Toussaint, Jean-Philippe

Toussaint, Jean-Philippe

rozhovor beletrie zahraniční

Jean-Philippe Toussaint (*1957) je belgický spisovatel a scénárista. V románové tvorbě volně navazuje na tradici Nového románu.

Rozhovor s belgickým spisovatelem Jean-Philippe Toussaintem

Jean-Philippe Toussaint má být hostem letošního veletrhu Svět knihy, v nakladatelství Dauphin mu při té příležitosti vychází v českém překladu již druhý román. Tento rozhovor jsme vedli po internetu, dokončit se nám ho ale podařilo jen až díky službám staré osvědčené pošty.

Jean-Philippe Toussaint (*1957) je belgický spisovatel a scénárista. V románové tvorbě volně navazuje na tradici Nového románu. Stejně jako autoři této slavné generace (Robbe-Grillet, Sarrautová, Beckett a další) publikuje v pařížském nakladatelství Minuit (romány Koupelna, 1985, Pan, 1986; Fotoaparát, 1989; Zdrženlivost, 1991; Televize, 1997 a soubor textů Autoportrét (v cizině), 2000), proto bývá spolu s některými generačními druhy (Echenoz, Deville, Redonnetová, Gailly) řazen ke skupině tzv. Nového nového románu, někdy též označované jako Neteční. Psal zprvu velmi úsporně, v pozdější tvorbě již volněji, jeho rukopis se vyznačuje dlouhými větami nepostrádajícími vtip a nečekané zvraty a rozuzlení. Charakteristický je pobavený odstup, nadhled zdrženlivého, trochu prostořekého pozorovatele, který nemá rád zbytečné komplikace.
Jeho knihy mají velký ohlas například i v Japonsku. Věnuje se i tvorbě filmové, první dva scénáře psal na objednávku jako adaptace svých úspěšných knih. Scénář pro poslední film, Kluziště, vznikal již bez literární předlohy.

Jste Belgičan, a přitom publikujete ve Francii...
Před Vámi člověk nic neutají.

Cítíte se být Belgičanem, Francouzem, světoobčanem... anebo se otázkou původu netrápíte?
Jsem Belgičan. Ale necítím se příliš Belgičanem. Necítím se příliš ani jako Francouz. Necítím se ani jako Bruselan. Možná trochu Pařížan. Cítím se zejména, značně podvědomě, jako Evropan. Narodil jsem se v Belgii, studoval ve Francii, žil jsem v Paříži, v Berlíně, v Madridu, na Korsice, v Bruselu. Mluvím francouzsky, trochu anglicky, trochu německy. Noviny mohu číst francouzské, belgické, švýcarské, anglické, německé, italské, španělské...

Považujete za nevýhodu, že Vaší mateřštinou je francouzština? Nebyla by angličtina lepší, výhodnější? (U nás má francouzština stápe slabší pozici, vzhledem ke globalizaci atd., děti – jejich rodiče – už se chtějí učit jen anglicky...)
Ne, to, že píšu francouzsky, necítím vůbec jako handicap, jako nevýhodu. Mám pocit, že píšu světovým jazykem. Ale možná je to tak trochu výraz mého solipsismu.

Belgický film je poslední dobou značně na výši... Máte blízko k filmovým kruhům v Belgii?
Znám se s některými z režisérů, přátelíme se, občas se s nimi vídám (ať už v Tokyu, nebo v Bruselu), Jaco Van Dormael si se mnou dával ražniči v Tokyu, Harry Cleven hrál ve dvou mých filmech, Dominique De Rudderre hrál v mém Kluzišti, znám se s bratry Dardennovými (s Lucem se pravidelně potkáváme v Bruselském kině, kam chodíme v neděli odpoledne s dětmi, každý se svými, na filmy Laurela a Hardyho, Tatiho, Chaplina).

Ve Vašem románu Televize, a ostatně i v souboru textů Autoportrét (v zahraničí) si trochu utahujete z Berlíňanů, Němců, Ostrogótů...
Kdo haní, rád má. Německo neznám moc dobře. Ale zamiloval jsem si Berlín. Po nějaký čas byl mým nejoblíbenějším městem na světě... Posledních pár let mám nejradši Japonsko, Tokyo, Kyoto.

Odkud máte tak dobrou znalost prostředí jisté rodiny Sweinfurthových z Berlína, jak ji popisujete v Televizi, myslím tu kouzelnou scénku před televizorem, s kávou podávanou v plastikových kalíšcích...?
Ze své představivosti. Někdy mám určitý vzor, inspiruje mě určitá reálná situace. Tady jsem si všechno vymyslel.

Nejsem první, kdo se ptá, a proto se omlouvám: v čem podle Vás tkví úspěch Vašich knih v Japonsku?
Odhlédnu-li od důvtipu, inteligence, citlivosti, jasnozřivosti a vytříbenosti vkusu japonských čtenářů, je to záhada...

