Sarraute, Nathalie

rozhovor beletrie zahraniční

Natalie Sarrautová oslavila r. 1995 pětadevadesátiny, vydala knihu Tady.

Natalie Sarrautová

Natalie Sarrautová oslavila letos v létě pětadevadesátiny, na podzim vydala knihu Tady (Ici, Gallimard, 182 s.). I v ní se znovu zaobírá známými tématy: "vnitřními hnutími", která v nás probíhají během dne, když s někým mluvíme, když ho posloucháme, když se zamyslíme nad nedávnou událostí, často nepatrnou, ale vždy působící drobná utrpení, strádání, rozhořčení, pocity jemné, ale úporné, které nakonec zapomínáme, odnáší je běh života. Tyto proslavené sarrautovské "tropismy" vědomí (Tropismy, termín vypůjčený z biologie, byl název její první knihy, která vyšla r. 1939 a neměla téměř žádný ohlas, úspěšnější pak byla reedice r. 1957) najdeme ve všech dalších knihách, s výjimkou Dětství: autorka je nově rozvíjí, znovu se k nim vrací, tematika opozice mezi jazykem učenců a prostou mluvou, mezi konvencemi a emocemi, cenzurou a svobodou znamená pro ni posedlost. Sarrautová patřila k nejvýraznějším osobnostem literární skupiny tzv. nového románu, při charakterizaci jejího místa v literatuře použil J.-P. Sartre v předmluvě ke knize Portrét neznámého poprvé označení antiromán. V kritických esejích, shrnutých ve Věku podezírání (1956), Sarrautová brojí proti tradičně pojatému románu, kniha proto byla považována za jeden z manifestů Nového románu, přestože autorka se jakémukoli přiřazování do literárních skupin vždy bránila.

Nemám, co říct
Vydávám knihu, která je knihou poetickou, obrací se k senzibilitě. Nemohu dělat víc, zasazovat se o to, aby se lidem líbila. Malíře nebo hudebníka se taky nebudete ptát: "Vysvětlete mi, proč jste udělal támhletu červenou skvrnu?"
A jestli je na světě něco, co nechci, pak je to mluvit o svém životě. U spisovatele je důležité, co napsal.
Nevím, jak komentovat, co je v mé poslední knize. Ty ostatní byly rozebírány, překládány, jsou známé. Potřebují-li lidé, kteří mé knihy nečetli, ještě nějaké vysvětlení, ať mě nečtou! Mladí, kteří jsou schopni vnímat, mě znají.
O knize má mluvit kritika, to je její práce.
Pochopte, člověka stojí velkou práci, aby napsal text, vyžaduje to obrovskou práci, o níž nemají tušení ti, co to čtou, a potom jim mám ještě ulehčovat jejich úkol! Nemám, co říct, nemám, co dodat k tomu, co jsem už stokrát řekla. Nejsem schopná posoudit zvnějšku svůj styl, hodnotu, kvalitu, nic. Neanalyzuji své texty. Bedlivě posuzuji vše, co napíšu. Nesnesu, aby někdo publikoval text, který jsem sama pořádně nezkontrolovala.

Vaše nová kniha se jmenuje Tady.
Ten, kdo ji přečte, pochopí ten název. Každý někdy zažil ten pocit, který popisuji. Nic abstraktního. Kdo by neznal stav, kam se dostaneme, když hledáme nějaké slovo? Vznikne jakási díra, kterou je třeba zaplnit.

Něco jako úzkost?
Lidi jsou plni úzkosti, dokud to slovo nenajdou. Tedy, úzkost je možná silné slovo. Ukazuji, jak hledáme slovo, které nám zmizelo. Slovo je bytost, která tvoří součást našeho světa. Chtěla jsem z tohoto hledání učinit dramatickou akci, zveličit ho, jak to dělám vždycky, ukázat ho ve zpomaleném tempu. Nemohu to komentovat! Mé komentáře vše zplošťují! Chtěla jsem ukázat, mimo jiné, jak jsme citliví ke zlu, i malému, a jak nás malicherná věc trápí a je nám nepříjemná. Ti, kdo tohle nepocítili, nemají potřebu mě číst! Buď to cítí, nebo necítí! To je všechno. Je to nesmírná práce, nedovedete si představit, nakolik je těžká. A potom to mám všechno zploštit, vysvětlovat těm, kteří nepochopí, co tím chci říci? Ne, ne...

Jaký jste měla podnět k napsání téhle knihy?
O tom nic nevím. Je to zcela instinktivní. Proč člověk napíše báseň? Protože se v něm zrodí cosi, jakýsi pocit. Proč? Netuším.

Slovo "tady" se ve vaší knize stále vrací jako místo zároveň nejasné a ústřední, které sdružuje texty dohromady. Kde je to vaše "tady"?
Ve svých prvních knihách jsem říkala "já". V knize Nemáš se ráda jsem užívala "my". Tentokrát je to "tady". Uvnitř nás. Ani já, ani my, mentální prostor, který je zaplněn něčím, hledáním slova, rozhovorem, setkáním. Píšu o tom, co se odehrává tady, ve vědomí jako celku. V téhle chvíli mluvím s vámi a vy zaujímáte celý prostor, naše slova zabírají všechno místo. Zatímco s vámi mluvím, neříkám si, že s vámi mluvím, ale že jste tady a že všechno to "tady" je zaplněno touto konverzací.

Stále vaše slavné tropismy?
Nezajímá mne jen to. Ta prchavá vnitřní hnutí. Co se děje, například, když jsme zapomněli nějaké slovo, že se udivujeme nad určitým ustáleným výrazem, anebo když vyslovujeme krásnou větu.

