Savitzkaya, Eugene

rozhovor beletrie zahraniční

V prosinci 2002 zavítal na FFUK belgický spisovatel Eugene Savitzkaya...

V prosinci 2002 zavítal do semináře belgické lektorky Marielle Crahay na FFUK spisovatel Eugene Savitzkaya. Autor četl úryvky z knih Jude Stéfana, Rogera Cailose, Jeana Geneta a Jacquese Izoarda a také z vlastní tvorby a besedoval se studenty.

Proč jste vybral texty právě těchto autorů?
Snažil jsem vybrat texty jednodušší, vyznačující se hlavně hudebností spíš než významem. Nevím, jak dokonalá je znalost francouzštiny mezi publikem, navíc texty mnohovýznamové, které je třeba číst vícekrát, aby čtenář pochytil celou jejich hloubku, se pro takovýto druh četby ani nehodí. To samé hledisko jsem uplatňoval při výběru úryvků z mého díla: hudebnost, potěšení z četby. Když už takhle čtu před lidmi, chci se také bavit…

Můžete nám říct něco o filmové režii vaší divadelní hry L'Est (Východ)?
Režisérem jsem nebyl já. Text tvoří pouze otázky, zpočátku byl psán jen pro jednu osobu, ale pak se to mělo hrát v Grenoblu - šeptat, křičet, se smíchem říkat ty otázky, které jsou provázané, navazují na sebe. Ale herců na tu práci bylo víc, proto bylo třeba text upravit. Scéna měla jen minimální dekoraci, prázdný prostor, postavy tam začaly pít a pronášely přípitky, vždy po několika otázkách se otevřela další lahev, herci pili, otvírali lahve, zvuk špuntů, nápoje protékající hrdlem - v tom v podstatě spočívala celá režie.

Diváci taky pili?
Ne. Ani herci nepili alkohol, jen Vitel, muselo to být strašné, dost těžké, oni museli pravidelně odcházet ze scény…

Proč je v Célébration d'un mariage improbable et illimité užito obrazu ptáků nebo hmyzu, když má mluvit Čas?
Na začátku byl text, který vyšel knižně, mnohem delší: sestává z pěti sloupců. A v této podobě nebylo možné ho knižně vydat. Proto jsem seskupil otázky a bylo třeba je někomu dát - postavám, které je budou říkat. Bylo to jako šumění, mohly to být listy, ptáci, vzdálený nebo blízký šelest. A otázky, které byly pro tento text napsány, nemusely nutně být všechny pochopeny a slyšeny, je to spíš jako pozadí, pro mne to byla představa času, jak ubíhá, je tady, přítomný, někde tady mezi námi, prochází námi, jde svou cestou. Tato hra se teď znovu připravuje, režíruje se právě ta dlouhá verze, která je mnohem zajímavější pro divadelníky, protože tam nejsou role předem rozdělené, je na režisérovi a hercích, aby si vybrali, text rozčlenili. Jde o několik textů, které fungují simultánně, pět sloupů, které jednají najednou, někdy jeden sloup mlčí, v té chvíli text sousedního sloupce je vnímán, pro mne vůbec není důležité, aby bylo vše slyšeno a pochopeno. Text má vlastně podobu litanie. V té dlouhé verzi nemá ani konec, není zakončen, je tam mnoho pasáží, které jsou určitým způsobem zastaveny - čekám, až budu mít čas potkat lidi, s nimiž mohu pracovat reálně na place. Neboť když se snažím najít nějaké divadlo, režiséra, je třeba, aby text vypadal jaksi uzavřeně, ale tento text sudu je uzavřen - je to text jednoho sudu, ale čistě proto, aby byl konec, aby se naznačilo, že tady se text může zastavit. A když jsem chtěl ten text vydat knižně, dost jsem se bavil, když jsem měl dát knižní podobu textu, který neměl reálnou formu.