A Váš nedávný pobyt v Praze? Inspirovala Vás nějak naše každodenní absurdita? (Narážím na podivné okolnosti, za jakých vznikal na podzim Váš rozhovor s Petrem Himmlem a které znemožnily jeho pozdější publikování...)
Dovolím si citovat ze své poslední knihy, Autoportrét (v zahraničí), z kapitoly o Praze: “Praha, o té nemluvme. Strávili jsme tam s Madeleine jeden víkend jako milenci, někdy kolem velikonoc, v mansardě téměř bez oken, která vypadala spíš jako pokoj v hampejzu, s patrem na spaní a napůl staženými roletami, byla tmavá, zaprášená, lehce zapáchající (při odjezdu jsme na stolečku nechali v obálce pár marek pro šmelináře, který nám svou mansardu pronajal).”

Píšete snadno?
Těžko, často až bolestně. Ale přináší mi to nenahraditelnou radost. Žádná radost z četby není srovnatelná s potěšením, které způsobuje psaní. Tisíckrát raději píšu, přestože na jedné straně stojí mé knihy a na druhé největší díla světové literatury.

V jakém okamžiku získáte jistotu, že kniha je dopsána, jak poznáte, že je hotová?
U každé knihy to bylo jiné. Spoustu problémů jsem měl se zakončením (velmi sevřeným) románu Koupelna nebo s koncem (otevřenějším, ne tak nezbytným) Televize. Při četbě Thomase Bernharda (a zejména jeho díla Beton) jsem pochopil, že kniha může končit podobně, jako začíná, a s tím jsem experimentoval v románu Pán. Naproti tomu ukončit Fotoaparát mi nedalo žádnou práci, tam se konec skutečně podobá konci: finální obraz telefonické budky v pusté krajině jsem nosil v hlavě po dlouhé měsíce, když jsem tu knihu psal.

Vaše knihy koření, kromě filozofických pasáží a lehce ironických komentářů, také poměrně specifické dialogy: krátké, stručné. Nemáte je rád? Vyhýbáte se jim? Nerad necháváte mluvit druhé?
Využívat dialogy v románě považuji za určitou lenost. Možná to ale přeháním:
– Ne?
– Opravdu?
– Cože?
– No...

Váš text doprovází komentáře v závorkách, takové krátké, výstižné, velmi často ironické poznámky, jakoby soukromé připomínky, které vypravěč (autor?) zašeptá čtenáři po straně do ouška. Je to Váš způsob, takhle glosovat realitu, činíte tak i v soukromém životě?
Závorka navozuje určité přerušení, změnu tónu. Užívám ji jako Nabokov, má hlavně komický účinek.

Úvahy a pozorování filozofického, metafyzického charakteru jsou původcem Vašich románů, nebo vznikají jako důsledek psaní: píšete proto, abyste propracoval, představil své myšlenky, anebo máte téma, postavy, příběh (může-li tu být řeč o příběhu) a filozofování přichází jako vedlejší produkt, jsou tím, co se Vám honí hlavou až při psaní?
Filozofické a metafyzické úvahy jsou spíše výsledkem psaní. Což mi nebrání, přirozeně, myslet po celou dobu, kdy píšu, a někdy dokonce záměrně zapracovat cosi, o čem jsem mnoho přemýšlel předem (myslím zejména na některé pasáže esejistického rázu v románu Televize).

Při Vaší podzimní návštěvě v Praze jste se zmiňoval o tom, že Vaše díla v jistém smyslu přibližují čtenáři filozofické myšlení, zpřístupňují je... Můžete to upřesnit?
Ne že bych ve svých knihách zpracovával filozofická pojednání, nemůže být ani řeč o filozofické kultuře, která by se nějak vztahovala k minulosti. Ne, je to spíš bezprostřední, nahodilé, intuitivní. Mám pocit, že v životě to tak chodí, že se nám hlavou přeženou myšlenky filozofické, metafyzické, často je ani neformulujeme, narážíme na ně v těch nejnečekanějších chvílích, v tramvaji, ve výtahu, v koupelně. Takové okamžiky se snažím zachytit, je to filozofie živá a konkrétní. Snažím se být, jistým způsobem, realistou.

Byl jste nejdřív spisovatelem, pak scénáristou, režisérem. Teď děláte obojí. Je Vám něco bližší?
Ne, není.

Psal jste, zkoušel jste psát ještě jiné texty než ty, které byly publikovány? Třeba knížky pro děti...
Ne, píšu málo. Jedinou výjimkou bylo, když jsem psal zážitky z cest, od roku 1993, poměrně pravidelně, nejdřív to bylo na objednávku japonské revue Subaru, pak jsem v tom pokračoval, další texty už jsem ani neodevzdával do Subaru, schovával jsem si je do šuplíku (vlastně na harddisk v počítači) a čas od času se k nim vracel. Postupně mě napadlo uspořádat tyto texty do souboru vzpomínek z cest, a tak vznikl Autoportrét (v zahraničí): uvědomil jsem si, že je to vlastně víc útržkovitý, částečný autoportrét než cestovní deník.

