Todorov, Tzvetan
Poetika prózy

recenze beletrie zahraniční

Kniha sestává z metodologické a vysoce teoretické stati Poetika a souboru esejů, kde Todorov své literárně-teoretické závěry aplikuje a demonstruje na příkladech konkrétních děl z dějin literatury.

Literatura jako věda v podání Tzvetana Todorova
Tzvetan Todorov: Poetika prózy. Překlad Jiří Pelán a Libuše Valentová, Triáda, Praha 2000, 335 s.

Svazek Poetika prózy francouzského literárního vědce bulharského původu Tzvetana Todorova je po monumentálním díle E. R. Curtia v krátkém časovém rozmezí už druhým světově významným textem z oblasti věd o literatuře, které k nám uvedlo pražské nakladatelství Triáda (a další se chystá - dle údajů na záložce se připravuje i zásadní dílo M. H. Abramse věnované romantismu). Přítomný svazek, přeložený Libuší Valentovou a Jiří Pelánem, jenž je rovněž autorem vynikajícího doslovu, je sestaven ze dvou Todorovových textů vzniklých v šedesátých letech. Tím prvním je metodologická a vysoce teoretická stať Poetika (původně vyšla v roce 1968 jako součást sborníku Co je strukturalismus), druhým pak soubor esejů, kde Todorov své literárně-teoretické závěry aplikuje a demonstruje na příkladech konkrétních děl z dějin literatury (Odysseia, Tisíc a jedna noc, Zápisky z podzemí, Srdce temnoty).

Dílo Tzvetana Todorova u nás rozhodně není neznámé - v minulých letech vyšly v českém překladu hned dvě jeho knihy, a to Dobytí Ameriky a V mezní situaci (obě v překladu Kateřiny Lukešové v nakladatelství Mladá fronta). Nicméně tyto novější práce jsou duchu Poetiky značně vzdáleny: zatímco rigorózně metodologická Poetika se jasně situuje do kontextu literárněvědného strukturalismu, dva zmiňované novější texty jsou spíše volněji laděné eseje antropologického zaměření, z nichž lze vycítit jistý odklon od přísného strukturalismu k sémiotice.

V Poetice si Todorov vytkl poměrně jasný cíl: najít takovou teorii literatury, jež se pokusí stanovit určité zákonitosti literárního diskursu, aniž by ve svých výkladech literární díla podrobovala nějakým vnějším fenoménům. To znamená najít pozici, která nebude ani interpretací, ani vědou ilustrující svá abstraktní tvrzení literárními příklady. V prvním případě měl Todorov na mysli to, co se běžně nazývá interpretací, výkladem, exegezí či komentářem, tedy snahu "pojmenovat smysl zkoumaného textu" (s. 12). Druhým extrémem jsou mu výzkumy, které "popírají autonomní charakter literárního díla a spatřují v něm manifestaci zákonů, jež jsou vůči němu vnější a týkají se psychiky nebo společnosti, popřípadě i "lidského" ducha" (s. 14). Odpor proti interpretaci není v dobovém kontextu ničím zvláštním, ostatně tak zní i název slavného pamfletu Susan Sontagové, ovšem na rozdíl od poněkud primitivního postoje americké publicistky Todorov nevnímá interpretaci jako něco zavrženíhodného - ostatně to při respektu k tradici ani dost dobře nelze - pouze upozorňuje na převahu interpretace v dějinách. "Dějiny literárního výzkumu charakterizuje masivní nerovnováha ve prospěch interpretace: a právě této nerovnováze, a nikoli principu interpretace, je třeba čelit." Oním druhým pólem, vůči němuž Todorov vymezuje svou teorii, je - podle jeho pozdějšího výroku, jejž cituje v doslovu Jiří Pelán - ideologický marxismus, s nímž autor učinil zkušenost ve vlasti (Todorov do Francie emigroval na počátku šedesátých let). Pozici, z níž chce zkoumat literární díla, sám Todorov charakterizuje takto: "Na rozdíl od interpretace jednotlivých děl neusiluje [poetika] o pojmenování smyslu, ale o poznání obecných zákonů, které řídí zrod každého díla. Avšak na rozdíl od věd jako psychologie, sociologie atd. hledá tyto zákony uvnitř samotné literatury. Způsob, jímž se chce poetika přiblížit literatuře, je tedy zároveň "abstraktní" i "interní" (s. 15).

