Tournier, Michel
Kašpar, Melichar, Baltazar

recenze beletrie zahraniční

Michel Tournier začíná převyprávěním biblického příběhu tří králů, bohatě přitom čerpá z četných apokryfních pramenů, ale především ze své vlastní fantazie.

Netradiční pohled na tradici v podání Michela Tourniera

Salman Rushdie kdysi prohlásil, že Michel Tournier může sáhnout po libovolné myšlence a stejně dokáže jí dodat nového, hlubokého smyslu. Rushdie tímto bonmotem-komplimentem zakončil svou recenzi anglického překladu Tournierových Meteorů, a lze jenom dodat, že ono vyřčené stejně dobře platí i o knize s poněkud ošidným názvem Kašpar, Melichar, Baltazar.
Ta je v krátké době již druhým dílem francouzského prozaika vycházející v českém překladu: před několika měsíci se totiž v našich knihkupectvích objevil již výše zmíněný román Meteory. Pro úplnost: česky ještě vyšel překlad kratších próz s názvem Tetřev hlušec a autorova možná vůbec nejlepší kniha Král duchů.
Citovaný Rushdieho výrok je přesný hned v několika ohledech - nejenom, že nelze než souhlasit s vysloveným komplimentem, ale velice přesně je zde pojmenován i Tournierův tvůrčí postup: ten totiž do značné míry spočívá v jakémsi "přepisování" starých textů (mýtů, legend, ale i prostých příběhů). Toto "přepisování" ovšem neznamená nějaké "vykrádání", ba právě naopak - autor se tradovaných textů zmocňuje, aby je obdařil novým významem, přičemž často tohoto účinku dociluje jejich přesunutím do jiného, z hlediska tradice nevšedního kontextu. V románu Král duchů tak pracuje s legendou o sv. Kryštofu a souborem německých pověstí, které jsou postaveny do kontextu druhé světové války a konfrontovány s nacistickými mýty, v knize Pátek aneb lůno Pacifiku zase Tournier pracuje s robinsonovským motivem (který, jak patrno z názvu, Tournier převrací), v románu Meteory s tradičním motivem blíženců a v konečně v knize Kašpar, Melichar, Baltazar s příběhem o klanění tří králů.
Schéma Tournierovy knihy vypadá na první pohled prostě, ovšem pouze na první pohled. Inspirace příběhem tří králů je zde nepochybná a určuje jakousi základní strukturu díla, ale k ní Tournier přidává ještě jeden zásadní prvek - krále čtvrtého, který vlastně ani není král - je to Taor, princ mangalúrský. Ten, jak se v průběhu četby ukáže, má být skutečným hrdinou knihy, jejím centrem, nicméně zpočátku je nám skrytý, jeho jméno je zamlčeno i v názvu - ostatně proto jsem název označil za tak trochu ošidný.

Příběh tří králů
Příběh tří králů, kteří se přišli poklonit právě narozenému Spasiteli, je něčím důvěrně známým, a to natolik, že až zarazí, nakolik je Bible sama v tomto ohledu skoupá na slovo. To Michel Tournier rozhodně není - převyprávění příběhu tří králů tvoří první polovinu knihy, přičemž autor zde podle všeho bohatě čerpá z četných apokryfních pramenů, ale především ze své vlastní fantazie. Předestře nám životní osudy všech tří králů, z nichž organicky vyvstává důvod jejich cesty do Betléma. Všichni tři spatřili kometu, všichni se vydali na dlouhou cestu, každý však s jiným cílem: jeden šel za láskou, druhý za rafinovanou krásou umění a třetí jde hledat spravedlnost a ztracenou politickou moc.
Zajímavý je zde způsob podání, na což přesně poukazuje v zasvěceném (a "zasvěcujícím") doslovu Daniela Hodrová. Tournier totiž příběhy tří králů vypráví vždy v ich-formě, tudíž první část knihy je ve znamení neustálé změny perspektivy. Z třetí osoby, ve které je podávána legenda, text přechází do perspektivy osoby první, která je spíše bližší modernímu románu - to však s sebou nese další důsledky: především vypravěči, resp. vypravěčům, nelze nikdy zcela věřit. Nakonec autor nás na to nenapádně upozorňuje - při podrobnějším pohledu totiž zjišťujeme, že králové sice vyprávějí v ich-formě, ovšem z perspektivy naší pozdní doby, a jejich vyprávění, jak postřehla D. Hodrová, obsahuje i nějaký ten "ironický úšklebek".
Převyprávění tradičního tématu se jeví jako svého druhu ouvertura pro to "podstatné", co má teprve přijít. A toho se skutečně dočkáme, tedy až po literárně brilantním příběhu osla, "literáta a mluvky".

Z okraje do středu aneb vznik apokryfu
Příběh prince Taora začíná nenápadně: i on se sice vydává na dalekou pouť do neznámé země, ale ve srovnání s důvody, které do Betléma ženou ostatní krále, ten jeho vypadá značně malicherně - za jeho cestou stojí laskomina, vlastně snaha získat recepturu. Ovšem již záhy seznáváme, že to úplně tak jednoznačné nebude - jeho cesta je mnohem svízelnější a nabývá iniciačních rysů. Taor na pouti za Spasitelem ztrácí vše, všude přichází pozdě a narozdíl od ostatních králů malého Ježíše v Betlémě již nezastihne. Nicméně zatímco oni, kteří Spasitele viděli, odcházejí sice s pokojem v duši, avšak relativně neproměněni, on opouští Betlém jako jiný člověk. Taor na své cestě ztrácí vše: majetek, přátele a nakonec i vlastní svobodu, kterou obětuje v aktu milosrdenství. Krista sice nespatřil - vždy byl o krok zpět, ale zároveň o mnoho vpřed, než ostatní. Příběh Taorův je tak příběhem o jakémsi paralelním následování Krista.
Taor, postava na samém okraji tradice, se tak v Tournierově textu dostává do samotného středu. Z něj vytlačuje "tradiční" tři krále, jejichž příběh se stává pouhou kulisou pro "nový apokryf" (D. Hodrová). S tím souvisí i změna perspektivy: ironie autora zmlká a jeho výpověď přechází do třetí osoby.
A co říci závěrem? Kašpar, Melichar, Baltazar je úžasná kniha, myšlenkově bohatá a hluboká, brilantně napsaná, ale to bych mohl opakovat již citovaná Rushdieho slova...
Ladislav Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 108 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 4557x

katalogy

Inzerce
Inzerce