Podobá se to trochu Beckettovi, formálně.
To je možné, ano, Beckett je autor, kterého jsem četl, mám ho rád…

Byl dokonce i zhudebněn a úryvky se objevily ve filmu o vás - je rozdíl v psaní pro divadlo a pro film?
U filmu je třeba mít předem vymezený prostor, je to hra, která má mnoho společného se snem, vždycky mi připadá, že to vychází ze stuh, které nám v mozku vytvářejí sny, jsou tam promíchány, a ta hra spočívá ve vytažení úryvků z těchto stuh. Rád se aktivně účastním režie, režíroval jsem i své dílo, ale pořád je to pro mne hra, obraznost, poučná reprezentace například spisovatele, jak píše a nic ho nenapadá, proto si rve vlasy - já sám si vlasy nikdy nervu, píšu, jen když cítím potřebu psát, když ne, jdu prostě dělat něco jiného, mám spoustu věcí na práci. Inspirace často vychází přímo ze života, když život není bohatý, když má člověk moc problémů, není co o tom říkat, ani psát. Já se při psaní nemučím, ale ve filmu jsem tak spisovatele - sebe znázornil, měl jsem pocit, že se to patří. V době, kdy se zmíněný film natáčel, jsem hodně pil - musel jsem pít hodně vodky, abych vypadal, jak bylo potřeba…

I psaní samo je taková hra, nepovažuji je za něco kapitálního významu, i když i to se může stát, v určitém kontextu určitý text, manifest, může i mít zásadní vliv na společnost, jistým způsobem. Pro mne je psaní hra, činnost, která mě těší, i když se vyskytnou věci, které jdou ztěžka, ale ta rizika jsou nízká…

Vy nechcete ovlivňovat čtenáře?
Ne! Myslím, že čtenář musí těžit z vlastní fantazie, pokud není zcela volný ve své činnosti čtenáře, musí být velmi aktivní, když nemůže, těžko postupuje kupředu, nemůže nic vytěžit. Já sám, vše, co jsem našel v literatuře, myslím, že jsem si to přizpůsobil pro sebe, zkonzumoval, vzal jsem si za své i velmi staré texty, ze starověku, z Číny, Japonska - staly se mi velmi blízkými, přitom jsem je nečetl přesně tak, jak by se mělo, nedodržoval jsem pravidla pro četbu japonských textů, ale co na tom, přišly zkrátka ke mně, navíc přeložené, svým způsobem jsem je asimiloval, těšil se z nich, a to je, myslím, role čtenáře, že si musí z literatury odnášet potěšení.

Ve vašich dílech mají velmi významné místo zvířata…
Zvířata v mých textech vystupují proto, že jsem velkou část dětství prožil na venkově, na několika farmách, musel jsem pracovat na poli, podílet se na životě vesnice, setkával jsem se se spoustou zvířat, nejen domácích, i s těmi, o nichž se říká, že smrdí bahnem a rybinou, která žijí pod zemí, schovaná, žerou zrní, obilí lidí, využívají zásob potravy uschovaných třeba na půdě, takové široké sítě parazitů, je to nádherné, jsou to paraziti, kteří přispívají k životu půdy, oživují ji, ve velkém množství v ní lezou, červi, maličké organismy, i velké, to všechno jsem jako malý kluk znal zblízka, považoval jsem to za důležitější než lidi, opravdová země, něco, co má bezprostřední vztah k zemi, možná, že lidé vědí víc, rozhodně se nepovažují za zvířata, dívají se na ně z odstupu, i když zvířata se na nás, myslím, dívají jako na zvířata… Vždycky mě překvapovali králíci - ta rychlost proliferace, množství pokolení u myší, králíků, rychlost rozmnožování, co všechny hlodavce přiměje k tak rychlému množení -

- oni také hynou!
Ano, ale rozmnožují se, důležité je to, co zůstává naživu. Asimilovali se. Hniloba taky dává život, někde je třeba procesu zahnívání, aby život pokračoval. Odpočinek, ztráty, neštěstí je třeba, aby byla cítit síla radosti…