Po této definici disciplíny se autor obrací ke konkrétním předmětům zkoumání. Těmi mu jsou takové aspekty literárního díla jako "rejstříky promluvy", "modus", "čas", "hlas" či "narativní syntax", přičemž v mnohém - zejména pak svými tendencemi k formalizaci - navazuje na dílo ruských formalistů (jejichž antologii ostatně sestavil a přeložil do francouzštiny), ale stejně tak na soudobá bádání svého kolegy Gerarda Genetta (do češtiny bohužel dosud nepřeloženého) či na angloamerickou novou kritiku. Nelze než souhlasit s Jiřím Pelánem, že velice zajímavým elementem Todorovova eseje je jeho zaujetí technickou stránkou literární tvorby - v tomto ohledu jistě není náhodné, že se opírá i o takové teoretiky-romanopisce, jakými byli kupříkladu E. M. Forster nebo Henry James.

Nicméně ať jsou Todorovovy tendence k formalizaci sebesilnější, neopomene - a to velice silně - zdůraznit, že jakékoli studium poetiky musí vycházet z textů samotných: "[P]ojmy poetiky jsou raženy jako odpověď na potřeby konkrétní analýzy, a ta zase může postoupit dopředu, jen pokud použije nástrojů, které vypracovala teorie" (s. 17). A nejlepším důkazem této proklamované souvztažnosti konkrétní analýzy a obecné teorie je druhý díl knihy, ve kterém autor podniká strukturní analýzu jednotlivých literárních děl.

Jakkoli se sám Todorov od pozic zastávaných v šedesátých letech vzdálil, a jakkoli dnešní literární bádání si činí možná skromnější cíle, zůstává Poetika prózy velice cenným dílem, a to hned z několika důvodů. Za prvé je pochopitelně nedocenitelným dokumentem o strukturalismu, který se nacházel na jakési hraně zlomu. Za druhé je vynikajícím metodologickým náčrtem studia literatury a pevným zasazením literárního bádání do kontextu sémiotiky - pravda, k Todorově systematizaci můžeme mít lecjaké výhrady (jako ostatně v případě každé systematizace), ovšem samotné úsilí uchopit předmět bádání jako systém je jistě hodno uznání - a nakonec přineslo i konkrétní cenné poznatky, třeba právě co se týká technického aspektu literární tvorby.

Ale kniha je možná i dílem veskrze aktuálním. V době, kdy se na katedrách literatury rozmáhá "teorie", často používající literární díla jako pouhou ilustraci vnějších tezí (ponejvíce marxistických, ale i feministických a jiných), anebo která za svrchovaný případ literární kritiky považuje zmínku v díle nějakého sociologa či psychologa, působí Todorovův důraz na studium literatury více než aktuálně: "Freud analyzoval literární díla: jeho analýzy však nepatří "vědě o literatuře", nýbrž psychoanalýze. I další humanitní vědy mohou použít literaturu jako látku svých analýz; ale pokud jsou tyto analýzy zdařilé, patří příslušné vědě, a nikoli difúznímu literárnímu komentáři. A pokud psychologická nebo sociologická analýza nějakého textu není pokládána za dost dobrou, aby byla součástí psychologie nebo sociologie, je sporné, proč by ji měla "věda o literatuře" automaticky přivinout na svou hruď." Teď je jenom otázka, zda tento text nebude pouze palčivou připomínkou dob dávno minulých …
Ladislav Nagy, In: Literární noviny, 25/10/2000

 

... Je poněkud obtížné představit v několika řádcích Todorovovo výsostně teoretické dílo. Poetika je značně přepracovaný text, který původně vyšel v roce 1967 pod stejným názvem ve sborníku Co je strukturalismus?. Todorov označuje literaturu za symbolický systém, úkolem poetiky pak je "stanovení obecných zákonů, jichž je text produktem". Podle autora je jedním z hlavních úkolů současné teorie formulovat poetiku prózy - tedy zabývat se především narací. Druhá kniha svazku, Poetika prózy, se věnuje struktuře textu, rovnocenně zde vystupuje i interpretace díla, na němž Todorov narativní postupy ukazuje...
z článku Dagmar Blumenfeldové, In: Literární noviny, 18/10/2000

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 62 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 4046x

katalogy

Inzerce
Inzerce