Knihu tvoří dvacet textů. Úmyslně?
To číslo nemá žádný význam, je to náhoda. Jsou to krátké texty, jako když se mluví. Vnitřní hnutí, vznikající při konverzaci, myšlenkách, zapomenutých slovech.

Zajímá vás také, jak lidé pletou páté přes deváté, vše, co se může odehrát mezi tak četným "pátým" a tak četným "devátým".
Pletení pátého přes deváté mě baví. Baví mě pozorovat, čemu to odpovídá. Zdá se, že právě to já dělám. Že přeskočím najednou k něčemu jinému.

Zabýváte se ustálenými větami. Například oblíbenou otázkou "rád cestujete".
Pro mne je taková věta projevem nezdvořilosti. Tyto větičky vyslovujeme, aniž bychom dávali pozor, a v běžném životě to s nimi často bývá, jako když se popálíte o kopřivu, rychle to přejde. Ale v mých textech to zůstává, nepřejde to, rozvíjí se to. Můžu na ně napsat celou divadelní hru...

Kniha končí citací slavné Pascalovy věty "Věčné ticho těchto nekonečných prostorů mě děsí," kterou dlouze rozebíráte.
Ta věta vévodila mé existenci.

Proč?
Vysvětlila jsem to v té knize, ne?

Nerada vysvětlujete své knihy?
Nerada znovu začínám o tom, co jsem napsala, nerada znovu říkám, plochým způsobem a příliš rychle, co jsem tak dlouho propracovávala, co mě stálo mnoho práce. Mé knihy si musejí vystačit. Jediné, co vám mohu říct, že jsem spokojená s tím posledním textem o Pascalovi, a to se mi stává zřídka.

Jak se dělá taková kniha?
Myslím na nějaký text, pak na jiný. Pak ještě na jiný, na jediné téma. Není v tom nic předem daného. Přijde to, když píšu. A pak nastane okamžik, kdy pohyb dospěje ke konci. Je to vyčerpané.

A titul?
Téměř vždycky ho znám už od začátku. I tentokrát jsem ho měla. Pomaloučku jsem zaplňovala své "tady".

Co děláte, když nepíšete?
Čtu, velmi pomalu, každé slovo vyslovuji.

Jako když píšete?
Ano. Píšu velmi pomalu, každou větu si přeříkávám v duchu, protože rytmus je velmi důležitý.

Co čtete teď?
V létě jsem četla Bibli, která mě uchvátila. Znala jsem ji, ale nikdy jsem z ní nepřečetla tolik najednou, jako když čtete román. A pak Micheletovu Francouzskou revoluci.

Teď právě něco píšete?
Ano. Týden po tom, co jsem dopsala Tady, mě napadla jedna zábavná věc. Pustila jsem se do toho, je to těžké, trochu praštěné, ještě nevím, co z toho bude, něco mezi textem a divadelní hrou.

Často říkáte o nějakém svém plánu, textu, že vás baví.
Nehodí se to takhle říkat, měla bych říkat, že mě to zajímá, ale nemohu bez psaní žít. Co shledávám šokujícím je, že lidé spojují můj věk s tím, co píšu. Text je důležitý, ne věk. Text musí být vždy čten, jako by autorovi bylo pořád třicet. Lidé se příliš starají o věk spisovatelů, méně než o věk malířů, zdá se mi, to je zajímavé. Byl to Tizian, který maloval ještě před svou smrtí, v devadesáti letech?
Je tu ještě Ernst Junger, Julien Green.

Máte pravdu. Myslím si ale, že je mnohem snazší psát deník než tropismy. To je ďábelsky těžké. Ostatně říkají mi, že jsem autorka, která se obtížně čte. Vy si to nemyslíte? Že mi to někdo může říct! Je pravdou, že mé texty jsou pro pozorné čtenáře. Musí být soustředěni na tropismy.

A váš styl psaní je přitom neobvykle jasný, střízlivý.
Snažím se být co nejjednodušší, abych čtenáři sdělila svůj pocit co nejpříměji. Ale získat si čtenáře mi trvalo dlouho.

Sartrova předmluva k Portrétu neznámého měla významně napomoci vaší knize, ale neměla předpokládaný úspěch. Obsahovala ale slovo, které se vás možná dotklo: Sartre mluví o "antirománu", a přitom jde o moderní román.
To bylo vedlejší. Pro mne bylo důležité, že Sartra můj text zaujal.

Nový román byl určitým seskupením zájmů?
Hnutí Nového románu připoutalo pozornost spisovatelů, kteří hlásali svobodu formy. Ale nic společného mezi Claudem Simonem, Alainem Robe-Grilletem, Michelem Butorem a mnou není. Těžko najdete něco tak odlišného, jako texty, které píšeme.

Uvedla jste, že poslední text, který tvoří Tady, je možná tím nejkrásnějším, co jste napsala.
Nevím proč, mohu se mýlit. Je to pouze dojem, nedovedu to vysvětlit. Některé texty vzniknou, máme pocit, že jsou zdařilejší, ale můžeme se mýlit...

 

© Jovanka Šotolová
vybráno ze dvou rozhovorů, uveřejněných v literárním časopise Lire (září 1995) a literární příloze deníku Libération (7. září 1995)
in Literární noviny č. 48, 30/11/1995

Diskuse

Vložil: jana, 29.03.2017 18:40
Sarraute, Nathalie
dobrý den, nevíte zda kniha Tady už vyšla v českém jazyce? děkuji
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4817x

Inzerce
Inzerce
Inzerce