A když si přečtu doslov, dozvím se věci, o nichž jsem při četbě ani netušil.
Všechny tyhle věci nejsou v knize proto, aby je čtenář za každou cenu objevil: spousta jich dokonce zůstane autorovým tajemstvím, jde o jeho osobní prožitky, které si do textu uschová a nikdo jiný je nezná. Třeba žertování s jinými jazyky, tak třeba jména postav v La Reprise jsou přeložená buď jména postav z románu Gumy: Dupont se tady jmenuje Von Brucke například, nebo překlad z řečtiny: Antigona dostává německé jméno - tím já se bavím, ale pokud si toho čtenář nevšimne, není to zas až tak důležité. Může to být až nepříjemné: ve zvláštním čísle revue Critique, které vyšlo na podzim společně s mým románem La Reprise, je mj. článek Toma Bishopa o La Reprise, který klade velký důraz na užití jmen v románu, vysvětluje, na co z mého díla i knih jiných autorů všechna jména narážejí. A je to až nepříjemné, jako když jeden kritik napsal klíč, jak je třeba číst Gumy, a přitom tu knihu můžete číst, aniž byste nějaký klíč znali…

Nemohu se vyhnout otázce o erotice a literatuře, která je nasnadě, když vás tu mám před sebou s vaší ženou (Catherine Robbe-Grilletová vydala dva romány pod pseudonymem Jean de Berg, v nichž na svou dobu velmi skandálně popisovala erotické vztahy a praktiky…)
Na to je u nás odborník má žena…

V brněnském nakladatelství Host před nedávnem vydali česky její Obraz.
(prohlížejí si výtisk)

Catherine R.-G.: Ty ilustrace se tam moc nehodí…
Alain R.-G.: Proč ne, ačkoli působí poněkud americky, zejména tenhle (ukazuje v knize).

Co si myslíte o díle Catherine Milletové či Michela Houellebecqa?
Catherine R.-G.: Tvorba Michela Houellebecqa rozhodně nezapadá do té linie, kam patří má díla. V posledním románu, Platforma, popisuje konkrétní podnik, který náhodou také znám. Z popisu je znát, že autor to místo navštívil, avšak také si dost vymýšlí. Zřejmě proto, aby se vyhnul případným problémům, vkládá mnohé věci do úst kohosi jiného: vše, co se vymyká realitě, pravdě, myslím různé drastické metody užívané v daném erotickém podniku, je v jeho knize podáno jako jakési "drby", zprávy z druhé ruky. A z jeho popisu je jasně vidět, že tyto věci nemá rád, píše o nich s pohrdáním. V jeho případě tedy jde sice o značné uvolnění mravů, ale nepřistupuje k té látce tak jako já.
Alain R.-G.: On prostě nezakrytě mluví o šoustání. Ostatně i dílo Catherine Milletové mluví jen a jen o šoustání.
Catherine R.-G.: Ano, ale kniha Catherine Milletová je něco trochu jiného, protože je po literární stránce velmi zajímavá.
Alain R.-G.: To jistě.
Catherine R.-G.: Představuje jistou zvláštní kategorii podřízených žen. Ženský svět má dvě zcela odlišné tváře: Milletová patří k těm, které preferují podřízenost. Může samozřejmě usilovat o pozornost mužů, a to nejrůznějšími způsoby, ale jinak je absolutně podřízená. Nezajímá ji však zacházet tam, kde už jde například o bolest. Nechá se sebou nakládat. V tom tkví rozdíl mezi světem skupinového souložení a sadomasochistických praktik - oba se navzájem na sebe dívají nevraživě.

Poté co jste vydala vaše knihy Obraz a Ceremonie žen, měla jste nějakou představu, jak se podobný druh literatury bude dále vyvíjet? Zaskočil vás v něčem dnešní vývoj psaní "pornografického" charakteru?
To je zajímavá otázka. Musím říct, že Catherine Milletová ve způsobu otevřenosti promluvy došla až na samou hranici. Myslím, že další vývoj musí směřovat k zastírání, skrývání, zahalování surové skutečnosti. Spousta lidí má potřebu skrývat, mají rádi tajnosti, tajemství. Myslím, že k tvrdosti, brutalitě už se tato literatura ubírat nebude.
Alain R.-G. dodává: Ani já jsem neměl potřebu ve svých dílech za něco bojovat, snažit se změnit pohled na erotiku, sadomasochismus. Jen otevřeně o těch věcech mluvit. O tom, že člověk může mít v hlavě různé představy, může si s nimi hrát a nemusí se za ně stydět.

Děkuji za rozhovor. (Ten ostatně vypnutím diktafonu neskončil, neboť Alain Robbe-Grillet povídá rád...)

Jovanka Šotolová 24/4/2002: ve zkrácené podobě vyšlo v MFDnes


 

© Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4894x

Inzerce
Inzerce