Mají metamorfózy zvířat ve vašich knihách něco společného s texty Gillese Deleuze, který o tom tématu mluví v souvislosti s dílem Kafkovým? U vás se lidé mění ve lvy, v Marin mon coeur je to delfín, v Mentir panter… Jde vám o to, zdůraznit, co nás vlastně odlišuje od zvířete, nebo je v tom něco jiného?
Pro mne jsou zvířata postavy stejně komplexní, činné - v knize, jako lidské bytosti. Účastní se, podstupují stejné podmínky, jsou - pro dítě, třeba v Marin mon coeur - jde to samo od sebe, že může být zvířetem, dítě se může stát zvířetem na pět, deset minut, pak se vrátit do stavu lidského, oni kašlou na to, že se s nimi jedná jako se zvířetem, zatímco v dospělosti se to obrací v nadávku, to je můj pokus o odpověď.
Metamorfujeme se s věkem, je to druh metamorfózy, mohlo by se třeba stát, že by se mladí mohli metamorfovat jedním či druhým směrem… U mě to není úchylka, literatura prostě umožňuje takové věci, využít těch možností, nebo ne, v literatuře to neznamená žádné riziko, pořád je to jen psaný text, může to někdo číst, může to zasáhnout, narušit něčí růst, nevím…

Když píšete básně, používáte velmi neobvyklá slova, také velice přesné termíny pro rostliny, zvířata. Vybíráte si je pro jejich exotičnost, hudebnost, proč?
Protože mají svá jména! A mě to skutečně zajímá - půda, zvířata, snažím se dávat přesná jména: "micocoulier" (břestovec), když jsem to slovo poprvé viděl, udělalo na mě dojem, věděl jsem, že se z "micocoulier" vyrábějí hole, je to strom z jihu, krásný, s jemným listovím, a ty mé texty, kde se objevuje, mají vztah k jisté cestě do Marseille, kde jsem poprvé tyhle stromy viděl na jednom náměstí. Napadlo mě použít to slovo v textu, šlo o vztah k té rostlině. Neužívám to slovo pro jeho zvuk, možná jsem ho použil už někdy dřív, potom spíš ve významu dřeva na výrobu holí. Vidět určitou věc pro mě znamená víc, když pak slovo užiju v nějakém textu, nejde jen o znělost, hudebnost…

Nepoužíváte tedy speciální slovníky?
Ne, slovníky mám rád, ale hlavně proto, že mě zajímá historie slov. Některá slova, jako všechna, třeba "truie" (svině, prasnice) pochází z "cheval de Troyes" (trojský kůň), je to jako dějiny, některá slova jsou nádherná, básně se dají psát jen podle etymologie. Nesnažím se užívat vzácná, řídce užívaná slova, ale pokud některé slovo má pěknou etymologii, osloví mě to, mám chuť s ním pracovat, vystavět s ním text, báseň je svým způsobem stavba. Snažím se formulovat co nejstručněji, zkracovat historii určitého slova.

Některé obrazy, otázky se ve vašem díle často opakují… Znamená psát opravdu vytvářet různé variace jednoho tématu?
Ano, je to blízké postupům hudebním i výtvarným. Jazyk je tak bohatý, proč si nedopřát více pokusů, jako to dělají hudebníci - tvoří krátké či delší skladby. Hrát lehké variace - mnoho básníků to dělá, básníci, kteří své texty nepublikují, ale čtou je, nahrávají ve vlastním přednesu, někdy taková báseň stojí na jediné hlásce, která se obměňuje… Nesnažím se vyprávět, snažím se formulovat, hrát si s formulacemi, deformovat každodenní formulace, vymýšlet nové, říct, co znám, co jsem viděl, vzal za své, dělám to i proto, že jsem četl různé věci, knihy, je to hra s jazykem.
Moc rád pracuji s každodenními formulacemi, jsou možnosti, jak pozvednout jazyk od mluveného stylu hledat určitou hloubku je iluzorní, ale já tak pracuji, je to trochu, vezmu banální větu a vytvářím jinou konstrukci, modifikuji ji. Rehabilitovat určité slovo, které je nadměrně užíváno ke špatným účelům, někdy je užitečné dát jim novou čerstvost, dát je do věty tak, že vyzní jejich původní smysl. Používám i pauzy, třeba abych mohl uvést důležitější otázku, ale s vůlí zachovat hudebnost, přece jen, aby to následovalo, aby nebyly trhliny, řezy, někdy je otázka postavená na hlavu, jen aby se zachoval řetězec, je to čistá hra.