Máte rád díla, která jste vydal? Vracíte se k nim? Díváte se na své filmy? Hledáte chyby v knihách, které už vyšly? V některých rozhovorech citujete úryvky ze svých textů: znáte je všechny nazpaměť?
Znám své texty moc dobře, mnohé pasáže si pamatuji, když mi ocitujete větu z některé z mých šesti knih, myslím, že dokážu ihned určit, odkud je, co bylo před ní a co následuje. Ale jakmile vyjdou, nečtu je, ani jednou, nejsem schopen, mohu knihu nazdařbůh otevřít, přečíst si kousíček, ale ne knihu na jeden zátah. U filmů je to jiné, tam to fyzicky vydržím, vidět je od začátku do konce. Občas to dělám. Ale i filmy, stejně jako knihy, se časem ode mne postupně oddělí.

Míjejí dny míjejí týdny v dáli
Čas nevrací se
Ani ty, které jsme milovali
Pod mostem Mirabeau své proudy Seina valí

Přijď noci hodino zazni úderem
Dni odcházejí já tu jsem

(G. Appolinaire, Alkoholy, překlad Jaroslav Seifert)

Ve Vašich knihách jste poměrně otevřený, skryt pod rouškou vypravěče říkáte toho hodně o své rodině, přátelích, o sobě... někdy i důvěrná sdělení (aspoň se tak tváříte). Jsou témata, motivy, vzpomínky, která do knih nemají přístup, o nichž mluvit nikdy nebudete?
Pokud takové jsou, raději bych je tu, jistě pochopíte, nezmiňoval...

Rád mluvíte o výtvarném umění, zdá se, že ho znáte dobře, staré i moderní? Malujete? (V televizi vypravěč sklízí desky na kreslení: patří jemu, jeho ženě, synovi?)
Fotím. Letos jsem své fotografie poprvé vystavoval, v Bruselu. V textu k výstavě jsem napsal:
“Přesně před deseti lety jsem napsal v románu Fotoaparát, že se vypravěč pokusil udělat fotku, jedinou fotku, něco jako portrét, autoportrét možná, ale beze mne a bez nikoho, zachytit jen určitou přítomnost, celou, holou, bolestnou a prostou, bez pozadí a téměř beze světla. A to jsem se právě snažil dodržet, když jsem fotil tyto prosté, strohé snímky, většinou v Kyoto a Tokyu, kde se většinou objevuje jen můj stín, jako křehké svědectví mé přítomnosti na světě. Na jiných fotografiích této série se fyzicky ani nevyskytuji, ani přímo ani nepřímo prostřednictvím svého stínu, je to tedy pouze pokus zachytit na film čas, který plyne. Třeba žena, co přechází ulici v nočním Kyoto: to je obraz času, jak uplývá.”

Filozofií se zabýváte hodně? Čtete Pascala...
Ano. Otevřu si Myšlenky a čtu si náhodně vybraný úryvek, pár stránek, nikdy ne knihu celou. Podobně, jako to dělám se svými knihami...

Spisovatelem jste chtěl být od dětství? Studoval jste politické vědy na prestižní pařížské fakultě: u vás je to zvykem, když se někdo chce stát spisovatelem?
Nikdy jsem nesnil o tom, že budu psát. Otec byl novinář, matka má knihkupectví, vyrostl jsem mezi knihami: jako dítě jsem je proto spíše odmítal. V jedenácti jsem chtěl být chirurgem, v patnácti prezidentem (ale spisovatel to na prezidenta dotáhne málokdy, jako u vás), v osmnácti jsem chtěl točit filmy, v pětadvaceti být spisovatelem atd.

Jaký je život spisovatele (belgického), otce rodiny? Ovlivňuje rodina rytmus Vaší práce, výběr, do čeho se pustíte? Mnozí francouzští autoři si vydělávají jako učitelé, novináři, i Vy vedete takový dvojí život? Pracoval jste někdy v kanceláři jako Váš hrdina z románu?
Jsem spisovatel a filmař. Než jsem vydal Koupelnu, učil jsem dva roky francouzštinu v Alžírsku, abych nemusel na vojnu. Od chvíle, kdy vyšla Koupelna (a měla úspěch), žiji z autorských práv (zejména z peněz, co přicházejí z Japonska, a teď ještě Česká republika, že, to bude peněz!), z toho, co si vydělám jako scénarista a režisér, a z různých stipendií...

Cítíte potřebu předávat své znalosti, zkušenosti? Vedete například tvůrčí dílny?...
Ne.

Děkuji Vám za rozhovor.

Jovanka Šotolová
In MF Dnes, 27.5.2000

Na návštěvu na jiné weby - revue Cinergie z Bruselu - vše o filmu Kluziště (La patinoire) - o web J.-Ph. Toussainta spravovaný Mirko Schmidtem - rozhovor z Francouzsko-japonského institutu v Tokyu

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3543x

Inzerce
Inzerce
Inzerce