Je literatura spojená s utvářením paměti?
Ano, co píšeme, vychází z dlouhé tradice, a i když jdeme proti tradici, je tu pořád spojovací nit, jsme řízeni minulostí, mnoha texty, sakrálními, někdy nevýznamnými v té spojovací linii, ale pokračujeme, přinášíme něco nového. Činnost spisovatele je podle mne pouze tohle - vycházet z této souvislosti, kolektivní práce, a přidávat k tomu svůj přínos, který je skromný, není možné mít myšlenku absolutně individuální, to neexistuje. Když vezmeme třeba automatické psaní, není to nic nového, i to už tu bylo, náš mozek je utvářen tisícem informací, nikdy to není nic zcela nového, ale je to způsob, jak se vyjádřit, jak formulovat, ten může být trochu nový.

Někdo třeba nečte, nemá onu kolektivní paměť?
Nemůže pak mít kritického ducha, ve vztahu ke kolektivní paměti, vzhledem k naší společnosti, způsob, jakým nás ubíjejí informacemi, které jsou přesto všechny filtrované - každý tráví strašný čas před obrazovkami, ať televizní nebo monitorem počítače, to jsou věci, které jsou, jako bychom dostávali do mozku - jako by nám plnili mozek něčím, co ani neochutnáme, valí se to na nás, až ztrácíme naši paměť, tu, kterou jsme měli, z níž můžeme vycházet, paměť jednoho života, paměť našich prarodičů, tu je třeba uchovat, protože množství informací nás vykolejuje. Pokud my sami nezaručíme naši paměť, náš paměťový potenciál, nikdo to pro nás neudělá, historie se dnes popisuje, je už neznámá, historici ji deformují, dávají jí určitý přesný smysl, společnost může klidně žít, aniž by věděla, co se děje ve světě, v měřítku společnosti průmyslové to tak prostě je. Paměť, o které mluvím, je individuální, určitý jedinec si musí jisté věci pamatovat, znát je…

Váš způsob psaní?
Píši si denně poznámky, pak z nich vytvářím celek, v určitých obdobích se objevují činnosti, které se vracejí, to pak vytváří strukturu nějaké knihy, jinak si denně zapisuji, co vidím, co čtu, zažívám.

Nepíšete tedy jednu předem danou určitou knihu?
Ne, předem nic nekonstruuji, nemám kostru, lineární vyprávění mě nezajímá, kniha je obrovské dobrodružství, nikdy nevím, co bude na konci, poznámky tvoří páteř, to je vše.

Čtete hodně?
Ano.

Současnou literaturu?
Ano, hlavně.

Kolegy?
Proč ne, nevím, kdo jsou mí kolegové, někdo jako Pierre Guyotat, francouzský spisovatel, nevím, jestli je tu známý, Jude Stéfan, z jeho tvorby jsem vám četl ukázky. Guyotat, to je složité čtení, pokud dostatečně neznáte jazyk.

Cítíte se být spisovatelem belgickým, nebo francouzským?
Francouzským, protože píšu francouzsky, ale není to moc ve vztahu k zemi, národu, je to můj jazyk, který umím nejlíp, takže spisovatel francouzský, a ne valonský.

Vaše matka byla Ruska, otec Polák… Když jste byl malý, mluvil jste francouzsky?
Mluvil jsem směsicí ruštiny a polštiny až do šesti let, pak jsem šel do školy a tu schopnost jsem prakticky ztratil, dnes rozumím rusky, ale mluvím špatně, s polštinou je to stejné. Jediný jazyk, který umím pořádně, je francouzština, bohužel.

Cítíte se být Belgičanem?
Nijak zvlášť, žiju v Belgii, ale… (smích)

Některé vaše texty jsou vystavěny tak, že kladete otázky. Je to způsob, jak zaujmout čtenáře? Jaký vlastně máte ke čtenáři vztah?
Čím víc si kladete otázky na určité téma, tím víc se do toho ponoříte, není to jako chodit kolem horké kaše, naopak, rozvazovat něco, co je zamotané. Položíte otázku, pak další, jako byste ptaním se snažili určité téma vytěžit. Jedna otázka vyvolá další, dostanete se k jádru problému. V úrovni zvukové je to velmi zajímavé, když položíte otázku a přemýšlíte. Je to proces dost krátký, není možné udělat tímto způsobem moc textů, ale je to radost, jsem rád, že jsem to zkusil. Hledal jsem způsob, jak probádat nějaký námět, trochu temný, těžký - sociální, mít najednou více cest, jak přistoupit k jednomu tématu.

Prozraďte nám něco o názvu Mentir - když tu knihu člověk čte, přemýšlí o názvu, je to něco jako proces otázky, co má schovat problematiku knihy, která stojí v centru románu?
Mentir je výjimečný titul. Když vezmu první prozaické texty, které jsem napsal, chtěl jsem tehdy mluvit o postavě tak významné, jako je matka - bylo to jako vytvářet si lež, chtěl jsem mluvit o ní, bylo nemožné říkat celou pravdu, to by nebylo k ničemu, takže šlo o vytváření lží. Próza mi tehdy připadala jako skutečný podvod, balamucení. Tehdy, dnes je to jiné. Opustit poezii, pustit se do prózy mi připadalo jako zrada. Proto ten titul.
Když jde o prózu, o román, vydavatel může mít připomínky třeba k nesrozumitelnosti textu pro čtenáře, ale u poezie ne. Kdyby titul nemusel být, stačila by bílá stránka, to by mi stačilo. Někdy je titul užitečný, naznačuje směr, jako Mentir - tam jsem začal lhát a bylo třeba to říct. Ale dnes, když mě název nenapadá, vezmu náhodně úryvek z textu, něco, co, často hledám název až nakonec a u básní hlavně, proto jsem třeba nazval sbírku Poemes.

Jindy jsem pracoval s řeckým režisérem, chtěli jsme zrežírovat více mých děl, začali jsme se Sang de chien a hledali možnosti vyprávět s pomocí mých dalších knih o tématu mé matky, například. A tak to postupně vzniklo, až jsme potřebovali jeden text - Cérémonie d'un mariage improbable et illimité - tak vznikl ten text, v rámci mnohem většího projektu, který nikdy nebyl realizován, zůstal tedy jen tenhle text. Neměli jsme žádné prostředky, režisér byl úplně neznámý, mluvil špatně francouzsky, potýkali jsme se s množstvím problémů, takže text je neohraničený, protože neměl konec, není ukončený, je v procesu vzniku, daly by se vzít celé pasáže a zakončit úplně jinak, nechali jsme to tak, že to půjde kdykoli dopsat, z výchozího textu by bylo možné vytvořit deset, dvacet knih.

V Mentir popisujete, jak jste fotil…
Ano, obvykle, když píšu "prózu", shromáždím všechno vizuální, fotky, obrázky i zarámované obrazy, které mi mohou být užitečné, protože pracuji bez počátečního plánu, mám asi potřebu obklopit se věcmi vizuálními.

Takže fotky, které vyšly v jednom z vydání, ty existovaly před textem, nebo byly doplněny posléze?
Tehdy jsem měl napsat o jednom malíři, velice známém, je to taková fantazie na téma jednoho obrazu Hieronyma Bosche, ale to bylo napsáno na objednávku nakladatele, měl jsem si vybrat malíře a napsat něco ne teoretického…

V La Traversée de l'Afrique zpracováváte motiv touhy někam odjet…
To je sen, text je vytvořen pouze z plánů, které si děláme v dospívání, jsou jich tisíce, které se připravují, možná se chystáme podniknout všechno, pak se to vyčerpává, splaskne to, a přitom jsou to věci moc důležité, dávají nám energii. La Traversée de l'Afrique je jako dlouhá cesta, Afrika není malá země, je to jen název, druh cesty, pozvání k velké cestě přes neznámé území. Já Afriku vůbec neznám.

Postavy, chlapci mají určitý věk?
Ano, dítě vyrostlo, proto je tam pár prvků, které říkají, tohle se stalo, když byl menší, hrdinové La Traversée de l'Afrique jsou adolescenti, tak od dvanácti výš…

Byl jste už v Praze?
Na výletě se školou v roce 1970 a mám vzpomínky dost mlhavé. Teď je to pro mne nové, skoro nepoznané město. Ale řeč, kterou tu slyším, je mi blízká...
jš 21/1/2003


Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2960x

Inzerce
Inzerce